Rusko-ukrajinská válka: imperialismus silou zbraní rozdmýchává nacionalismus každé země

 («il comunista»; č. 172; březen 2022)

Článek s názvem „Pacifismo e comunismo“ ze série „Sul filo del tempo“ z roku 1949 začíná těmito slovy:

„V tradici revolučních marxistů je pevně ukotven odpor k nacionalismu a militarismu, k jakémukoli válečnému štváčství založenému na solidaritě pracujících s buržoazním státem, jenž je ve válce ze tří dobře známých podvodných důvodů: obrana proti agresorovi – osvobození národů z područí států odlišné národnosti – obrana liberální a demokratické formy společnosti.

Ale neméně pevně zakotvenou tradicí je v rámci marxistické doktríny a marxistického boje též opozice vůči pacifismu, těžko definovatelné ideji či programu, která není-li pokryteckou zástěrkou těch, kdo chystají válku, nabírá podobu přiblblé iluze, že na úkor toho, aby se společenské protiklady a třídní boje vyjevily a rozvinuly, je třeba přivést opačné třídní názorové póly a síly k vzájemné shodě ohledně cíle dosáhnout ‚konce válek‘ a ‚všeobecného míru‘“ (1).

Lenin o válce

„Připomeňme si základní pojmy socialistického učení, které kautskisté překrucují. Válka je pokračováním politiky, kterou vládnoucí třídy válčících mocností prováděly už dlouho před válkou, ozbrojenou cestou. Mír je pokračováním téže politiky, přizpůsobené změnám ve vzájemném poměru nepřátelských sil, které nastaly v důsledku válečných akcí. Válka sama o sobě nemění směr, jímž se vyvíjela politika před válkou, jenom tento vývoj urychluje“.

(Lenin V. I., O „mírovém programu“, v Lenin Sebrané spisy, sv. 27, Svoboda, Praha, 1986, str. 289)

V rusko-ukrajinské válce se objevují všechny tyto podvodné motivy, včetně pacifistického požadavku na odstranění válek a míru mezi národy.

Obrana proti agresorovi: pro silně buržoazní Ukrajinu a euroamerické imperialisty je dnes agresorem Putinovo Rusko, protože se svými tanky překročilo hranice oddělující obě země a napadlo pokojnou, mírumilovnou a demokratickou Ukrajinu. Už z tohoto důvodu je pro vládu v Kyjevě a západní imperialistické vlády „obranná válka“ více než ospravedlnitelná a její podpora je povinností svobodného světa, demokratického světa, světa, který chce „světový mír“. Otázka války je tudíž v epoše imperialismu jednoduše redukována na otázku „agrese“ a „obrany“. Z buržoazního a imperialistického hlediska, tedy z hlediska buržoazií, které mezi sebou od samého počátku jejich existence vždy bojují a válčí – je formulování této otázky v těchto termínech logické; je součástí propagandy příslušných buržoazií. Na jedné straně, např. na straně Ruska, je agrese odůvodňována útlakem rusky mluvící menšiny žijící především na Krymu a v Donbasu ze strany vlády v Kyjevě (jazykový, kulturní, administrativně správní a politický útlak); proto má být tato „agrese“ (nazývaná „speciální vojenská operace“) pouze vojenskou reakcí „na obranu“ ruskojazyčné menšiny, na kterou ukrajinská vláda prostřednictvím své armády a místních milicí zaútočila. Z ukrajinské strany je „obranná válka“ opodstatněná, protože cílem je bránit územní celistvost národa, jeho „nezávislost“ vyhlášenou po rozpadu SSSR v roce 1991, jeho demokratické směřování a jeho „svobodu volby“, s kým se spojí: v tomto případě ekonomicky a politicky s Evropskou unií a vojensky s NATO. Je zřejmé, že tato „volba“ je ku prospěchu imperialistických zájmů zemí západní Evropy, Spojených států a buržoazních frakcí, které se promítly do vlád Porošenka a Zelenského, a jde přímo proti imperialistickým zájmům Ruska (ať už je ve vládě Putin nebo kdokoli jiný, na podstatě se nic nemění).

Obrana liberální a demokratické civilizace: pro silně buržoazní Ukrajinu není liberální a demokratická civilizace ničím jiným než ideologií, do níž jsou oděny zájmy národního kapitalismu; ideologie a zájmy, které tvoří podklad ukrajinského nacionalismu v protikladu k ruskému nacionalismu, přičemž oba jsou založeny na ekonomickém, politickém a společenském kapitalistickém systému, se vším, co přináší obhajoba zájmů těchto dvou proti sobě stojících národních kapitalismů na úrovni ekonomické a vojenské, smluv a mezinárodních aliancí. Demokratická civilizace (která po druhé světové válce definitivně ztratila svůj „liberální“ aspekt) není ničím jiným než civilizací kapitalismu v epoše imperialismu, z čehož vyplývá vrozená snaha o uchvácení ekonomických území, oblastí vlivu, o anexe, dokonce i vojenské střety s cizími buržoaziemi ve snaze zajistit si moc schopnou bránit a dále budovat odbytiště pro svůj kapitál a zboží a samozřejmě i vykořisťovat podrobený a ovládaný národní proletariát.

Národovectví v dějinné éře formování národních států, kdy národní revoluční hnutí svrhávala dřívější feudální a aristokratickou moc, bylo výrazem dějinného pokroku jak na politické, tak na ekonomické rovině. Snaha o politickou nezávislost na imperiálně-feudálních mocnostech 19. století (čti Prusko, Rakousko-Uhersko, Rusko, Japonsko) byla hlavním cílem buržoazie utlačovaných národů a revoluční války za svržení těchto mocností byly z hlediska dějinného pokroku oprávněnými válkami. Proti válečným štváčům, kteří chtějí v imperialistických zemích získat podporu dělnického hnutí a jeho stran pro buržoazní stát a jeho válku – jak připomíná citát, jímž tento článek začíná – se staví ti, co ospravedlňují válku, respektive, co podporují a prosazují národněosvobozeneckou válku a kteří mají za to, že prostřednictvím takové války posouvají dějiny o krok kupředu. Obě skupiny chtějí podporu proletariátu, usilují o ni a domáhají se jí všemi druhy propagandy a každým projevem síly, třebaže tyto dva typy válek nelze srovnávat. V dlouhé dějinné etapě vývoje nového kapitalistického výrobního způsobu a buržoazní třídy nebyla válka vedená proti feudálním mocnostem nikterak „obranná“, byla jednoznačně útočná, byla to revoluční válka, na níž měl zájem i proletariát, a to nejen proto, že byl sužován vykořisťováním a útlakem, ale také proto, aby se osvobodil od tisícerých osobních pout, která jej tížila. Ostatně každá revoluce má ofenzivní charakter, jinak by to nebyla revoluce. Války, které proti sobě buržoazní státy vedou, aby si rozdělily trhy, ovšem nejsou revolučními válkami, ani ty agresorské, ani ty obranné: jsou právě pokračováním politiky dobývání trhů, politiky vedené jinými prostředky, a to právě vojenskými prostředky na obou stranách válčících stran.

Osvobození národů ovládaných státy jiné národnosti: národ ovládaný státem jiné národnosti nebude osvobozen jinak než revolucí; nikdy se mu nepodaří dosáhnout ukončení útlaku prostřednictvím postupující demokratizace, referenda, poklidných jednání pro dosažení „diplomatického řešení“, jak to propagují buržujové, ani formou ozbrojené partyzánské války vedené v souladu se zájmy klanů a společenských uskupení, které se dělí o střípky lokální moci v rámci rozsáhlejšího vykořisťování přírodních zdrojů a pracovní síly. Ani se toho nedosáhne prostřednictvím války, kterou ostatní buržoazní státy mávajíce praporem „svobody utlačovaného národa“ svedou proti státu, který mu vládne a utlačuje jej, a jenž pro chod takové války tlačí svůj proletariát k „národní jednotě“, která slouží pouze k posilování buržoazní moci a udržování kapitalistického ekonomického systému při životě, a tedy i k útlaku proletářů a slabších národů. Jak již bylo zmíněno v předchozím bodě, vzhledem k tomu, že konec druhé imperialistické války otevřel další front, a to národně revolučního odboje koloniálních národů, měly utlačované národy jen jediné východisko jak se vymanit z koloniálního útlaku, a to revoluci, na níž měly masy buržoů, rolníků a proletářů společný historický zájem: svržení moci koloniálních států, dobytí politické nezávislosti a rozvoj kapitalistické ekonomiky země, která, jak prokázal marxismus, poskytuje základnu pro boj za socialismus. Socialistická revoluční perspektiva zůstává přitom absolutně netknuta: proletariát v koloniích má třídně-dějinný úkol, který jde za rámec buržoazní politické nezávislosti a buržoazní ekonomiky, pro nějž cesta, jíž se musí vydat, se nevyhnutelně rozchází s tou buržoazně národně-revoluční: je to právě cesta proletářské, protiburžoazní revoluce, cesta, která nepřipouští útlak jiných národů, anexi území jiných národů, a tedy ani alianci s jakýmkoli buržoazním státem, ať už imperialistickým či jiným. Jediným spojencem proletariátu určitého národa je proletariát všech ostatních zemí, neboť toto spojenectví je založeno na třídních zájmech, které jsou mezinárodní, jelikož proletariát v každé zemi je tou jedinou třídou, a to bez rezerv, bez vlasti.

Ekonomická, finanční, politická a vojenská síla, s níž spolu národní kapitalismy soupeří, se poměřuje na trzích; v imperialistické fázi, v níž žijeme již více než sto let, jsou určujícími silami velké průmyslové a finanční mocnosti, velké monopoly a velké státy, které hájí své zájmy po celém světě. Ve střetu těchto protichůdných imperialistických zájmů mají malé národy, regionální polovelmoci, tendenci přistupovat – ne vždy se jim to však daří – na strategii nejmenšího pnutí ve snaze co nejdéle přežít v roli sekundantů největších světových velmocí a moci se opájet výhodami, které dříve neměly, právě díky postojům, které zaujaly. V případě federativních republik, které byly součástí SSSR, byla s krizí v roce 1989, která trvala až do jeho rozpadu v roce 1991, většina východoevropských zemí, s výjimkou Běloruska, Moldavska a Ukrajiny, mezi lety 1999 a 2004 vtažena do sféry vlivu Evropské unie a jejím prostřednictvím do sféry vlivu NATO, potažmo Spojených států amerických. V roce 1991 se rozpadl nejen SSSR a jeho systém satelitních zemí, ale nevyhnutelně se rozpadla i vojenská aliance Varšavské smlouvy, která vznikla v roce 1955 jako opozice vůči prosazování se NATO v Evropě.

Rusko se během několika let nevyhnutelně ocitlo na své západní hranici v sousedství členských států NATO: přímo s pobaltskými státy a nepřímo, protože mezi nimi leží Bělorusko, Ukrajina a Moldavsko, s Polskem, Slovenskou republikou, Maďarskem a Rumunskem. Jedinou zemí, která je s Moskvou úzce ekonomicky a politicky spjata, je Bělorusko; to ostatně od roku 2014, kdy došlo k anexi Krymu, a při současné válce na Ukrajině plně podporuje ruské vojenské iniciativy.

Pád Berlínské zdi v roce 1989, anexe „Východního Německa“ „Západním Německem“ (tzv. „sjednocení Německa“), rozpad SSSR v roce 1991 přinesly v Rusku stejné důsledky jako prohraná válka. Avšak Moskva jakožto významná vojenská velmoc, kterou vždy byla, a navíc i významná jaderná velmoc, nikdy nehodlala nečinně sedět a čekat, až ji euroameričtí imperialisté udusí. Kromě jaderné energie disponuje Moskva obrovským množstvím ropy, uhlí a plynu, které tvoří většinu jejího exportu, a to jak do Číny, tak do západní Evropy skrze řadu plynovodů, které vedou přes Baltské moře, Bělorusko a Ukrajinu. Bělorusko a Ukrajina jsou tedy důležité nejen kvůli své zeměpisné poloze a své těžební a zemědělské produkci – Bělorusko se opírá o vyspělý technologický průmysl, zatímco Ukrajina je významným vývozcem obilovin a disponuje stejně jako Rusko pokročilými znalostmi v oblasti jaderných technologií –, ale také kvůli tomu, že mohou pro Moskvu představovat důležitý ochranný prstenec území na západní a jihozápadní straně ve směru k západní Evropě. Historické události neumožnily Rusku dobýt průliv Dardanely, a tedy přímo kontrolovat obchodní a vojenské toky mezi Černým a Středozemním mořem; anexe Krymu s pásem územní kontinuity až k Donbasu, který je předmětem nejničivějších střetů tohoto měsíce války, a s relativní kontrolou Azovského moře by mu naopak umožnila výrazně posílit svou pozici ve vztazích s Tureckem a Blízkým východem, a potažmo se všemi ostatními imperialistickými státy.

Imperialistická motivace Ruska je zajisté jasná, ať už je u moci jakákoli klika oligarchů; motivace Ukrajiny je naproti tomu jasná mnohem méně, zejména pak s ohledem na skutečnost, že žádná země EU ani Spojené státy, ačkoli velkoryse deklarují politickou, ekonomickou, a dokonce i vojenskou podporu, nemají zájem na vyvolání války s Ruskem kvůli Ukrajině. Je zřejmé, že se nejedná o lokální válku mezi dvěma státy o ovládnutí kousku země, jakkoli může být takový kus země důležitý. Jde o lokálně probíhající válku, která má však závažné mezinárodní důsledky, protože je zasazena do geopolitického dějiště – Evropy –, v němž se odehrály dvě předchozí světové imperialistické války; a protože Rusko je hlavním vývozcem energetických surovin obrovského významu pro evropské země, jehož dodávky nejsou snadno a rychle nahraditelné.

Ani Berlín, ani Paříž, ani Londýn, ani Washington, ani Řím, natož Moskva nebo Peking dnes nemají zájem na vyvolání světové války; nikdo z nich není připraven ji unést ani ekonomicky, ani vojensky. Je jisté, že ve světovém chaosu, který nastal po rozpadu SSSR, se různé imperialistické mocnosti snaží otestovat pevnost starých spojenectví a možnosti vzniku nových válečných aliancí. Všechny jsou ochotny provádět cvičení, manévry, vojenské operace simulující útoky, vylodění, během nichž zkoušejí nejmodernější zbraně a různé vojenské taktiky, a to na zemi, na moři nebo ve vzduchu; a právě to dosud činily na nejrůznějších bojištích lokálních válek (od válek v bývalé Jugoslávii po Afghánistán, od Libye po Irák a Sýrii, od Čečenska po Čad a Súdán, od Konga po Ugandu, od Burundi po Jemen).

Skutečnost, že střet mezi imperialistickými mocnostmi probíhá prostřednictvím lokálních válek, nic neubírá na faktu, že se jedná o války imperialistické, byť nejsou globální v tom smyslu, že střet mezi imperialistickými mocnostmi, jež usilují o rozdělení světa na přesně vymezené zóny vlivu, zatím nedospěl k přímému válečnému střetu.

Čím více se válečný konflikt přibližuje Evropě a proniká do ní, jako tomu bylo již v případě válek v bývalé Jugoslávii, tím více nabývá na intenzitě propaganda obrany vlasti. V případě rusko-ukrajinské války je obrana vlasti heslem obou válčících zemí: Rusko „se brání“ před postupem západní vojenské aliance, NATO, a „brání“ ruskojazyčné obyvatelstvo žijící na Ukrajině před politickým a kulturním útlakem a represemi, které po léta praktikovaly vlády v Kyjevě; Ukrajina „brání“ svou dosavadní „územní celistvost“ (která mimoto nebyla vůbec vybojována buržoazní revolucí ve francouzském stylu, tj. revolucí proti carismu) před vpádem ruských tanků poté, co se dala do služeb rivalského, západního imperialismu. Kdo zahájil první útok nebo kdo první začal válku, nemá pro revoluční komunisty rozhodující význam, nemění to jejich úhel pohledu a taktiku. V této souvislosti bychom mezi četnými Leninovými texty o válce rádi zmínili jeden málo známý, ale velmi jasný. Jde o Leninem sepsané usnesení přijaté na konferenci zahraničních sekcí Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDDSR), která se konala v Bernu mezi únorem a březnem 1915 (2).

Po stručném popisu skutečného charakteru probíhající imperialistické války Lenin dále nastiňuje obsah marxistické kritiky, platné pro všechny imperialistické války:

„Celé dějiny hospodářství a diplomacie posledních desetiletí svědčí o tom, že obě skupiny válčících národů systematicky připravovaly právě takovouto válku. Pro stanovení taktiky socialistů nemá žádný význam, která skupina zasadila první vojenský úder nebo první vyhlásila válku. Fráze o obraně vlasti, o odporu proti nepřátelskému vpádu, o obranné válce apod. jsou z obou stran čirým klamáním lidu.“

Ostatně marxistická kritika již dávno dala národním válkám historický kontext, tedy těm, které probíhaly v Evropě v letech 1789–1871; jejich „základem“, píše Lenin, „byl dlouhodobý proce·masových národních hnutí, boje proti absolutismu a feudalismu, odstraňování národnostního útlaku a vytváření národních států jako předpokladu pro kapitalistický vývoj“. Co se týče národnostní ideologie, tedy nacionalismu, zde jsou Leninova slova: „Ideologie národního hnutí, vytvořená tímto obdobím, zanechala hluboké stopy na většině maloburžoazie a na části proletariátu. Buržoazní sofisté a zrádci socialismu, kteří jim přisluhují, toho dnes, v naprosto jiném, imperialistickém období, využívají k rozbíjení jednoty dělníků a k tomu, aby je odváděli od jejich třídních úkolů a revolučního boje proti buržoazii“.

Není pochyb o tom, že sofisté buržoazie – rozuměj její intelektuálové, propagandisté a její přívrženci – a zrádci socialismu a komunismu pokračují ve své práci, aby odvedli proletářské masy od boje za jejich třídní zájmy, a to jak na bezprostředním, tak na všeobecnějším terénu, a o to více tváří v tvář válečným krizím. Proletářské hnutí na mezinárodní úrovni bylo velmi těžce zasaženo buržoazní kontrarevolucí, která jej pod pláštíkem „budování socialismu v jedné zemi“, tolik drahého stalinismu a jeho následovníkům, fakticky vrhla o více než sto let zpět, a to natolik, že zcela zničila byť jen zmínku o revolučních bojích, ve kterých v prvních desetiletích dvacátého století vystupovalo jako hlavní aktér a které vyústily v jeho vítězství v Říjnu 1917 v Rusku, přestože v kapitalisticky zaostalé zemi.

Leninova slova, stejně jako ta, která v organické kontinuitě s ním tisícerokrát opakovala komunistická levice Itálie, se dnes zdají být slovy do větru, jako by neměla žádnou souvislost s konkrétní realitou, kterou má proletariát před očima. Tyto hluboké stopy národnostní ideologie, které připomněl Lenin a jež ještě více zakořenil ve stále širších vrstvách proletariátu stalinismus, fakticky stále pracují ve prospěch obrany buržoazního státu, buržoazní vlasti a kapitalistického ekonomického systému. Vzhledem k tomu, že třídní hnutí mezinárodního proletariátu a jeho třídní strana byly zničeny, nedostalo se dnešním proletářským generacím lekcí z toho, co proletáři dvacátých let minulého století zakusili přímo na vlastní kůži. Kontrarevolučním silám společenské konzervace se doposud dařilo tyto zkušenosti, tyto lekce, z paměti proletariátu vymazat. V této lupičské válce vidíme na jedné straně ruský imperialismus dobývající ekonomické území ztracené před třiceti lety a na druhé straně ukrajinský národní kapitalismus podporovaný západními imperialistickými protivníky Moskvy, hrající roli výspy euroamerického imperialismu, který má zájem na rozšíření ekonomických území již získaných po rozpadu SSSR v roce 1991; a dále pak čínský imperialismus, který vystupuje jako aktér v pozadí ohledně rozdělení zón vlivu, jež je v současné době soustředěno v oblasti východní Evropy a Blízkého východu. To ukazuje, že Evropa se opět stává jednou z nejrozjitřenějších zón světových třenic.

Již v roce 2014, v době anexe Krymu, předložilo Rusko, usilující o oporu v západní Evropě, Polsku, Rumunsku a Maďarsku návrh na dělení Ukrajiny. Rusko chtělo pro sebe nejen Krym, ale také jižní a východní oblasti (Oděsu, celý Donbas a Charkovskou oblast), zatímco Polsko mělo dostat pět západních oblastí (Lvovskou, Volyňskou, Ivanofrankivskou, Ternopilskou a Rovenskou), Rumunsko Černovickou oblast a Maďarsko Zakarpatskou oblast, čímž by se území Ukrajiny zmenšilo na méně než polovinu toho, co bylo po rozpadu SSSR (3). Toto očividně již nemělo dohru, neboť tyto tři země byly členy NATO a byl odhalen dokument, který evidentně měl zůstat utajen. Avšak již tehdy Rusko přesunulo k hranicím s Ukrajinou až 100 000 vojáků připravených k invazi do země… Dnešní rusko-ukrajinská válka měla ve skutečnosti své základy položeny již v roce 2014.

Průběh současné války, více než měsíc po jejím začátku, ukazuje, jak se na obou stranách chybovalo v předpovědích. Putinovo Rusko se s největší pravděpodobností domnívalo, že může uskutečnit bleskovou válku a během několika týdnů dosáhnout toho, že Kyjev bude nucen kapitulovat tváří v tvář požadavkům Moskvy (uzná anexi Krymu a autonomních republik Donbasu, přeruší spolupráci s NATO, jak to kdysi učinilo Finsko, a přikročí k „demilitarizaci“, tj. že nebude disponovat těžkými a jadernými zbraněmi). Rusko naproti tomu neočekávalo tak rychlé semknutí evropských zemí a Spojených států, díky němuž na něj byly uvaleny razantní ekonomické a finanční sankce, které jej dostaly do vážných potíží, jejichž důsledky neúprosně dolehnou na životní poměry ruských proletářů. Zelenského Ukrajina s největší pravděpodobností věřila, že může evropské země a Spojené státy zatáhnout do dění i vojensky a využít jejich zájmu zadržet, třeba i silou, Rusko v nově ustavených hranicích po rozpadu SSSR. Je nepochybné, že Evropská unie má zájem začlenit do své struktury zemi, jako je Ukrajina (48 milionů obyvatel, nepočítaje asi třímilionový Krym a Sevastopol), a to z různých důvodů: kvůli trhu, který představuje, kvůli rozvoji průmyslu (ocelářského, chemického, jaderného, špičkových technologií atd.), kvůli rozvoji zemědělství (je silným vývozcem obilovin). Očividné důvody mají i Spojené státy, pro které by Ukrajina představovala další výspu NATO, z níž by bylo možné blížeji mít pod dohledem ruskou černomořskou flotilu, která má v Sevastopolu svou základnu. Odpor nejen ukrajinské armády, ale i vlastního obyvatelstva, který se z týdne na týden přeměnil v partyzánské milice, však částečně překvapil ruské stratégy, kteří, jak vyplynulo ze zpráv různých reportérů, poslali do války velmi mladé a nezkušené vojáky. Čili potrava pro děla na obou frontách, za jakým účelem? Proto, aby se v Kyjevě udržela buržoazní moc, která se zcela podřídí požadavkům euroamerického imperialismu, či opačně imperialistickým požadavkům Moskvy ve stylu Janukovyčovy vlády.

Za těchto osm let rusko-ukrajinské války, která se z války „nízké intenzity“ se svými 20 000 mrtvými, přeměnila ve válku nejvyšší intenzity, je nejdramatičtějším svědectvím ničení měst, systematický masakr obyvatelstva a útěk 8–10 milionů lidí z pobořených měst a vesnic, z nichž polovina se již uchýlila do sousedních zemí, Polska, Slovenska, Moldavska, Rumunska, Maďarska, zatímco druhá polovina putuje uvnitř země z jednoho regionu do druhého a hledá místo, kde by našla obživu a přežívala. Avšak stejně jako v dřívějších válkách v Sýrii, Iráku, Libyi bude po válečné devastaci následovat situace trvalé nejistoty, nikdy nevyřešeného napětí, „ozbrojeného míru“, která bude předzvěstí nových válečných konfliktů.

“Jednání“ nepřinesou žádné definitivní řešení, protože meziimperialistické protiklady nelze zahladit, a navíc jen dočasně, jinak než projevy síly na obou stranách. Až příliš často se v dějinách vývoje evropského kapitalismu stalo, že země klíčová pro rovnováhu (a nerovnováhu) mezi evropskými mocnostmi, jakou kdysi bylo Polsko a v posledních desetiletích Ukrajina, doplácí na důsledky války mezi silnějšími mocnostmi: je napadena, rozporcována, znovu spojena, využita coby předmět směny při vyjednávání pro záměry, které nemají se zájmy daného národa nic společného. Tím spíše, že polský nacionalismus, stejně jako ukrajinský nacionalismus, má stejně jako každý nacionalismus dnes jediný význam: obelhávat proletářské masy, podřizovat je požadavkům, které jsou výhradně buržoazní a kapitalistické, odklánět pohnutky k boji třídního charakteru dotčených proletářů k boji na obranu vlasti, národní ekonomiky, k obraně politického a ekonomického systému, který je postaven výhradně na co nejbezuzdnějším vykořisťování proletářské pracovní síly, na jejich masakrování a krvácení.

Ruští a ukrajinští proletáři, kteří se této války přímo účastní, jsou z hlediska svých třídních zájmů zcela odzbrojeni. Neustále klamáni ohledně schopnosti kapitalistického ekonomického systému transformovat se tak, aby uspokojoval potřeby mas, po desetiletích balamucení socialismem, jehož nebylo nikdy dosaženo a který s kapitalismem si je podobný jako vejce vejci, jsou vtahováni do války jako dobytek na porážku, ať přesvědčeni či nikoliv, a to na obou stranách fronty, že jsou povinni „bránit vlast“. A evropští a američtí proletáři, bombardovaní neodbytnou válečnou propagandou proti Putinovi, podlému agresorovi, zločinci, teroristovi této doby, jsou rovněž zatahováni do operací za národní jednotu sloužících buržoazním mocnostem jednak v bezprostřední rovině – pro ekonomické oživení po pandemické krizi –, jednak i pro budoucí válečné konflikty.

Proletáři každé země, kteří jsou připravováni na imperialistickou válku, mají a budou mít jediné východisko: cestu třídní revoluce, cestu naznačenou marxismem a vyšlapanou francouzskými proletáři za Pařížské komuny v roce 1871, ruskými proletáři v roce 1905 a znovu, mnohem razantněji, v roce 1917, německými, maďarskými, italskými, srbskými proletáři během a bezprostředně po první světové imperialistické válce, čínskými proletáři při povstáních v Šanghaji a Kantonu v roce 1927: evropský, ruský a čínský proletariát během šedesáti let otřásl vládními paláci celého světa s revolučním hnutím, jehož cílem nebyla změna vlády, nastolení buržoazně-demokratických režimů, natož falešných socialismů, ale revoluční přeměna celé světové společnosti odshora dolů. Cíl proletářské revoluce je obrovský, stejně jako je obrovský buržoazní útlak celého lidstva.

Proti buržoazní válce, proti imperialistické válce, pacifismus prokázal své naprosté selhání: za prvé proto, že ozbrojenou moc buržoazní třídy může zastavit a porazit pouze ozbrojená moc proletářské třídy; a za druhé proto, že každé pacifistické hnutí se následně proměňuje, co se týká „obrany vlasti“, v ospravedlňovatele války a aktivně se účastní válečných operací.

Lenin ve výše zmíněném textu (4) jasně říká: „Jednou z forem klamání dělnické třídy je pacifismus a abstraktní hlásání míru. Za kapitalismu a zvláště v jeho imperialistickém stadiu jsou války nevyhnutelné“. Mírová propaganda před imperialistickou válkou i po ní zasévá jen iluze, korumpuje proletariát „vzbuzováním důvěry v humánnost buržoazie a dělat z něho hračku v rukou tajné diplomacie válčících zemí“. Co se ve skutečnosti odehrává na schůzkách ruské a ukrajinské diplomacie, zatímco se oba válčící národy navzájem bombardují? Na vyjednávací misky vah navzájem kladou váhu povražděných proletářů, ztracených a znovuzískaných měst a jako svědky své „vůle k míru“ povolávají při současném vedení války tu jednoho, tu druhého mediátora, kterým, shodou náhod, není nikdo jiný než představitel buržoazních zájmů, ať už z války vyjde „vítězně“ ta či ona z válčících stran. Mediátory, kteří jsou mimojiné představiteli států, které masakrují kolonizované národy a proletariáty a které se po zuby ozbrojily a ozbrojují právě v očekávání válek, do nichž jsou nebo budou přímo zapojeny. Případy Izraele, masakrujícího Palestince od roku 1948, Turecka, potlačujícího a masakrujícího Kurdy od roku 1980, jsou toho důkazem, že buržoazní a imperialistické zájmy nedělají rozdíl mezi včerejšími a dnešními masovými vrahy: důležité je, aby případné poměry nenarušily plány velmocí, protože nakonec jsou to ony, kdo určují nový světový řád. Pokud to ovšem před světovou imperialistickou válkou, během ní nebo bezprostředně po ní nebude proletářská revoluce, která nabourá plány imperialistických mocností, jako se to stalo během první světové imperialistické války. Pro revoluční komunisty je to jediná perspektiva, pro níž je i nadále třeba udržet marxistickou teorii nedotčenou a bojovat proti všem formám oportunismu a politiky třídní spolupráce, aby proletariát mohl znovu dobýt terén třídního boje, znovu se setkal se svou třídní stranou, se svým revolučním vedením, tedy schopnost dotáhnout do konce velký historický úkol definitivně pohřbít společnost soukromého vlastnictví, soukromého přivlastňování veškerého bohatství vytvořeného lidskou prací, komodifikace každé lidské činnosti a každého lidského citu, vykořisťování člověka člověkem, aby se tak společnost vydala cestou neustálého rozvoje výrobních sil v souladu se zákonitostmi přírody.

Proto heslo, které se v Leninově době stalo heslem všech proletářů světa – přeměna imperialistické války ve válku občanskou – se bude muset stát opět heslem zítřka. „Proletáři všech zemí, spojte se!“, to už nesmí být fráze napsaná na pacifistických nebo falešně komunistických praporech, kterými se mává k oklamání proletářů, ale musí se stát voláním do zbraně, voláním proletářů celého světa k revolučnímu boji, k nastolení třídní proletářské diktatury, jediného prostředku k definitivní porážce buržoazní kontrarevoluce a k vedení světové společnosti k socialismu.

Dnes se tato perspektiva jeví jako fantazie, odtržená od reality, ne-li skutečně poražená dějinami, které vyhlásily do světa rozpad SSSR a konec „komunismu“. To tvrdí propaganda buržoazních sofistů a zrádců proletářské věci. Buržoazie však ví, protože i ona se poučila z proletářských revolucí minulosti, že jejím skutečným dějinným nepřítelem, nejnebezpečnějším nepřítelem ze všech, je proletariát za podmínky, že se znovuzrodí jako třída pro sebe a zcela překoná postavení třídy pro kapitál. Proletářská třída není mrtvý a pohřbený nepřítel, neboť kapitalismus funguje pouze za podmínky vykořisťování námezdní práce a rozvoj kapitalismu je zároveň rozvojem proletářských mas. Jakkoli je poražena, podrobena potřebám kapitálu, odchýlena od svých skutečných třídních zájmů, jakkoli byla vymazána její „nedávná paměť“, která z historického hlediska může být stará sto nebo dvě stě let, jsou to právě rozpory kapitalismu, které proletariátu navracejí třídní paměť, paměť minulosti, která v dialektice lidského společenského vývoje nikdy neumírá, paměť jeho dějinného směřování určeného materiálními podmínkami, které způsobily, že se zrodil, vyvinul jako námezdní třída a bojoval za překonání každé třídně rozdělené společnosti, pohřbil každou společenskou třídu v tom, co Engels nazval prehistorií lidské společnosti (tvořenou právě třídně rozdělenými společnostmi), aby nakonec otevřel své dějiny.

(1) Viz „Pacifismo e comunismo“, článek ze série nazvané „Sul filo del tempo“, uveřejněný v č. 13 z roku 1949 tehdejších stranických novin „Battaglia comunista“. (2) Série, která se zabývala zejména kritikou všech aspektů útoku oportunismu a jeho nejzákeřnější verze, stalinismu, na revoluční komunismus a jeho zářnou tradici (od Marxe a Engelse po Lenina, Třetí internacionálu z let 1919–1921 a komunistickou levici Itálie), obsahuje přinejmenším 136 článků z let 1949–1955. Lze je dohledat a případně stáhnout z webových stránek strany www.pcint.org.

(2) Lenin V. I., Konference zahraničních sekcí SDDSR, v Lenin Sebrané spisy, sv. 26, str. 185, Svoboda, Praha, 1986. Tato konference se konala v Bernu ve dnech 27. února až 4. března 1915. Zúčastnili se jí zástupci bolševiků ze zahraničních sekcí v Paříži, Curychu, Ženevě, Bernu a Lausanne, zatímco Lenin zastupoval ústřední výbor a ústřední orgán strany, Social-demokrat. Referoval k hlavnímu bodu konference: Válka a úkoly strany.

(3) Viz „La Russia propone alla Polonia ‚Spartiamoci insieme l’Ucraina‘“, v l'Unità, 24. března 2014; také „La Russia propone a Polonia, Romania e Ungheria la spartizione dell’Ucraina“, 24. března 2014, wikipedia; zpráva uvedená polskou televizní stanicí TVP, rovněž 24. března, oznamující dokument zaslaný místopředsedou ruské Dumy Žirinovským doplněný mapou: Mapa uwzględniająca propozycję Żyrinowskiego (fot.TVP), https://pbs.twimg.com/media/BjeTDjfCUAANRFX.jpg:large.

(4) Viz Konference zahraničních sekcí SDDSR, cit.