Pokud jde o výzbroj použitou ve válce na Ukrajině a o tu, které se tak urputně dožaduje Zelenskyj, jako jsou německé tanky Leopard 2 a americké tanky Abrams, napsal v lednu 2023 online magazín "Analisi Difesa" (1) následující řádky, ve kterých zvoní na poplach ohledně oslabování Evropy nikoliv snad ani tak ve vztahu k Rusku, jako spíše k USA:

"Pokud pomineme státy, které jsou vůči Rusku nejvíce bojovné a které jsou již dnes v konfliktu velmi angažované (jako je Velká Británie, Polsko a pobaltské republiky), je evidentní, že Německo a další evropské státy nechtějí podstupovat další eskalaci konfrontace s Moskvou dodávkami těžkých a "útočných" zbraní, jako jsou tanky, kterých se Ukrajina dožaduje s cílem obnovit své kapacity pro znovuzískání ztracených území v nadcházejících měsících. Zdroj z německé vlády řekl listu Wall Street Journal, že kancléř Olaf Scholz za zavřenými dveřmi opakovaně prohlásil, že podmínkou pro poskytnutí tanků Leopard 2 Kyjevu je, aby na Ukrajinu byly poslány také americké tanky Abrams".

Z politického hlediska je "hodnocení německé vlády zcela pochopitelné, neboť z něj vyplývá, že evropské státy budou dále prohlubovat konfrontaci s Moskvou, jež již Evropu oslabila na energetické a ekonomické úrovni, a navíc že se bude rychlým tempem pokračovat v dalším oslabování jejího vojenského aparátu pokračujícími dodávkami zbraní a munice Kyjevu, kterými žádná evropská země NATO nedisponuje v dostatečném množství".

Tlak ze strany Spojených států na Německo, aby poslalo své tanky, však neustává. "Je paradoxní," pokračuje 'Defence Analysis', "že USA, které mají v záloze mnoho stovek tanků Abrams, je nehodlají dodat Ukrajině, nýbrž tlačí na evropské státy, aby se vzdaly svých již tak omezených zásob tanků německé výroby. Paradoxní je to i proto, že se Washington chystá dodat 100 osmikolových obrněných bojových vozidel Styker a pravděpodobně i vysoce přesné rakety pro lehký salvový raketomet M142 HIMARS a samohybný obrněný salvový raketomet M270 MLRS s dostřelem 150 kilometrů při použití raketové munice GLSDB (Ground-Launched Small Diameter Bomb), který je tak schopen zasáhnout hluboko na Krymu a na ruském území". Paradox ve skutečnosti neexistuje, neboť, jak přiznává týž "Defence Analysis", "oslabení evropských ozbrojených sil, ať už obrněných či jiných, bude zvýhodňovat (a v mnoha východoevropských zemích již vlastně zvýhodňuje) pořizování nové nebo použité americké techniky, vzhledem k tomu, že evropský obranný průmysl by potřeboval velké investice a několik let na výrobu nových prostředků a zbraňových systémů (včetně tanků) v podstatnějším množství. Válka na Ukrajině tak nadále poškozuje zájmy stále slabší, chudší, méně konkurenceschopné a stále méně vyzbrojené Evropy, která je předurčena být stále poslušnějším spojencem Spojených států. Ukazuje se tak, že Spojené státy americké si ohledně války na Ukrajině vytkly cíl, o kterém žádná významná buržoazní média nemluví: oslabovat Evropu ( rozumějte: především Německo) a učinit ji poslušnější vůči imperialistickým zájmům USA.

Ruská agrese proti Ukrajině poskytla USA příležitost k uplatnění další agrese proti Evropě. Proč hovoříme o další agresi USA proti Evropě? Neboť prostřednictvím druhé světové imperialistické války a jejího závěru Spojené státy fakticky provedly vpád, zmocnily se a obsadily Evropu svými vojsky a kapitálem. Anglie, Francie, Německo, Rusko, samotná Itálie, staré koloniální silné a tyranské mocnosti vedly válku na kontinentu, kde jsou hranice jen co by kamenem dohodil. Ale tím, že se Spojené státy angažovaly ve válce, určily, že New York či San Francisco je třeba bránit "na Rýně nebo Labi, v Alpách či v Pyrenejích". Německo bránilo svůj "životní prostor" na kontinentu, počínaje 1052 km oddělujícími Berlín od Paříže, přes 1324 km od Petrohradu, 1504 km od Říma až po 1825 km od Moskvy. "Životní prostor amerických dobyvatelů," napsal Bordiga v roce 1949, "je oblast, jež obepíná celou zemi" (2), což velmi připomíná postup, který Ezop líčí ve své bajce "Jehně a vlk, ve které jehňátko kalí vlku vodu, přestože pije níže po proudu. Přirovnání je samozřejmě zřejmé, vlka představují USA, jehňátko evropské státy. O tom, že USA jsou nejmocnějším četníkem světového kapitalismu, nikdo nepochybuje, a že vždy měly za cíl podrobit Rusko - v minulosti i dnes - svým zájmům, o tom také není pochyb, vyjma těch hloupých demokratů, kteří stále věří v pohádku o "hodném" imperialismu bojujícímu proti "zlému" imperialismu. Je třeba zdůraznit, že intervence Spojených států do evropských válek (v letech 1917 a 1942) s jejich vojenskou, ekonomickou a politickou převahou v následném poválečném období představovaly "završení koncentrace obrovské vojenské a ničivé síly v nejvrcholnějším centru nadvlády a obrany současného třídního režimu, tj. kapitalistického režimu", což se rovná "vybudování optimálních podmínek, za kterých je možné zadusit revoluci proletariátu v kterékoli zemi" (3). Zde se znovu konstatuje, že mezi životně důležité cíle imperialismu - který není ničím jiným než vlastním vývojem monopolního kapitalismu - patří nejen konkurenční válka mezi jednotlivými imperialistickými bloky o rozdělení světa, ale také vytváření optimálních podmínek umožňujících zadusit revoluci proletariátu v kterékoli zemi. A k vytváření takových podmínek, jak bylo dosud vidno, nebyla válka mezi USA a Ruskem nutná (rusko-americká spolunádvláda nad Evropou a světem, která existovala od konce druhé světové imperialistické války až do rozpadu SSSR, je toho důkazem) a nebude nutná, jak se píše ve výše citovaném Bordigově článku, "pokud by se podařilo zajistit vazalské postavení posledně jmenovaného [Ruska] namísto vojenskými prostředky a skutečným ničivým a okupačním tažením tlakem mocnějších ekonomických sil nejvrcholnější kapitalistické organizace světa - tedy možná už zítra ze strany jediného anglo-amerického státu, o němž se již mluví - a prostřednictvím kompromisu, jenž by umožnil ruské vládnoucí organizaci se nechat za vysoce výhodných podmínek koupit; Stalin měl údajně již specifikovat částku na dvě miliardy dolarů". Podle toho, jak se věci mezi USA, Evropou a Ruskem dosud vyvíjely, se Bordigou nastíněná eventualita ve svých obecných obrysech vlastně realizovala, s tím rozdílem, že mocnější ekonomické síly USA-Velká Británie, spřažené se znovuzrozenými ekonomickými silami nové německé velmoci, dosáhly již jednoho pozoruhodného výsledku: pádu imperia Moskvy a jeho sesazení do pozice imperialistické velmoci druhé kategorie, jež však ještě není v situaci, kdy by byla ochotna nechat se koupit za mnohem více miliard, než kolik bylo v roce 1949 příslíbeno Stalinovi.

Další proměna v meziimperialistickém poměru sil oproti roku 1949 a 1989 se týká Číny, nové imperialistické mocnosti, která se vzpíná proti yankeeskému (resp. angloamerickému) imperialismu a jejíž ambice a perspektivy jsou mnohem širší než ty, které charakterizovaly Stalinův Sovětský svaz. A současná rusko-ukrajinská válka odhaluje nejen evropskou vojenskou a politickou slabost vůči Spojeným státům, ale také vrozené těžkosti čelit výzvám spojeným s dělbou světa vyplývajících z nevyhnutelných vnitřních protikladů mezi evropskými zeměmi; což je něco, čeho Spojené státy a Čína očividně využívají k upevnění svých vzájemných pozic ve světle možného budoucího válečného střetu, v němž by Rusko již nebylo prvořadým spoluprotagonistou.

(1) Viz https://www.analisidifesa.it/2023/01/leuropa-fornira-allucraina-carri-armati-e-missili-che-non-ha/