UKRAJINA

Válka, která i nadále připravuje půdu pro budoucí války v Evropě a ve světě

(«il comunista»; č. 173 ; duben – červen 2022)

Uplynuly více než tři měsíce od začátku loupeživé války, již spolu vedou Rusko – nejblíže se nacházející a nejvíce zainteresovaná imperialistická mocnost – a Ukrajina – regionální mocnost, politicky, ekonomicky a vojensky podporovaná západními imperialismy, v čele se Spojenými státy, ve spojení s Velkou Británií, Německem, Francií a Itálií, a jež vyvolává další masakr proletářů, jak ukrajinských, tak ruských, a to s jediným cílem – bránit a/nebo si rozdělit strategické území oplývající energetickými a potravinovými zdroji.

Náš postoj k tomu, kdo je agresor a kdo napadený, je dobře znám. Buržoazní válka v imperialistické fázi kapitalismu je vždy válkou loupeživou, bez ohledu na to, kdo vypálil první výstřel. Buržoazní politika, která je vždy politikou bránění zájmů národního kapitalismu a vykořisťování jeho proletariátu, se za rozvoje střetů mezi státy a mezinárodní konkurence nemůže nezměnit v buržoazní válku, jejíž imperialistická charakteristika je dána přímou účastí imperialistických mocností s cílem rozšířit své zóny vlivu a trhy pro své zboží a kapitál. Není pochyb o tom, že stále platí slavný výrok pruského generála von Clausewitze: válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky, a to konkrétně vojenskými. A protože válka vždy znamená střetnutí dvou proti sobě stojících armád nebo dvou proti sobě vyzbrojených bloků, znamená to, že politika, kterou do té doby vedly příslušné vlády, nedokázala vyřešit spory vzniklé v permanentní konkurenční obchodní válce, v níž kapitalismus na celém světě funguje; znamená to, že politika vedená v období imperialistického míru, které předchází období imperialistické války, je politikou války, a nikoli míru. Bezesporu konkurenční válkou, ale rovněž i válkou, kterou každá buržoazie systematicky vede proti svému vlastnímu proletariátu, protože jej musí podřídit požadavkům kapitalismu, který sama zosobňuje a z nějž těží výlučný prospěch, a současně jej připravuje – rozličnými politickými prostředky, které má k dispozici, od represe až po třídní spolupráci – na to, aby se podřídil požadavkům otevřené války. Nejen pro marxisty, pro Lenina a pro všechny revoluční komunisty všech epoch platí, že kapitalismus nevyhnutelně vede k válce; stejný náhled na věc mají i buržujové, a právě proto má každý stát sklon ke stále vyspělejšímu a silnějšímu zbrojení. Každá buržoazie ví, že přijde doba, kdy se konkurence změní ve válku. Ekonomické krize z nadvýroby, které charakterizují vývoj kapitalismu, nás učí právě toto: trhy, které dosáhly určité úrovně, již nejsou sto přeměňovat zboží na peníze a již nedokážou být výnosné pro přebytečný kapitál. Kapitalismus a jeho giganticky vzrůstající výroba zboží se dostává do krize, musí uvolnit trhy pro další zboží, a proto stupňuje konkurenci mezi podniky a mezi státy na úroveň politické, a tedy i vojenské konfrontace. Válka a destrukce, která ji charakterizuje, je jediným politickým řešením, které buržoazie volí k překonání krize nadvýroby; k válce však každá buržoazie musí podrobit svůj proletariát své přísné disciplíně; proletariát, který současně představuje jak množství pracovní síly nevyužitelné kapitálem v krizi, tak armádu vojáků, která je povinna bojovat na obranu buržoazní moci. A dokud se v proletariátu nevytvoří třídně orientované a revoluční tendence, bude mít buržoazie v každé zemi snazší cestu, jak jej klamat, odklánět od jeho vlastních zájmů a přivádět jej do svých národních a imperialistických vojenských formací národní obrany. Proletáři se tak z námezdních otroků v kapitalistických galejích mění v potravu pro děla ve prospěch Jeho Veličenstva Kapitálu.

Vždy existovala pacifistická hnutí, která věří a nadále si nalhávají, že titíž vládci, kteří dovedli svou politiku až k válce, ji mohou ještě před jejím vypuknutím zadržet nebo po jejím vypuknutí zastavit tím, že se vrátí k „mírovým“ jednáním, v nichž lze nalézt kompromis uspokojivý pro obě válčící strany. Faktem je, že buržoazní politika se vždy vyznačuje kompromisy, protože je to v zásadě politika obchodních směn, vydírání, projevů síly, pastí rozesetých na každé diplomatické úrovni, návrhů „něco za něco“, které obvykle při „vyjednávání“ přinášejí výhodu těm nejsilnějším, ekonomicky a vojensky nejlépe vybaveným. Existují však situace – a meziimperialistické konflikty je neustále vytvářejí –, v nichž válka není rozhodující, ale stává se normou, v nichž mohou být období nízké, vysoké nebo velmi vysoké intenzity, přesto je to vždy válka. Stačí si vzpomenout na izraelsko-palestinský konflikt na území, kde se ani vítězným imperialismům druhé světové války, ani židovskému národu, ani palestinskému národu nikdy nepodařilo vyřešit problém národnostního řešení, které by uspokojilo tyto dva národy; nebo na konflikty, v nichž je kurdský národ systematicky napadán Turky nebo Syřany, Iráčany nebo Íránci, a to s jediným cílem – zbavit jej kontroly nad horami a údolími Kurdistánu (bohatými na energetické a nerostné zdroje a úrodnou půdu pro produkci obilí). A čím více jsou v těchto konfliktech zainteresovány imperialistické mocnosti, tím více se konflikty stávají dlouhodobými, hnisavými ranami vzájemného a nepřetržitého zabíjení bez jakékoli možnosti řešení ku prospěchu zúčastněných národů, zato však s otevřenou vidinou buď trvalého útlaku, nebo genocidy. Skutečné řešení není v rukou imperialistických mocností, které žijí z útlaku slabších národů a zemí, ale v rukou proletářského hnutí a jeho třídního boje, jehož dějinným posláním je svržení každé buržoazní moci a každého buržoazního státu prostřednictvím revoluce, tj. třídní války, jediné války, která může skoncovat – na základě vítězství na mezinárodní úrovni – se všemi buržoazními a imperialistickými válkami.

Top

PRVNÍCH 100 DNÍ VÁLKY NA UKRAJINĚ

Rusko-ukrajinská loupeživá válka už tím, že se do ní kromě obou zainteresovaných zemí přímo zapojily další státy, USA a EU, a nepřímo Čína, Indie, Turecko, není lokální válkou, i když probíhá pouze na ukrajinském území, ale je stádiem blížící se války světových rozměrů. Ve hře nejsou jen územní otázky a otázka „hranic“ mezi Ukrajinou a Ruskem, ale mnohem širší aspekty: energetické suroviny a zemědělské komodity, jako je plyn, ropa a obilniny; dále pro Rusko strategické oblasti s ohledem na kontrolu určitých námořních a pozemních obchodních tras; politická a vojenská nadvláda nad geopolitickými oblastmi, o které se proti sobě stojící mocnosti přímo přetahují (od Černého moře po východní Středomoří a zároveň celý pás evropského území v délce 4 800 km, který se táhne od Barentsova moře a Baltského moře až k Černému moři) a ve kterých se od rozpadu SSSR postupně etablovala euroatlantická vojenská aliance NATO, která si klade za cíl připojit i Ukrajinu (a Gruzii), čímž ohrožuje Rusko svými raketami již nikoliv z dálky, nýbrž ze vzdálenosti několika desítek kilometrů. Bylo nevyhnutelné, že to výrazně vystupňuje napětí s Ruskem. Již od rozpadu SSSR byly během pěti let, od roku 1999 do roku 2004, východoevropské země od Pobaltí po Bulharsko, s výjimkou Běloruska a Ukrajiny, začleněny do NATO. A skutečnost, že NATO bylo vytvořeno vysloveně s protiruským účelem a na příkaz Spojených států, je dobře známa. Je však třeba zdůraznit skutečnost, že 30 zemí, které jsou dnes členy NATO, jsou s výjimkou Spojených států a Turecka všechny evropské. To neznamená, že v každé válce, do níž je zapojena některá země NATO, se dá do pohybu celá tato vojenská aliance. Například v roce 1982 proběhla válka mezi Argentinou a Spojeným královstvím o Falklandy-Malvíny, která – pomineme-li politickou podporu Spojených států Spojenému království – skončila anglo-argentinským vojenským střetem; tento střet se však odehrál daleko od Evropy a jejích bezprostředních hranic, zatímco naproti tomu, jako například v případě válek v bývalé Jugoslávii v letech 1991–2001, byl vojenský zásah sil NATO velmi silný, nebo v případě války, kterou rozpoutalo NATO proti Kaddáfího Libyi v roce 2011. A to nemluvě o válce rozpoutané koalicí zemí demokratického Západu proti Iráku Saddáma Husajna, který napadl Kuvajt (1990–1991), nebo o válce proti Sýrii Bašára Asada ( podporované Ruskem, Íránem a dokonce Čínou), kterou vedly syrské povstalecké síly podporované na oplátku mezinárodní koalicí vedenou Spojenými státy, Francií, Spojeným královstvím, Německem atd.

Až dosud mocnosti sdružené v NATO, potažmo Západ v čele se Spojenými státy, vedly a podporovaly války proti menším zemím (Srbsko, Irák, Libye, Sýrie atd.), v nichž se důsledně vyhýbaly přímému útoku proti velké vojenské a jaderné velmoci, tj. proti Rusku. V dnešní rusko-ukrajinské válce, na rozdíl od válek v bývalé Jugoslávii, je Rusko přímým protagonistou, zatímco Spojené státy, Velká Británie, Francie, Německo, Itálie a další spojenci v NATO od počátku deklarovali svůj záměr se nezapojit přímo; garantovaly však Ukrajině ekonomickou, finanční, politickou podporu tím, že se zavázaly posílat obrovské množství zbraní, aby ukrajinská armáda, kterou již země NATO po léta hojně zásobovaly zbraněmi všeho druhu, mohla jménem NATO a „demokratického“ Západu vést válku proti Rusku. Tato válka, nejen pro Rusko, ale i pro USA a jejich spojence, byla očekávaná a měla se omezit pouze na Ukrajinu. Západní kancléřství dobře věděla, že se Rusko poté, co na hranicích s Ukrajinou shromáždilo více než 100 000 vojáků a poté, co v osmileté válce nízké „intenzity“ podporovalo proruské síly na Donbase, rozhodne překročit ukrajinské hranice se svými vlastními tanky. Ruský záměr byl od počátku jasný: připojit ke Krymu, anektovanému v roce 2014, celý pobřežní pás u Azovského moře, tím si zajistit územní spojitost mezi Krymem a Donbasem a získat tak celé jihovýchodní území rozdělením Ukrajiny na dvě části – přibližně tak, jako tomu bylo v korejské válce v roce 1950 – a na podkladě tohoto územního rozdělení zamezit vstupu Ukrajiny do NATO.

Mohly západní mocnosti zabránit Rusku v uskutečnění tohoto jejího záměru? Ne, protože by to znamenalo zahájit válku s vlastními vojenskými jednotkami proti ruským vojskům a tím v této době rozpoutat třetí světovou válku. Znamenalo by to mobilizovat stovky tisíc vojáků, kteří by se přidali k dvěma stům tisícům ukrajinské armády s cílem vojensky ovládnout Ukrajinu a napadnout Bělorusko, které je spojencem Moskvy a jeho západním předpolím. Před mobilizací sil NATO proti Rusku si však USA musely být jisté, že se evropské země pohrouží do světové války spojené s rizikem, že se z ní stane válka jaderná, přičemž by z ní měl největší prospěch kdo? Samozřejmě Spojené státy; a která země se bude obětovat pro americkou věc? Zcela jistě ne Německo nebo Francie, avšak ani Velká Británie, ať už je s Washingtonem jakkoli úzce spjata. Evropa by se tak již poněkolikáté stala epicentrem světové imperialistické války, jež by ji zničila stonásobně více než druhá světová imperialistická válka. Je-li válka pokračováním politiky vojenskými prostředky, neexistuje imperialistická buržoazie, která by se dobrovolně zřekla svých imperialistických zájmů, hájených na všech frontách vlastní imperialistickou politikou, aby výhradně upřednostnila zájmy konkurenční imperialistické země nebo koalice.

Tedy ne přímým vojenským akcím, ano – ovšem se všemi náležitými odlišnostmi – ekonomickým a finančním sankcím. Nicméně, co se týče nejrůznějších sankčních balíčků, kterými se západní země snažily zkrotit Rusko po finanční a obchodní stránce, ukazuje se, že shodnou-li se na postupu slovy, neshodnou se tak snadno na jeho uplatňování; stačí si připomenout dodávky ruského plynu a ropy, na nichž je závislých 40 % evropské energetiky, a zejména Německo a Itálie, aby člověk pochopil, že ruská imperialistická moc se může spoléhat na nejednotnost zájmů mezi samotnými evropskými zeměmi, byť by protiruské sankce tak jako tak způsobily ruské ekonomice reálné škody (škody, které, jak poroučí kapitalismus, z velké části zaplatí ruské proletářské masy).

Mezinárodní média opakovaně volala o „útoku na demokracii“, „narušování národní suverenity“, pěla chvalozpěvy na hodnoty západní civilizace coby opaku ruského totalitarismu a barbarství; pro tyto hodnoty jsou dodávky obrovského množství zbraní pro Zelenského Ukrajinu ospravedlnitelné, protože tam se „brání Evropa“. Nemohou však nepostřehnout, že sankce, které EU, USA a Velká Británie přijaly proti Rusku, nepochybně způsobují škody Moskvě, ale rovněž i Evropě, ne však Spojeným státům. Pokud si tedy Západ myslel, že ekonomickými a finančními sankcemi přivede současnou ruskou vládu do potíží (Biden se nechal dokonce tak unést, že řekl, že by Rusové udělali dobře, kdyby svrhli Putina), aby ji přiměl ustat od pokračování války na Ukrajině, postačuje se ohlédnout do minulosti, abychom pochopili, že rovnováha sil mezi jednotlivými státy se netočí pouze kolem ekonomického tlaku. Podle Instituto per gli studi di politica internaziole (ISPI), navzdory tomu, že americké embargo vůči Kubě trvá již 60 let, se na Kubě, alespoň doposud, nedostal do vlády nikdo, kdo by byl výrazně proamerický; podobně je tomu v Íránu s vládou šíitského duchovenstva (43 let sankcí), v Severní Koreji (16 let sankcí), v Madurově chávistické Venezuele (8 let sankcí) nebo v Putinově Rusku (8 let sankcí, tj. od roku 2014 v důsledku anexe Krymu).

Politika různých buržoazních vlád neodpovídá vždy ryze „holým“ zákonům kapitalismu; v mocenských vztazích mezi státy – ekonomicky, finančně, politicky a vojensky – je třeba u každého státu vždy zohlednit také vnitřní poměry sil mezi třídami a společenské vztahy, které se v průběhu času ustálily. Každá buržoazie má sklon vládnout ve své zemi na základě své vlastní historie, přírodních zdrojů, které má k dispozici, ekonomické síly, které v průběhu let dosáhla, a samozřejmě na základě politické, ekonomické a finanční podpory ostatních zemí, v neposlední řadě však i na základě spolupráce mezi třídami, které je třeba dosáhnout a udržovat za pomoci účelových politických a sociálních opatření a za použití represivních metod, kdykoli se proletářské masy vzbouří proti zavedenému řádu.

Současná rusko-ukrajinská válka probíhá v době, kdy Spojené státy čerstvě prošly politickým a vojenským debaklem: po rychlém a chaotickém stažení z Afghánistánu je image světového četníka západního imperialismu pošramocena; následovala další porážka, a to v Sýrii, kde je Bašár al-Asad, jenž měl být svržen zásluhou vnitrostátních vzpour podporovaných USA a jejich spojenci, naopak silnější než dříve; a Irák, kde se americká armáda angažovala až po likvidaci Saddáma Husajna, jenž je i nadále zmítán vnitřními konflikty a kde právě probíhá sbližování s Íránem, tímto úhlavním nepřítelem na Blízkém východě. A nejde tu ani tak o Obamovo, Trumpovo či Bidenovo prezidentství. Je to americký imperialismus, který se musí vypořádávat s globální konkurencí, kvůli níž nadále není schopen být vojensky a se stejným represivním potenciálem přítomen ve všech koutech světa, jako tomu bylo kdysi v případě Anglie a na konci druhé světové války i samotných Spojených států. Rozpad SSSR neznamenal pro americký imperialismus zcela zřejmé vítězství, třebaže mu umožnil jeho posílení, zejména v Evropě, což není zanedbatelné.

Spojené státy však nehledí jen k Atlantiku, ale také k Tichému oceánu, na jehož druhé straně se nachází Čína, nová imperialistická mocnost s dosud nenaplněnými dobyvačnými ambicemi (a nejde jen o Tchaj-wan, který je pro pevninskou Čínu historickým čínským územím, jež se jednoho dne má vrátit pod vládu Pekingu). Skutečnost, že protiruské sankce přiměly Rusko obchodovat svou ropu s Čínou a Indií, které jakožto dobří obchodníci mají rozhodně zájem kupovat ruskou levnou za nízkou cenu (jejich dovozy se od loňského roku zdvojnásobily), opět dokazuje, že je to trh, co určuje určité „politiky“, a nikoli úsměvy či přísné obličeje vládců. Na druhé straně se konkurence, kterou zejména Čína představuje pro Spojené státy, neomezuje pouze na Dálný východ, třebaže Japonsko, Jižní Korea a Vietnam jsou země, které po Spojených státech tvoří těžiště obchodních vztahů Číny, přičemž Německo je zemí, s níž má Čína zdaleka nejdůležitější obchodní vztahy v Evropě. Stojí přitom za zmínku, že pro Ukrajinu byla v roce 2020 Čína zemí s nejvyšším podílem na dovozu i vývozu, následovaná Ruskem, Polskem a Německem.

Vstup Ukrajiny do Evropské unie by jí samozřejmě z obchodního a finančního hlediska výrazně prospěl.

To, co mělo být v ruských prohlášeních demagogicky propagováno jako „speciální vojenská operace“ s cílem „demilitarizovat a denacifikovat“ Ukrajinu, se okamžitě ukázalo jako válka sloužící k útlaku menšího a slabšího národa, zcela v souladu se všemi válkami, které západní imperialistické země, od USA přes Velkou Británii až po Francii, vždy rozpoutávaly v Asii, Africe, Karibiku, na Blízkém východě i v samotné Evropě od konce druhé světové imperialistické války. Pro nás marxisty nic nového pod sluncem, protože to je nevyhnutelný průběh kapitalismu a jeho nepřekonatelných rozporů. Tyto války navíc slouží za příklad různým regionálním mocnostem, například Izraeli v boji o Západní břeh Jordánu a syrské Golanské výšiny, Turecku v boji o kurdská území a Sýrii, Maroku v boji o Západní Saharu, Saúdské Arábii s USA, Velkou Británií, Francií atd. ve válce mezi sunnity a šíity v Jemenu, Íránu v téže jemenské válce atd. atd.

To vše ukazuje, že rusko-ukrajinská válka je nedílnou součástí fáze války, která má globální rozměry, i když zatím nedovedla největší imperialistické země ke vzájemné vojenské konfrontaci. Válka na Ukrajině by mohla trvat mnohem déle, než by Rusko chtělo, protože cílem západního imperialistického bloku, vzhledem k tomu, že nemá v úmyslu jít do války s Ruskem, je ekonomicky jej vyčerpat a politicky izolovat, dokud „jednání o míru na Ukrajině“ nedozrají pro všechny zainteresované mocnosti do stavu, kdy z něj budou moci maximálně profitovat.

Dalším dramatickým aspektem této války, stejně jako všech válek, které před ní probíhaly, je systematické vyvražďování civilního obyvatelstva, kvůli němuž všechna světová demokratická média vždy vznáší žalostné nářky, ovšem vždy je využívají k šíření hrůz ve prospěch pacifismu a spolupráce mezi třídami a snažně prosí o mír, jako by šlo o ukončení každé války, přičemž ve skutečnosti je jen období příprav na další války. Demagogický ruský cíl „denacifikace“ Ukrajiny sloužil k tomu, aby se tato vojenská výprava na Ukrajinu prezentovala, jako by šlo o opakování nadmíru oslavované „vlastenecké války proti nacismu“, jíž stalinismus omlouval to, že zavlekl více než 27 milionů proletářů na jatka druhé světové války. Jenže pro ruské vojenské vedení neprobíhalo vše hladce. Podle toho, co dosud přinesla mezinárodní média, nebylo neobvyklé, že ruští vojáci, velmi mladí, nedostatečně připravení, obelhaní a odeslaní do „války“, reagovali poškozováním vlastních tanků a ničením vlastní munice. Byly zaznamenány příklady dezerce, které signalizují hlubokou nespokojenost, byť nejsou předzvěstí skutečné vzpoury proti válce. Bude-li však válka mnohem delší, než Moskva a také Washington a Londýn na počátku předpokládaly, mohly by se takové případy opakovat a na jejich vlně by mohla nabýt na síle opozice vůči válce, která by nebyla již tak bezzubá.

Dosavadní odpor ukrajinského obyvatelstva proti ruské invazi se nesl pod praporem silného nacionalismu. Ukrajinští proletáři, nakolik se dá vyčíst z různých mezinárodních médií, neměli sílu postavit se ani proti útlaku rusky mluvících Ukrajinců na Donbasu ze strany Kyjeva v uplynulých osmi letech, ani organizovat stávky a demonstrace proti válce s Ruskem, která už nějakou dobu nazrávala. Uvězněni v politice třídní spolupráce s národní buržoazií byli postaveni před hrůzy války doslova jako maso na porážku. Zda daný řezník mluví rusky, nebo ukrajinsky, mělo a má z třídního hlediska relativní význam: oba tito řezníci sledují protiproletářské cíle, na Ukrajině i v Rusku, protože válka, do níž byli proletáři uvrženi, nemá nic historicky pokrokového ani revolučního; stejně jako předchozí války v bývalých sovětských republikách, tedy v Čečensku a Gruzii, je i tato válka reakční, loupeživá. Proletáři Donbasu nebo Krymu budou i nadále vykořisťováni, utlačováni a vystaveni represím ve prospěch kapitálu; ať už je kapitál v rukou ruských nebo ukrajinských kapitalistů a pozemkových vlastníků, společenské postavení proletářů se nemění. A kromě toho tato válka právě kvůli konfliktním imperialistickým zájmům, které jsou zde ve hře, nebude mít krátké trvání; a až se jednou povedou vyjednávání o „míru“ – jehož se zřejmě chopí banda kapitalistických banditů, kteří se v současnosti jeví jako nezúčastnění, jako je Čína, Turecko, neřku-li rozpadající se OSN –, faktory války, které jsou dnes přítomny, nezmizí, budou nadále podněcovat tytéž protiklady, které ji vyvolaly, a budou rozdmýchávat proti sobě stojící nacionalismy, až do vypuknutí mnohem rozsáhlejší, celosvětové války.

Top

POHLED DO MINULOSTI PRO LEPŠÍ POCHOPENÍ BUDOUCNOSTI

Kapitalismus ve svém počátečním období vývoje, po protifeudálních revolucích a válkách za zřízení národních států, potřeboval, alespoň v Evropě, dlouhé období míru, aby se mohl rychleji a ve větším měřítku rozvíjet; bylo to období, kdy se buržoazie při drancování na kontinentech Asie, Afriky a Latinské Ameriky snažila udržet sociální smír „doma“ prostřednictvím superzisků z intenzivního vykořisťování kolonií. Byla to epocha tzv. pokojného vývoje kapitalismu a zároveň epocha rozvoje dělnického hnutí, které si svými boji vydobylo od bohaté buržoazie řadu ústupků, pokud jde o úroveň mezd a odborovou a politickou organizaci. Byla to epocha socialistického reformismu, který se po hrozivé a krvavé porážce Pařížské komuny prosazoval coby pacifistická a parlamentní cesta k proletářské emancipaci, která byla považována díky samotnému vývoji kapitalismu za nespornou. Kapitalismus však současně při svém maximálním rozvoji vytvářel všechny krizové faktory, které vedly ke střetu nejmodernějších, nejcivilizovanějších a nejprůmyslovějších států v první velké světové imperialistické válce, což způsobilo krach Druhé proletářské internacionály, v jejíž drtivé většině se z reformistických sociálně demokratických stran přes noc stali sociálšovinisté.

Navzdory této nesmírné tragédii války mezinárodní proletářské hnutí ukázalo, že stále disponuje velkou energií třídního charakteru, díky níž se stavělo proti válce stávkami a mobilizacemi, které dokonce zasáhly i válečné fronty, kde nebyly vzácné případy sbratřování mezi „nepřátelskými“ vojáky. Třídně orientovaná energie, která se ukázala být silnou i v nejzaostalejším a nejreakčnějším státě Evropy, carském Rusku, a která pod vedením třídní strany v čele s Leninem poháněla nejen národní buržoazní revoluci, ale především proletářskou revoluci jakožto první oporu mezinárodní revoluce, která povolala do zbraně nikoliv občany, a nikoliv jen samotného Ruska, ale proletáře Ruska a celého světa.

Dějinné události odhalily historickou zaostalost třídní strany ve velmi civilizované Evropě a stále silnou moc oportunismu nad širokými masami, které navzdory urputnému boji během války a po ní nedokázaly sejmout ze sebe paralyzující přítěž sociální demokracie a po své fyzické a politické porážce se opět odevzdaly do rukou vládnoucích buržujů, ať už se jednalo o demokraty, nebo fašisty. Šturmování nebes, po vzoru Pařížské komuny, se podařilo pouze v Petrohradě a Moskvě, nikoliv v Berlíně, Paříži, Římě či Londýně. Metropole evropského imperialismu stále ještě stanovovaly zákony a připravovaly se na následnou imperialistickou válku, v níž zapojení států nabylo celoplanetární dimenze, stejné dimenze jako imperialistického vývoje kapitalismu, který navzdory svým krizím a hrozným dopadům na široké proletářské a lidové masy znovu nalézal sílu k nastartování svých smrtících cyklů vykořisťování, konkurence a války. Proletářský a komunistický Petrohrad a Moskva nepadly následkem občanské války, kterou carská bělogvardějská vojska a jejich anglo-francouzsko-německo-američtí podporovatelé rozpoutali proti sovětské moci – občanské války, ve které ruští proletáři-revolucionáři zorganizovaní v Trockého Rudé armádě, zvítězili na všech vnitřních frontách – ale z důvodu izolace a děsivé hospodářské zaostalosti, v níž se nacházelo bolševické Rusko v oněch rozhodujících letech pro revoluci, nikoli jen v Rusku, ale i ve světě. Ona osudová rána revoluci v Rusku i ve světě – což byla Leninova hozená rukavice světovému imperialismu, prohlásiv, že proletářská moc v Rusku vydrží i dvacet let čekat na příští revoluční situaci, a Trockij, nikdy nepodléhav stalinismu a teorii socialismu v jedné zemi, na rozšířené exekutivě Komunistické internacionály v listopadu a prosinci 1926 vmetl Stalinovi a jeho nohsledům do tváře výhled, že proletářská a komunistická moc bude bránit ruskou revoluční pevnost i padesát let – tahle osudová rána, jak jsme řekli, byla zasazena velkoruským šovinistickým oportunismem. Tento šovinismus, poražený bolševiky v čele s Leninem před válkou, během ní i po ní, dramaticky erodoval teoretické a politické základy Komunistické internacionály i samotné bolševické strany, poté vydával nezdařené vítězství revoluce v západní Evropě za příležitost začít „budovat“ socialismus v Rusku a tím podvrhl namísto marxismu coby teorii mezinárodní komunistické revoluce marxismus jako teorii socialismu v jediné zemi.

Mezi teoretické a politické základy marxismu, potvrzené Leninem a Komunistickou internacionálou na jejích prvních sjezdech, se dostaly teze o národní a koloniální otázce, které lze shrnout v to, co bylo formulováno jakožto sebeurčení národů utlačovaných imperialismem, a to především sebeurčení národů utiskovaných carským útlakem. Je zásadní si osvojit podstatné body tohoto stanoviska, abychom na jejich základě mohli vyvodit principiální závěry i pro dnešek a budoucnost.

Spisů, projevů a rezolucí k této otázce, které vznikly díky Leninovi, je celá řada, ale zde postačí odkázat na jeho „Dopis ukrajinským dělníkům a rolníkům u příležitosti vítězství nad Děnikinem“ (1), v němž Lenin zdůrazňuje, že vedle boje proti velkým statkářům a kapitalistům za zrušení pozemkového vlastnictví existuje na Ukrajině – ve srovnání s Velkým Ruskem nebo Sibiří – specifický problém: národnostní otázka. A Lenin zdůrazňuje: „Všichni bolševici, všichni uvědomělí dělníci a rolníci se musí nad touto otázkou důkladně zamyslet. Nezávislost Ukrajiny uznal jak CÚVV (Celoruský ústřední výkonný výbor sovětů) RSFSR (Ruské socialistické federativní sovětské republiky), tak Komunistická strana Ruska (bolševiků). Proto je zcela zřejmé a všichni to jednoznačně uznávají, že jedině ukrajinští dělníci a rolníci sami mohou na svém celoukrajinském sjezdu rozhodnout, má-li se Ukrajina s Ruskem spojit, nebo má-li Ukrajina zůstat samostatnou a nezávislou republikou a v případě, že nezávislou a samostatnou zůstane, jaký federativní svazek by bylo třeba zvolit mezi touto republikou a Ruskem.“

A Lenin hned nastoluje otázku: „Jak se má řešit tato otázka z hlediska zájmů pracujících, z hlediska úspěchu jejich boje za úplné osvobození práce od jařma kapitálu?“. Odpověď musí tedy především vycházet ze zájmů pracujících v jejich boji proti buržoazii, tj. třídě, která spojuje statkáře a kapitalisty. Zde jsou Leninova slova: „Za prvé zájmy práce vyžadují naprostou důvěru, co nejužší svazek mezi pracujícími různých zemí a různých národů. Stoupenci statkářů a kapitalistů, buržoazie, se snaží dělníky rozdělit a vystupňovat národnostní nesváry a nepřátelství, aby dělníky oslabili a aby upevnili moc kapitálu.“

Naprostou důvěru mezi pracujícími různých národů, kterou si pracující imperialistického národa utlačujícího jiné národy musí získat skrze boj proti své vlastní imperialistické národní buržoazii a který tíhne právě díky tomuto boji ke sjednocení s proletáři utlačovaných zemí. Právě z tohoto hlediska se tedy posuzovat požadavek nezávislosti Ukrajiny, stejně jako každé jiné země utlačované Velkou Rusí (v té době jich bylo mnoho: Polsko, Lotyšsko, Litva, Estonsko, Finsko, Gruzie atd.).

Vize revolučních komunistů je ze zásady internacionalistická. Lenin ostatně zdůrazňoval: „Jsme odpůrci nepřátelství mezi národy, národnostních nesvárů a národnostní výlučnosti. Jsme internacionálové, internacionalisté. Usilujeme o naprosté sjednocení a úplné splynutí dělníků a rolníků všech národů světa v jedinou celosvětovou sovětskou republiku“. Aby tato slova nezůstala pouhými slovy, Lenin naléhá a konstatuje, že komunisté musí v takovýchto případech dát těmto slovům konkrétní význam a první, co je třeba udělat, je uznat právo utlačovaných národů na jejich oddělení se od národa, který je utlačuje, právo na politickou nezávislost, na vytvoření nezávislého státu. Avšak komunisté nekončí u tohoto požadavku, který je naprosto buržoazní. Tento postulát je úzce spjat s třídními zájmy proletářů všech národů; proto komunisté vyzývají proletáře utlačujícího národa, aby společně s proletáři utlačovaných národů bojovali proti vlastní buržoazii ve prospěch jejich sebeurčení a konkrétně tak ukázali, že bojují proti národnostnímu útlaku a proti výhodám plynoucím z tohoto útlaku i pro ně, a to v podobě jejich zkorumpovanosti, již každá buržoazie používá k rozdělování proletářů různých národů.

Nepřátelství mezi národy, na něž Lenin odkazuje, je vyvoláno kapitalismem, který rozděluje národy mezi malý počet imperialistických států, které utlačují naprostou většinu zbývajících národů. Jestliže světová imperialistická válka v letech 1914-1918 toto rozdělení zvýraznila, druhá imperialistická válka jej ještě více prohloubila.

Lenin definoval jako dějinný cíl mezinárodní proletářské a komunistické revoluce vytvoření jediné světové sovětské republiky; cíle, kterého nebylo tehdy z výše uvedených důvodů dosaženo a který zůstává v platnosti i do budoucna. V Leninově době adjektivum „sovětský“ pojímalo mnohem širší pojem „socialistický“, širší v tom smyslu, že se jím rozuměla jak „čistá“ proletářská revoluce, která se týkala vyspělých kapitalistických zemí, tak „mnohočetné revoluce“, které se týkaly velkého množství ekonomicky zaostalých zemí, kde z tohoto důvodu revoluční masy nereprezentoval pouze proletariát, ale rovněž chudé rolnictvo. Jak čtenáři vědí, sověty byly orgány vytvořené přímo dělníky a rolníky k obraně jejich zájmů, a to nejen přísně ekonomických, ale i politických, orgány k boji proti reakční moci carismu, statkářů a kapitalistů. Vznikly jako demokraticko-revoluční orgány během ruské revoluce v roce 1905 a po celou éru zůstaly vzorovou organizací dělnické třídy a rolnických mas, k nimž se připojili i vojáci bojující ve světové válce v letech 1914–1918. Jako bezprostřední organizace byly většinou ovlivněny sociálnědemokratickými, menševickými a anarchistickými politickými formacemi; a teprve po jejich rozvoji jakožto demokraticko-revolučních organizací a po dlouhé a vytrvalé propagandě, intervencích a akcích bolševiky ovlivněných proletářů začaly být sověty vnímány jako orgány schopné tvořit páteř nového státu demokratické diktatury dělníků a rolníků, diktatury, která se po odstavení z vlády socialistů-revolucionářů, kteří byli představiteli rolníků a kteří vytrvale sabotovali bolševickou moc, stane výhradně proletářskou.

Internacionalistická vize, již Lenin stručně vyjádřil v dopise, který jsme citovali, je formulována takto: „Jsme pro dobrovolný svazek národů, takový svazek, který by nepřipouštěl žádné násilí jednoho národa vůči druhému, takový svazek, který by byl založen na naprosté důvěře, na jasném vědomí bratrské jednoty, na zcela dobrovolném souhlasu. Takový svazek nelze vytvořit naráz; k němu je třeba se s obrovskou trpělivostí a obezřetností dopracovat, aby se celá věc nepokazila, aby to nevzbudilo nedůvěru, aby byla překonána nedůvěra, po staletí živená útlakem statkářů a kapitalistů, soukromým vlastnictvím a nepřátelstvím kvůli rozdělování a znovurozdělování tohoto vlastnictví.“

Národní nezávislost s sebou samozřejmě nese vymezení hranic mezi státy, přičemž je nevyhnutelné, že národní uspořádání různých zemí jde skrze vymezení hranic mezi jedním státem a druhým. Jak důležitá je pro komunisty hranice mezi státy? Lenin odpovídá: „(…) jak stanovit státní hranice teď, dočasně – neboť usilujeme o zrušení jakýchkoli státních hranic – není otázka základní a důležitá, je to otázka druhořadá. S touto otázkou je možné počkat a musí se počkat, protože nedůvěra, která dosud přetrvává mezi národy, se v širokých masách rolníků a drobných podnikatelů často udržuje velice neúprosně a uspěchanost by ji mohla ještě posílit, tj. úplné a definitivní jednotě by to mohlo uškodit“.

Je to nedůvěra, která mizí a překonává se velmi pomalu, jak zdůrazňuje Lenin na základě svých přímých zkušeností z týchž let občanské války, v níž bylo těsné spojení dělníků a rolníků ve společném boji proti ruským pozemkovým vlastníkům a kapitalistům podporovaným kapitalisty z Dohody, tj. koalice nejbohatších kapitalistických zemí – Anglie, Francie, Spojených států, Japonska, Itálie – silnou stránkou velmi mladé Rudé armády; nedůvěra, vůči níž museli být komunisté velmi trpěliví, museli dělat ústupky a hledat řešení, protože neústupnost a neoblomnost musela platit jak pro Ukrajinu, tak pro kteroukoli jinou zemi „v zásadních, stěžejních otázkách proletářského boje, společných pro všechny národy, v otázkách diktatury proletariátu, v otázkách boje proti paktování s buržoazií a boje proti tříštění sil, které nás chrání před Děnikinem“.

Svazek mezi dělníky Velké Rusi a Ukrajiny však nebyl samozřejmostí, nestačilo jej hlásat a chtít, bylo třeba podniknout konkrétní kroky k jeho dosažení a udržení, a nezbytným základem pro jeho dosažení a udržení bylo plné ztotožnění se s Leninovým hlediskem: stát pevně v zásadních otázkách, neštěpit se na podružných otázkách (hranice státu, který má být vytvořen, úplná nezávislost nebo úplné spojení Ukrajiny a Ruska atd.); „jedině ukrajinští dělníci a rolníci sami mohou na svém celoukrajinském sjezdu rozhodnout, má-li se Ukrajina s Ruskem spojit, nebo má-li Ukrajina zůstat samostatnou a nezávislou republikou a v případě, že nezávislou a samostatnou zůstane, jaký federativní svazek by bylo třeba zvolit mezi touto republikou a Ruskem“. Tedy být v tomto trpěliví a vytrvalí a „vyzkoušet to i ono“, aby se dosáhlo těsného svazku velkoruských a ukrajinských dělníků. A pokud se tento svazek nepodaří upevnit a udržet?

Opět Lenin: „Jestliže však nedokážeme udržet co nejtěsnější svazek, svazek proti Děnikinovi, svazek proti kapitalistům a kulakům našich zemí a vůbec všech zemí, pak zájmy práce určitě mohou být na dlouhá léta poškozeny v tom smyslu, že kapitalisté budou s to jak sovětskou Ukrajinu, tak i sovětské Rusko rozdrtit a zardousit“.

Leninova dialektická prozíravost je nesporná: tváří v tvář takovému problému, jakým je národnostní otázka, tak komplikovanému a choulostivému, v němž přetrvají staletí nacionalistických rozbrojů, partikularismů, různic a seskupování vyplývajících výhradně ze zájmů vládnoucích tříd, a nenávisti mezi národy podněcované záměrně k rozdělování a podrobování národů, bylo, je a bude pro revoluční komunisty důležité být neústupný v základních otázkách protikapitalistického třídního boje, proletářské revoluce, diktatury proletariátu, odmítání jakékoli kolaborace s buržoazií. Tato neústupnost umožňuje neztratit teoreticko-politický kompas třídní strany a pochopit, že při řešení otázek, jako je národnostní otázka, je třeba brát v úvahu reálnou situaci, v níž masy, proletářské i rolnické, žijí, a vliv, jemuž jsou nevyhnutelně vystaveny působením ideologie vládnoucích tříd. Zvyky, předsudky, vztahy ekonomické, společenské a kulturní závislosti, které se v průběhu staletí zakořenily ( stačí pomyslet na soukromé vlastnictví), přetrvávají i v obdobích, kdy revoluční bouře tluče na dveře a rozvrací dosavadní pořádky, a představují tím materiální oporu pro znovuobnovení starého společenského systému a staré politické moci.

Poslední Leninova věta, kterou jsme citovali, byla rovněž predikcí. S úpadkem internacionalismu – a připuštěním buržoazních kategorií (soukromého vlastnictví, námezdní práce, zbožní výroby, peněz, obchodní konkurence atd.) jakožto kategorií slučitelných se socialismem, mimo rámec nutných „kroků zpět“ s ohledem na socialistické stimuly i v hospodářské rovině, které muselo revoluční Rusko učinit v důsledku neúspěchu proletářské revoluce ve vyspělých kapitalistických zemích západní Evropy – se zhroutila i nastolená proletářská diktatura a s ní i bolševická strana, k jejímuž prosazování byla povolána. Specifické politické charakteristiky proletářské diktatury počaly slábnout a ta se postupně měnila v diktaturu kapitálu, tedy buržoazní diktaturu, která mnohem přímočařeji představovala sílu nastupujícího národního kapitalismu, tedy jakéhosi státního industrialismu, který našel své představitele a zastánce v téže bolševické straně, jež původně nasměrovala a střežila její postup a směřovala ji k mezinárodní revoluci.

Zpoždění proletářské revoluce v západní Evropě a především váhání a kolísání evropských komunistických proudů a komunistických stran stále více značily negativní období pro revoluční oživení. Leninova velkolepě hozená rukavice ohledně „dvacet let správných vztahů s rolnictvem v Rusku“, která souvisela s posílením Komunistické internacionály, nemohla spočinout svým úspěchem pouze na bedrech ruské bolševické strany a hospodářsky zaostalého a obklíčeného Ruska. Mezi západními komunisty si pouze komunistická levice Itálie zajistila pevné a solidní teoretické a programové ukotvení, jež ji během let umožnilo nashromáždit cenné zkušenosti v boji proti buržoazní demokracii, proti reformistickému a „maximalistickému“ oportunismu; zkušenosti, které se snažila všemi způsoby a na všech mezinárodních fórech, aby si osvojily ostatní strany, a zejména bolševická strana.

Její příspěvek však nestačil k překonání odporu, který maximalismus a reformismus vyvíjel prostřednictvím dominantní pozice německé a francouzské strany. Revoluční výdobytky v Rusku byly přemoženy oportunismem, který na sebe vzal rysy stalinismu a rozežíral bolševickou stranu a Komunistickou internacionálu zevnitř jako smrtelná infekce.

A tak se Rusko, kdysi proletářské, revoluční a komunistické, přeměnilo z majáku světové proletářské revoluce v nejhoršího nepřítele ruského a mezinárodního proletariátu a připravovalo se – což bylo nevyhnutelné – na účast v druhé imperialistické válce coby východní pilíř imperialistického bloku „demokratického“ Západu, který se zorganizoval proti imperialistickému bloku „totalitních“ sil Osy s nacistickým Německem v čele. Účast zestalinizovaného Ruska v imperialistické válce v letech 1939–1945 spočívala na předchozí fyzické likvidaci celé staré bolševické gardy a systematickém potlačování jakéhokoli hnutí odporu a vzpoury proti moci, která si v ničem nezadala s carskou mocí.

Tak tolik k dobrovolnému svazku národů: železná podpatek kapitalistické moci drtil národy všech ruských zemí pod utlačovatelskou nadvládou Jeho Veličenstva Národního Kapitalismu a jeho imperialistických cílů jak na Východě, tak i na Západě.

Vítězství „demokratického“ imperialistického bloku ve druhé světové válce, k němuž se stalinské Rusko připojilo poté, co se pokusilo získat výhodu uzavřením dohody s nacistickým Německem, vydá proletariát všech zemí do rukou nejtragičtější oportunistické vlny všech dob.

Ve skutečnosti po první oportunistické vlně v řadách proletářského hnutí, reprezentované sociálnědemokratickým revizionismem, který tvrdil, že socialismu lze dosáhnout postupně a nenásilnými prostředky (Bernstein), a po druhé oportunistické vlně (Kautsky), která přivodila krach Druhé internacionály a která představovala posvátné spojení všech tříd tváří v tvář válce v letech 1914–1918 a národní spojenectví k porážce států, které by mohly dovést společnost zpátky „k absolutistickému feudalismu“, bylo proletářské hnutí zasaženo třetí vlnou degenerace. Vlna, kterou jsme nazvali stalinistickou a která kromě toho, že v sobě pojímala deformace předchozích vln, uznávala navíc i formy jednání v podobě ozbrojeného střetu a občanské války, přičemž „spojenectví během občanské války ve Španělsku (v období mezinárodního míru), stejně jako celé partyzánské hnutí a takzvaný ‚odboj‘ proti Němcům či fašistům (během druhé světové války)“ (2), byly nejzřetelnějším projevem zrady třídního boje a další formou kolaborantismu se silami kapitalismu.

Každá z těchto oportunistických vln měla za cíl odvrátit proletářské hnutí od jeho třídního boje, od revoluční konfrontace s buržoazními vládnoucími třídami, a přimět jej obětovat své síly na obranu buržoazních a kapitalistických zájmů, čas od času zahalených do hávu „obrany vlasti“, „obrany demokracie před totalitarismem“, „obrany moderní společnosti a civilizace před feudalismem“, samozřejmě v zájmu trvalého míru mezi národy…

Míru, který ve skutečnosti nebyl a není ničím jiným než dočasným příměřím mezi jednou válkou a další válkou, jak ukazují již nejméně sto dvacet let samotné dějiny imperialismu.

Lenin nám předkládá další poučení o imperialistických válkách. V říjnu 1921 v článku věnovaném čtvrtému výročí Říjnové revoluce napsal:

„Otázka imperialistických válek, oné dnes v celém světě dominující mezinárodní politiky finančního kapitálu, která nevyhnutelně plodí nové imperialistické války a nevyhnutelně vede k neslýchanému vystupňování národnostního útlaku, loupeží, vraždění a útisku slabých, zaostalých, malých národů hrstkou ‚vyspělých‘ mocností, tato otázka se od roku 1914 stala stěžejní otázkou veškeré politiky všech zemí světa.

Je to otázka života a smrti desetimiliónů lidí. Je to otázka, zda v příští imperialistické válce [upozornění: Lenin předvídá druhou imperialistickou válku!, pozn. red.], kterou buržoazie před našima očima připravuje, která před našima očima vyrůstá z kapitalismu, bude povražděno 20 miliónů lidí (místo 1 O miliónů zabitých ve válce 1914–1918 a v dalších »malých« válkách, které dodnes neskončily), zda bude v této neodvratné (pokud se kapitalismus udrží) budoucí válce zmrzačeno 60 miliónů lidí (místo 30 miliónů zmrzačených v letech 1914–1918).

I v tomto směru zahájila naše Říjnová revoluce novou epochu světových dějin.“ (3).

Nová epocha začala ve skutečnosti přeměnou imperialistické války ve válku občanskou a bojem proti všem nejrafinovanějším šovinistickým a pacifistickým lstem. S brestlitevským mírem Lenin a bolševická strana konkrétně doložili lživost imperialistického míru, protože k jeho projednávání se nedostavila žádná jiná delegace válčících imperialistických zemí než delegace německá a ruská.

Avšak tento mír, který si bolševická moc vytrvale přála a který byl v zájmu vyrvání Ruska z imperialistické války podepsán za přijetí značných obětí, včetně územních, ukázal ruským proletářům a rolníkům, že jedinou silou, která si skutečně přeje mír, je sovětská moc nastolená Říjnovou revolucí.

A i díky tomuto názorné ukázce a spolu s tím i díky bolševické politice sebeurčení národů vydrželi ruští proletáři a rolníci s obrovským úsilím bojovat proti vojskům carských generálů, kteří si přáli obnovit starou carskou moc a které z tohoto důvodu podporovaly ozbrojené síly všech nejvíce demokratických imperialistických zemí, jež vedly válku proti takzvané pruské moci vilémovského Německa.

Právem, s proletářskou a komunistickou hrdostí, Lenin prohlásí:

„Prvních sto miliónů lidí zbavila imperialistické války a imperialistického míru první bolševická revoluce. Další revoluce zbaví takových válek a takového míru veškeré lidstvo.“

Závěr nemohl být jiný než tento: „z imperialistické války a z imperialistického míru (…), který válku neodvratně plodí, z tohoto pekla nelze uniknout jinak než prostřednictvím boje bolševiků a bolševické revoluce“, tj. jen třídním bojem a proletářskou a komunistickou revolucí.

Doba Leninova pominula a s ním i období proletářské a komunistické revoluce na mezinárodní úrovni. Hrozba proletářské revoluce byla zmařena, imperialistické mocnosti se nejen zachránily před revolučním náporem světového proletariátu, ale zesílily a zároveň se početně rozrostly.

Bude vůbec někdy světový proletariát, a zejména proletariát imperialistických zemí, schopen vzchopit se, oklepat se z obrovské porážky dvacátých let?

Jedna z hypotéz, kterou pronesl Lenin během občanské války v roce 1919, o níž jsme se zmínili výše, a která postavila Rudou armádu proti vojskům carských generálů a útokům imperialistických mocností, byla takováto: taková eventualita by byla ztracena, nedokáží-li proletáři zůstat jednotní, neochvějně zakotvení ve vedení revoluční komunistické strany, a ta naopak nedokáže-li zůstat pevně jednotná v zásadních otázkách, jako je třídní boj, revoluce, diktatura proletariátu, kategorické odmítnutí spojenectví s buržoazií ohledně jakéhokoli politického cíle atd.

A pokud by tedy komunisté byli rozděleni v „podružných“ otázkách (hranice sovětského státu, autonomní nebo federativní či sloučené republiky atd.), přenesli by neshody a hádky na úroveň zcela klíčových otázek a celý cíl práce, cíl socialismu, a proto i třídního boje, revoluce, diktatury proletariátu, by byl zcela jistě ztracen, a to ne na krátkou dobu, ale na dlouhá léta!

Bohužel přesně to se stalo, a tak se kapitalistům imperialistických zemí a zaostalého Ruska podařilo rozdrtit revoluční Rusko a s ním i každou další sovětskou republiku, Ukrajinu nebo Gruzii.

Pro světový proletariát to byla mnohem tvrdší porážka, mnohem tvrdší než porážka pařížských komunardů, porážka, která zlomila vaz jiné revoluci v zaostalé zemi, čínské revoluci z let 1925–1927, a která vystavila světový proletariát masakrům následných imperialistických válek.

Právě do této propasti je dnešní proletariát uvržen a nebude se z ní moci dostat jinak než prostřednictvím dosud nevídané erupce společenského povstání na celém světě, které rozvrátí jakýkoli stávající imperialistický řád, a akcí k životu znovu přivedené revoluční komunistické strany na celém světě.

Top

PROLETARIÁT SOUČASNOSTI A PROLETÁŘSKÉ HNUTÍ BUDOUCNOSTI

Evropští proletáři i proletáři všech ostatních kontinentů jsou stále ještě obětí iluzí a klamů, které buržoazie neustále vytváří, aby odklonila jejich společenskou energii na terén třídní spolupráce. Ať už buržoazie používá demokratické prostředky (volby, parlament, svobodu tisku a organizace atd.) nebo autoritářské prostředky (obvykle zdůvodňované obranou země před „terorismem“ nebo zahraniční agresí), faktem zůstává, že bez vykořisťování námezdní práce, tedy proletariátu, ve své vlastní zemi a v zemích, jež utiskuje, nedosahuje cíle své třídní existence: zhodnocování kapitálu, tedy vytváření zisků. Tento cíl je zásadně nesmiřitelně protikladný k vlastnímu existenčnímu cíli proletářské třídy, jímž je obrana vůči kapitalistickému vykořisťování a boj za jeho odstranění.

Nesmiřitelný třídní protiklad mezi buržoazií a proletariátem je historickým faktem, nikoli ideologickou nebo ekonomickou „volbou“ jedné či druhé třídy. Vyplývá přímo z kapitalistického výrobního způsobu, který je založen na soukromém vlastnictví a soukromém přivlastňování veškeré společenské výroby jednou třídou, buržoazií, a na úplném vyvlastnění všech výrobních prostředků a každého produktu námezdně pracující třídy, proletariátu, který marxismus definoval jako třídu bez rezerv právě proto, že nemá žádné jiné „vlastnictví“ než svou individuální pracovní sílu. Pracovní sílu, která sama o sobě nestačí k obživě, jelikož musí být prodána vlastníkům výrobních prostředků a samotné výroby předurčené k prodeji na trhu, přičemž za ni dostávají mzdu v penězích, s nimiž povinně musí na trh, aby si nakoupili nutné zboží, které potřebují den co den k životu. Bez mzdy, a tedy bez možnosti koupit si na trhu základní životní potřeby, vlastník pouze své pracovní síly není sto žít, a tak proletář umírá hlady. Aby nezemřel hlady, je proletář nucen prodávat sám sebe za nižší, nejistější mzdu, za kterou odpracuje denně více hodin, čímž vstupuje do konkurenčního boje s ostatními proletáři. Konkurenční boj, který kapitalisté vedou mezi sebou, aby získali ve svůj prospěch podíl na trhu, je takto přenesen mezi proletáře, kteří nemají jiný bezprostřední cíl než se ze dne na den nasytit.

Konkurence a vzájemný protiklad, které oddělují jednoho kapitalistu od druhého, jednu skupinu kapitalistů od jiných skupin, jeden kapitalistický stát od jiných kapitalistických států, jsou všechno vnitřní vlastnosti tohoto výrobního způsobu, díky němuž existují jakožto soukromí vlastníci výrobních prostředků a soukromí přivlastňovatelé společenské výroby. Nadvláda buržoazie nad společností vyplývá právě z jejího společenského postavení. Každá buržoazie tím, že vstupuje do konkurenčního boje s ostatními buržoaziemi, mobilizuje všechny síly, které má k dispozici: v zásadě výrobní prostředky, kapitál určený k investicím, pracovní sílu určenou k vykořisťování; to vše však nestačí, protože její vládnoucí postavení neplyne pouze z ekonomické moci, kterou disponuje, nýbrž i z její moci politické. Právě politická moc jí totiž dává příležitost společensky vládnout proletářským masám, které vykořisťuje.

Tyto masy, jež jsou organizovány v rámci práce spjaté s kapitalistickou výrobou a distribucí, v dějinách svého hnutí dozrály k vědomí, že nepředstavují pouze pracovní sílu, ale společenskou sílu, díky níž se mohou bránit míře a rozsahu vykořisťování kapitalistů. Nesmiřitelný třídní protiklad materiálně vyvěrá ze samotných buržoazních společenských a výrobních vztahů a buržoazie jej nemůže odstranit, protože by to znamenalo odstranění její třídní nadvlády, její samotné existence jako vládnoucí třídy. Musí jej tudíž tlumit, držet v určitých mezích, ve kterých nevyvolává vzpoury, nepokoje, povstání. Nicméně vzpoury, nepokoje, povstání v průběhu vývoje kapitalismu a jeho stále se prohlubujících rozporů byly pro buržoazní moc varovným znamením a ohrožením, neboť boj za bezprostřední obranu životních a pracovních podmínek proletariátu má při střetu s buržoazií a jejím státem tendenci přerůst v boj politický, v třídní boj, v boj, který jako svůj cíl historicky vytyčuje pro buržoazní vládnoucí třídu obranu a zachování politické moci potlačováním revolučních pokusů proletariátu, a pro proletářskou třídu útok na výsady a politickou moc buržoazie s cílem tuto moc dobýt zničením jejího státu a nevyhnutelnou válkou za nastolení tentokrát proletářského státu.

Třídní boj tudíž znamená třídní válku, protože proletariát nebude mít jinou šanci jak dosáhnout svého osvobození od kapitalistického vykořisťování než svržením buržoazní politické moci; moci, která není ničím jiným než diktaturou kapitalistické třídy a její imperialistické politiky, jimiž drtí a utiskuje proletariát v každé zemi a menší a slabší národy. Nedosáhne-li proletářský boj úrovně třídního boje, tj. neklade-li si za cíl revoluční změnu společnosti skrze dobytí politické moci, počínaje zemí, kde se naskytne situace příznivá pro revoluční boj, a poté tento boj rozšíří na mezinárodní úroveň, zůstane proletariát i nadále v područí buržoazie a bude pociťovat stále katastrofálnější důsledky rozporů, které sužují kapitalistickou společnost. A těmito důsledky jsou stále akutnější krize a buržoazní války: v prvním i druhém případě platí proletáři za prosperitu kapitálu bídou, hladem, smrtelnými úrazy na pracovištích, stále intenzivnějším vykořisťováním, údajně přírodními katastrofami, represí a válečnými masakry.

Jak z toho ven?

Demokratické a mírové prostředky již před dlouhou dobou prokázaly, že nejsou těmi určujícími; naopak posilují podřízenost proletariátu kapitalistické nadvládě. Reformismus a třídní spolupráce mezi proletariátem a buržoazií prokázaly, že jsou prostředky prospěšnými výhradně kapitalismu a buržoazní moci; ve skutečnosti maskují konkrétní ekonomickou diktaturu kapitalismu a konkrétní politickou diktaturu buržoazie. Objevily se násilné reakce ze strany maloburžoazních uskupení ohrožovaných úpadkem v důsledku ekonomických krizí, jež okouzlovaly proletářské vrstvy svým individuálním terorismem, jako například Rudé brigády, prokázaly však, že představují ryzí iluzi s anarchistickou příchutí, když se domnívaly, že mohou odstraněním několika kapitalistů, několika generálů a několika soudců pozitivně ovlivnit společenské vztahy ve prospěch proletariátu. I tento prostředek prokázal svou neúčinnost, pokud jde o emancipaci proletariátu, a naopak posílil propagování sociálního smíru a třídní spolupráce všemi silami společenské konzervace, v čele s těmi oportunistickými.

Cesta třídního boje v souladu s dějinnými skutečnostmi, a nikoliv s výplody fantazie demokratů, představuje pro proletariát nejtěžší cestu, protože se musí zbavit všech iluzí, jež volební a parlamentní demokracie plodí; musí překonat návyky, které se vžily během dlouhých desetiletí politiky třídní spolupráce, jejímž prostřednictvím imperialistické buržoazie výměnou za sociální opatření, do nichž investovaly, získaly sociální smír, stále brutálnější vykořisťování proletariátu a volnou ruku při útlaku slabších národů. Výsledkem této politiky není celosvětový mír, není to konec společenských nerovností, není to prosperita rovnoměrně rozdělená mezi veškerou populaci; místo toho je to větší útlak, větší represe, vyostřování krizových faktorů a buržoazní válka, která se stále více stává běžnou normou.

Proletariát současnosti je v imperialistických zemích stále zcela podřízen potřebám národního kapitalismu; a nejen to, také potřebám mezinárodních kapitalistických aliancí. Proletariát imperialistických zemí stále těží – ve srovnání s proletariátem kapitalisticky zaostalejších zemí – z určitých výhod, které jsou proletářům v jiných zemích upírány, a to jak v ekonomické, tak v bezprostřední společenské a politické oblasti. Za tyto „výhody“ ve skutečnosti přebohaté buržoazie hradí nejen vykořisťováním vlastního proletariátu, ale také bestiálním a otrockým vykořisťováním proletářů zemí na periferii imperialismu. Takto jsou tedy proletáři jednotlivých zemí, navzdory konkurenci mezi nimi podněcované jejich vlastními buržoaziemi, navzájem spoutáni stejnými okovy. Okovy, kterých je jakýkoli buržoazní zákon, ať už demokratický, nebo fašistický, nikdy nezprostí, naopak je ještě více sevře.

Stejně jako otroci ve starém Římě se i námezdní otroci nejnovodobější kapitalistické společnosti musí ze svých okovů osvobodit vlastními silami. Musí se spojit v organizacích nezávislých na všech buržoazních institucích, musí se postavit na terén boje s cíli, které se týkají výhradně jejich zájmů jakožto námezdních otroků, jakožto proletářů; musí si osvojit metody a prostředky třídního charakteru, tj. být schopni se efektivně postavit metodám a prostředkům používaným šéfy a jejich státem. Právě zkušenost z takovéhoto boje, na terénu obrany bezprostředních zájmů, dá proletariátu příležitost chopit se úkolu překročit rámec bezprostřední obrany, rámec bezprostředních zájmů, a postavit se tak na terén třídně pojatého politického boje; terén, na němž jej buržoazní a společensky konzervativní síly budou – jako to vždy činily – odklánět k demokratickým, parlamentním a samozřejmě antifašistickým, pacifistickým a zákonů dbalým cílům, požadujíce další reformy a „spravedlivější“ zákony.

A co dělat v době, jako je tato, kdy válka klepe na dveře?

Jak reagovali ruští a ukrajinští proletáři na válku rozpoutanou 24. února?

Co je známo, je to, že od konce února do začátku března 2022 se v Moskvě, Petrohradě a desítkách dalších měst konaly pacifistické demonstrace proti válce. Proti demonstrantům samozřejmě zasáhla pořádková policie a podle všeho bylo v různých městech zatčeno více než 14 000 osob (5). Nedošlo k žádným stávkám, nedošlo k žádným specificky dělnickým demonstracím, což ukazuje na jedné straně přirozený strach stát se terčem plošné represe a na druhé straně extrémní slabost ruské pracující třídy: je očividné, že ani na úrovni pouhé obrany svých bezprostředních životních a pracovních podmínek dosud neprojevila sílu schopnou vyprodukovat třídní politický předvoj, který by se ujal úkolu bojovat proti buržoazii, a to právě proto, že vládnoucí třída je třídou, která představuje ekonomickou a politickou moc, pod níž je proletariát drcen, fragmentován, izolován a zotročován.

Buržoazní moc se pacifistických demonstrací nebojí; vyvolávají nepříjemnosti a mohou zkomplikovat práci společenského dohledu ruské buržoazie, která byla vždy zvyklá tajit mrtvé svých válek a zároveň opěvovat jejich obětavost. Potlačování pacifistických demonstrací v době, kdy je země ve válce, je však naopak určitým varováním pro dělnickou třídu, aby si byla vědoma, že ji moc nijak nebude šetřit, pokud by se rozhodla protestovat proti válce; obávaný dopad, který by mohly mít dělnické protesty proti válce, je v podlomení důvěry a disciplíny vojáků vyslaných do války, zatímco byli mobilizováni ke „speciální operaci“ proti vládě v Kyjevě obviňované z „militarismu“ a„nacismu“.

Ukrajinští proletáři ze své strany na vojenskou invazi, bombardování, rabování, masivní ničení vesnic a měst a masakry civilistů reagovali způsobem, jakým reaguje každé napadené obyvatelstvo, nepřipravené a neznalé důvodů agrese: uchylujíc se do sklepů, prchajíc z bombardovaných měst, snažíc se pomáhat raněným a zmrzačeným a podřizujíc se nařízením vlády, která pro válku proti„Rusům“ uložila všem mužům povinnost být nadále k dispozici armádě s cílem bránit„vlast“ a která prokázala a nadále prokazuje, že se saje krev z námezdní práce a požírá lidské těla výhradně ve prospěch buržoazní vládnoucí třídy. V tom se ukrajinská buržoazie nijak neliší od ruské buržoazie: zájmy, které ji po osm let hnaly do války, jsou stejně kapitalistické, leč zájmy národní buržoazie, která usiluje o to vymanit se ze spojenectví – s Moskvou – a tím se na základě příslibů výnosnějších obchodů dát do služeb imperialistickým mocnostem, jež jsou rivalem Moskvy.

Ruští a ukrajinští proletáři jsou stále zcela podřízeni svým buržoaziím a v tuto chvíli nevědí, jak reagovat jinak než prostřednictvím těch prostředků a metod, které buržoazie samy systematicky používají, aby je udržely v područí: tím, že budou odvedeni do ozbrojených sil vlastního státu, když jsou zájmy jejich národních kapitalismů ohroženy zahraniční konkurencí, tím, že budou disciplinováni a podrobeni kontrole tak, aby válečné akce byly úspěšné, tím, že budou vychováváni prostřednictvím válečné propagandy, která má cíleně podněcovat národní nenávist vůči aktuálnímu„nepříteli“. A tak národy pocházející ze stejné skupiny, stejného jazyka, stejné kultury, které za proletářské diktatury vyrostlé z Října 1917 zažily skutečné bratrství a svazek, poté, co přispěly k pádu carského útlaku, k boji proti carským generálům, kteří ho hodlali obnovit, a k boji mezinárodního proletariátu proti jařmu kapitalistických i předkapitalistických režimů, se ocitají opět ve válce ve jménu čeho? Ve jménu územní suverenity, národního kapitalismu a režimu, který se neostýchal nadělat ze statisíců vojáků potravu pro děla.

Mimoto ruští a ukrajinští proletáři nemohou počítat ani s bojem třídního charakteru evropských či amerických proletářů; nelze je povzbudit, aby následovali příkladu protiburžoazního boje, který v Evropě, kolébce kapitalismu, ale také kolébce proletářské revoluce a srdci světové revoluce, ani neexistuje.

V roce 1967 jsme napsali:„Marx před sto lety řekl, že průmyslová Anglie ukazuje zbytku tehdejšího zaostalého světa obraz své vlastní budoucnosti. Dnešní těžce zkoušená Anglie ukazuje Evropě obraz její budoucnosti. Evropa (…) navzdory své dnešní relativní prosperitě nikdy nedosáhne dominantního postavení, které měla Anglie v minulém století a které dnes mají Spojené státy. Mezi Evropou, byť i sjednocenou, a Spojenými státy se nerovnost vývoje bude nutně prohlubovat. Problémům, kterým dnes čelí Anglie, bude zítra čelit Evropa. A nebudou žádné větší trhy, které by je mohly vyřešit, žádní labourističtí hlídací psi, kteří by zabránili jejich zhoršování. Evropa bude srdcem světové revoluce“ (6).

Ekonomické a politické krize kapitalismu nikdy automaticky nevyvolaly proletářskou revoluci. Nestalo se tomu tak v minulosti a nestane se tomu tak ani v budoucnosti. Ale objektivní faktory, které způsobují dozrávání revoluční situace, jsou výlučně vlastní kapitalismu a jeho neschopnosti je řešit jinak než zesilováním jejich nežádoucí účinnosti. A právě tato negativní účinnost krizových faktorů musí dosáhnout takové úrovně, že buržoazní vládnoucí třída již není schopna nadále žít tak, jak žila doposud, a ovládaná třída, proletariát, není již sto snášet poměry, v nichž žil doposud.

K objektivním faktorům patří proletářský třídní boj, tj. boj, kterým se proletariát školí a připravuje na rozhodující střet s vládnoucí třídou. A součástí tohoto boje je přítomnost, činnost a vliv třídní strany, revoluční komunistické strany, která má za úkol vést proletariát jak v třídním boji, tak v třídní revoluci a po dosažení revolučního vítězství, jak nám Lenin neustále připomíná, při výkonu třídní diktatury, jediným skutečným nástrojem, s jehož pomocí je možné přeměnit společnost kapitalistického vykořisťování a útlaku, jejích konkurenčních bojů a válek ve společnost bez tříd, bez třídních protikladů, a tedy i bez protikladů národnostních, v níž budou národy konečně žít v harmonii.

Neděláme si iluze, že lze na tuto cestu nastoupit hned zítra nebo že by ji napomohlo„uvědomění“ každého jednotlivého proletáře. Jak jsme již řekli, aby se kapitalistická společnost otřásla v základech, musí se rozpoutat celosvětová bouře, ve které bude nejen buržoazie každé země konfrontována s nebezpečím ztráty své moci, svých privilegií ale v níž proletariát každé země nebude vidět jiné východisko z propasti, do které jej jeho vlastní buržoasie uvrhla, než že povstane proti etablovaným mocnostem, proti třídním nepřátelům, jejichž činy byly konečně shledány jako nepřátelé a s nimiž nelze uzavřít příměří ani mír. Pak poučení z Pařížské komuny 1871 a Říjnové revoluce 1917 dokáže i tomu poslednímu proletáři v té nejvzdálenější zemi, že představují jedinečné cenné dědictví třídního boje, který má proletariát za svůj dějinný úkol dovést k revolučnímu vítězství, ke světové socialistické republice.

(1) Viz Lenin V. I., Dopis ukrajinským dělníkům a rolníkům u příležitosti vítězství nad Děnikinem, 28. prosince 1919, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 40, str. 65, Svoboda, Praha, 1988. Tento dopis odkazuje na dřívější dopis ze srpna 1919, rovněž zaslaný dělníkům a rolníkům po vítězství nad Kolčakem, v Lenin Sebrané spisy, sv. 39, str. 171–179, Svoboda, Praha, 1988. Je třeba připomenout, že v roce 1919 byla válka rozpoutaná carskými generály Kornilovem, Kolčakem, Děnikinem, Judeničem, Wranglerem atd. proti sovětské moci stále v plném proudu a že Rudá armáda již v létě 1919 rozdrtila Kolčakova vojska a osvobodila Ural a část Sibiře. Zato Děnikin o čtyři měsíce později zaznamenával na Ukrajině porážku za porážkou.

(2) Viz naše Charakteristické teze strany z prosince 1951, publikované v angličtině v „Communist Program“, č. 6, 1980

(3) Viz Lenin V. I., Ke čtvrtému výročí Říjnové revoluce, 14. října 1921, in Lenin Sebrané spisy, sv. 44, s. 176–177, Svoboda, Praha, 1989

(4) Tamtéž

(5) Viz https://www.rainews.it/articoli/2022/03/manifestazioni-contro-la-guerra-in-tutta-la-russia-oltre-300-arresti-a-mosca-27274687-5501-47e7-9535-b104093a85b4.html, 13. březen, 2022.

(6) Viz Evropa bude srdcem světové revoluce (L’Europa sarà il cuore della rivoluzione mondiale), „Il programma comunista“, č. 6, 1967