Zatímco připravujeme vydání brožury věnované této válce a sbíráme články, které budou v této brožuře obsaženy, chtěli bychom se podívat na takzvané „mírové plány“, o nichž hovoří světový tisk. V současné době existují dva nové „oficiální“ mírové plány: ten, který vypracoval Zelenskij a který byl dohodnut se Američany a Brity, a ten, který vypracovala Čína. Třetí „mírový plán“ předložila Indonésie, ale všichni zúčastnění jej odsunuli stranou.

Již v roce 2014 a poté znovu v roce 2015, konfrontovány s již delší dobu trvajícími konflikty v Donbasu mezi proruskými a proukrajinskými silami, vypracovaly ruská a ukrajinská vláda za zprostředkování Německa (Merkelová) a Francie (Hollande) v hlavním městě Běloruska Minsku mírové dohody. Tyto dohody v podstatě stanovily samosprávu pro dvě sporné oblasti ‒ Doněckou a Luganskou ‒ včetně 15 km „nárazníkové zóny“ mezi oběma hranicemi a kontrolu zástupců OBSE. Tyto dohody však jak Ukrajinci, tak proruské politické síly nerespektovali. Ve skutečnosti se po ruské anexi Krymu v roce 2014 rozpoutaly neustálé střety mezi ukrajinskou armádou, neonacistickými oddíly (jako je např. prapor Azov) a proruskými silami Donbasu. Po osmi letech, kdy ukrajinská vláda pokračovala v utiskování a potlačování proruských civilistů v regionech Donbasu, se Doněcká a Luganská oblast prohlásily za nezávislé lidové republiky, pochopitelně podporované Ruskem a pouze jím uznané, ostatně stejně jako Republika Krym.

V různých článcích, které jsme publikovali, jsme také připomněli, jak v dohodách uzavřených v letech 1991‒1992 mezi Ruskem a Spojenými státy v době rozpadu SSSR a vzniku nových „nezávislých“ států včetně Ukrajiny Spojené státy přislíbily neumisťovat vojenské a raketové základny NATO u ruských hranic. A jak už to u všech dohod mezi gangstery bývá, dříve či později takové dohody jeden nebo druhý z účastníků svými kroky poruší; jak se mění jejich strategické zájmy a poměr sil mezi nimi, mění se postupem času i postoj států k uzavřeným dohodám.

Invaze Ruska na Ukrajinu byla Spojenými státy očekávána. Britský deník The Guardian odhalil ‒ podle serveru agi.it z 8. května (1) ‒ že Putin v roce 2011, tři roky před anexí Krymu, řekl bývalému americkému prezidentovi Clintonovi, že se nepovažuje být vázán Budapešťským memorandem (nepodepsal ho on, ale Boris Jelcin), v němž Rusko výměnou za odevzdání všech ukrajinských jaderných zbraní zaručilo respektovat územní celistvost Ukrajiny. Byl to sám Clinton, kdo to před několika dny prozradil na konferenci v židovském centru v New Yorku.

USA tedy věděly, že dříve či později Rusko na Ukrajinu zaútočí ‒ stejně jako to již udělalo s Čečenskem a Gruzií, které Putin vždy považoval za nedílnou součást Ruska. Ale z titulu své silné pozice v NATO, které kontrolovalo téměř celou ruskou hranici se západní Evropou (poté, co se do něj začlenily téměř všechny bývalé „socialistické“ země), USA čekaly, až Rusko udělá „první krok“, aby měly propagandistický argument par excellence ve svůj prospěch: vojenskou agresí na Ukrajině Rusko ruší dohody a ohrožuje celou Evropu!  

Od svržení proruského prezidenta Janukovyče se Američané a Britové angažují v podpoře nejrůznějších politických hnutí a v provokacích, které jim mají posloužit k zpřístupnění Ukrajiny „západnímu“ politickému vlivu. Ukrajina byla poslední evropskou zemí, která ještě balancovala mezi euroamerickým Západem a ruským Východem; příliš lákavé sousto pro NATO a EU, než aby ji nechaly pod ruským vlivem. Na druhou stranu v dlouhé imperialistické fázi kapitalismu, kterou právě procházíme, není žádné zemi ponechána volnost jednat na světovém trhu podle výhradně národních zájmů. Natož zemi, jako je Ukrajina (a jako je Polsko), která představuje strategické nervové ohnisko v konfrontaci mezi euroamerickými imperialisty a ruským imperialismem. Nejsilnější imperialistické mocnosti rozhodují o osudech míru a války podle svých vlastních imperialistických zájmů a na základě ekonomických zákonitostí, které ve skutečnosti nejsou s to kontrolovat, jak dokládají neustálé krize, které otřásají ekonomikami a burzami. „Svoboda“ a „demokracie“, které údajně představují „hodnoty západní civilizace“, jsou kouřovou clonou, užitečným mýtem, který má zmást a oklamat světové proletářské masy a zlomit je pod požadavky buržoazní nadvlády jakož i námezdních poměrů. Zahraniční politika nejsilnějších imperialistických zemí ne vždy sleduje čistě jejich ekonomické zájmy; v meziimperialistických střetech jsou ekonomika, finance a zahraniční politika natolik úzce provázány, že některé „politiky“ vskutku předjímají ve výhledu ekonomické a finanční cíle. Je-li pravda, že válka je pokračováním zahraniční politiky realizované vojenskými prostředky, je rovněž pravda, že podmínky, za nichž protivníci vstupují do války, nejsou předem jasně určeny, neodpovídají přesnému scénáři, v němž by byly zváženy všechny různé hypotézy, za nichž se bude střet odehrávat a vyvíjet. Stejně jako v případě velkých hospodářských krizí, tak i v případě válečných krizí imperialistická politika nepředchází, ale následuje události; proto imperialismus není schopen a nebude schopen zabránit vypuknutí hospodářské krize nebo vypuknutí války. Jediné, co může činit, a také činí, vědě již ze zkušenosti, že dříve či později kapitalistická krize z nadvýroby propukne, je připravit se, především po vojenské stránce, na vypořádání se s krizí, a tím i s reakcemi konkurenčních států, na využití každého slabého místa svých protivníků k získání výhody ve prospěch vlastních mocenských zájmů.

Ruský kolos nemohl očekávat, třebaže věděl, že se Kyjev spoléhá na politickou a vojenskou podporu Západu, tak houževnatý odpor proti vojenské invazi; ani Američané nemohli očekávat tak hrdé počínání od obyvatelstva, které je od samého počátku invaze bezostyšně obětováno nejen zájmům národního kapitalismu, nýbrž i mocenským zájmům imperialistických velmocí, které nemají jiný cíl než postupovat od jednoho masakru k dalšímu, a tím jej vyvedli zpod nadvlády znepřátelené imperialistické mocnosti.

V době, kdy píšeme tento článek, se blížíme k 500 dnům války, bombardování, ničení, s desítkami a desítkami tisíc mrtvých, statisíci zraněných na obou stranách front, s obrovskými masami donucenými k hladu a k útěku ze svých domovů. A zatímco se odehrává tato strašlivá tragédie ‒ ruský imperialismus obviňuje Západ z nedodržení vzájemných bezpečnostních dohod, američtí a evropští imperialisté přenášejí vinu za válečné masakry na Rusy obviňujíce je z toho, že chtějí provést invazi, po Ukrajině, do celé Evropy ‒ zastánci „svobody“ v tu samou chvíli předznamenávají, že tato válka bude trvat dlouho a že není myslitelné „vyjednávat“ ani o pozastavení bojů, ani o příměří, ba dokonce ani o „míru“.

Což však neznamená, že za účelem současného přiživování válkychtivé a „pacifistické“ propagandy nejsou světová média podněcována k informování o tom, že „někdo“ usiluje o mír a že předkládá „plány“, které mají být prezentovány na více či méně úzkých nebo více či méně širokých setkáních. Tytéž osoby, jejichž ruce jsou potřísněné krví vojáků posílaných na jatka a civilistů bombardovaných raketami všeho druhu, opakujíce své NE ukončení války vyjma „vítězství“ ‒ a v tom jsou Zelenskij a Putin zajedno ‒ jsou těmi, jež sepisují „mírové plány“ či odpovídají „o tom se nebudeme bavit“!

Top

MÍROVÉ PLÁNY

Zelenského desetibodový „mírový plán“ byl oficiálně oznámen a představen na zasedání G20 na Bali v Indonésii v listopadu 2022, samozřejmě po projednání s Bidenem.

Tento plán ve stručnosti stanovuje: stažení všech ruských vojsk z Ukrajiny; náhradu válečných škod; zaručení jaderné, potravinové a energetické bezpečnosti; propuštění všech vězňů a deportovaných; obnovení celistvosti území státu (včetně Krymu) a prevenci možné eskalace. Chybět pochopitelně nemohl ani požadavek na vytvoření zvláštního soudu pro „zločiny“ související s ruskou agresí proti Ukrajině. A konečně se stanovuje, že podepsání onoho „mírového dokumentu“ se uskuteční až po splnění všech těchto požadavků.

Ruský ministr zahraničí Lavrov na to samozřejmě suše opáčil: nereálné.

Stejně jako všechny sestavované mírové plány, zatímco válka pokračuje, i tento dokument ‒ připustíme-li, že by se stal základem pro vyjednávání o klidu zbraní a „ukončení války“ ‒ dozná změn, které budou záviset na tom, jaké budou skutečné okolnosti přerušení, případně ukončení války. Prozatím zůstává nezlomným stanoviskem Zelenského, a tedy i Američanů a Britů, že válka bude pokračovat, dokud nebude Rusko dostatečně oslabeno ‒ a to kombinací stále tvrdších ekonomických sankcí, neustálé a širší mezinárodní izolace, vojenských zvratů daných silnou ukrajinskou protiofenzivou podporovanou některými z nejúčinnějších a nejmodernějších západních zbraní a politicko-vojenskou krizí Putinovy vlády a možná také určitým ochlazením přátelských vztahů ze strany Číny či z ještě jiných příčin ‒ a bude tedy přinuceno začít vyjednávat o „míru“, který stejně jako všechny doposud uzavřené míry bude jen přestávkou mezi jednou válkou a další.

Čínský dvanáctibodový „mírový plán“, předložený ministerstvem zahraničí se souhlasem Si Ťin-pchinga, byl oficiálně oznámen 24. února 2023, tedy přesně rok po ruské invazi na Ukrajinu. Tento plán nepopírá postoj, který Čína k této válce již dříve zaujala.

Začíná potvrzením dodržování svrchovanosti všech zemí (což s odkazem na samotnou Čínu implikuje i svrchovanost Pekingu nad Tchaj-wanem) a dovolává se „mezinárodního práva“ uznávaného OSN. Dále zdůrazňuje, že bezpečnost každé země není možné garantovat prostřednictvím posilování nebo rozšiřování vojenských bloků (proto ne vstupu Ukrajiny do NATO, ale i ne rozšiřování vojenského bloku organizovaného v Asii a Tichomoří Spojenými státy).

Požadavek na zahájení mírových rozhovorů cestou přerušení bojů a řady schůzek s cílem nalézt vzájemně přijatelné kompromisy je tudíž nasnadě; což implikuje, že USA, Velká Británie a EU by měly přestat rozdmýchávat válku a využít svého politického vlivu k dosažení „politického řešení“ konfliktu. Nechybí slova o „humanitární krizi“, „bezpečnosti civilistů“ a úloze OSN jako „garanta“ humanitární pomoci a výměně válečných zajatců mezi Ruskem a Ukrajinou. Samozřejmě se chce zajistit ochrana jaderných elektráren, zakázat použití jaderných zbraní i zbraní biologických a chemických v konfliktu „jakoukoli zemí a za jakýchkoli okolností“.

Jiná pasáž se dotýká vývozu obilí, a to jak ukrajinského, tak ruského, aby se válečná krize neznásobila v potravinovou krizi celosvětových rozměrů. Žádné jednostranné sankce „neschválené Radou bezpečnosti OSN“ (jejímž členem je, vida, i Rusko). Jelikož se jedná o „mírový plán“, nemohla chybět výzva k „ochraně současného světového hospodářského systému“, k „postavení se proti politizaci, účelovému využívání a používání světové ekonomiky jako určité zbraně“ a ke „společnému zmírnění vedlejších účinků této krize a předcházení narušení energetiky, financí, obchodu s obilím, dopravy a další mezinárodní spolupráce, což by poškozovalo oživení světové ekonomiky“. A takto se nabízí burcující apel kapitalismu s lidskou tváří dnes v čínském podání: světový hospodářský systém nesmí být dotčen!, musíme bojovat proti této válečné krizi, která přerušuje obchod, podnikání a uvádí akciové trhy do krize! Podepsáno… Komunistická strana Číny!!!

Obavy Číny z války, která staví do potíží nejen Rusko, ale i čínský obchod, jsou zjevné. Výzva je směřována zejména na Spojené státy a Evropskou unii, dva zásadní trhy pro čínský kapitalismus.

Deník Wall Street Journal z 26. května přináší čerstvé informace: Li Chuej, zvláštní vyslanec čínského prezidenta, rychle přicestoval do několika evropských hlavních měst (Varšava, Berlín, Paříž, Brusel) s cílem přesvědčit evropské spojence Kyjeva, aby usilovali o příměří a přistoupili k uznání území, která Rusko na Ukrajině již obsadilo, tedy Krymu, Doněcka a Luhanska. Peking se samozřejmě snaží Evropany od Washingtonu odpoutat. Nelze vyloučit, že k tomu byl použit argument, jenž jsme však již předjímali, totiž že Spojené státy chtějí reálně touto válkou oslabit Evropu, aby ji mohly lépe ovládat a čelit asijskému gigantu z mnohem silnější pozice než v současnosti. 

Na obzoru se objevily další země, druhého ranku, jako je Brazílie, Jihoafrická republika a Indonésie, které se nabízejí jako „zprostředkovatelé míru“ či „mírotvorci“. Brazílie a Jihoafrická republika jsou spolu s Ruskem, Čínou a Indií členy BRICS a toto těsné ekonomické spojenectví je oporou pro potenciální politické spojenectví prvořadého významu natolik, že by v možná nepříliš vzdálené budoucnosti mohlo představovat třetího hráče mezi imperialistickými bloky, které rozhodují o osudu světa: tj. Spojené státy, Evropská unie a BRICS.

Čína je ve skutečnosti ekonomickým a finančním středobodem, kolem něhož ostatní členové krouží, nicméně jejich těsné spojenectví umožnilo v roce 2015 založení Nové rozvojové banky (NDB BRICS) za účelem financování infrastruktury a projektů v oblasti vodohospodářství, čisté energie, energetické efektivnosti, dopravy a společenské a digitální infrastruktury. Samozřejmě nechybí ambice vytvořit třetí hlavní globální kapitalistický pól, který má před sebou ještě dlouhou cestu, aby začal vážně znepokojovat Spojené státy a Evropskou unii. Jedná se však o kapitalisticky „mladé“ země s obrovským proletariátem, který je možno vykořisťovat tak, jak se to starým evropským imperialistům nikdy nepoštěstilo, a již dnes, 20 let po jejich vzniku, připadá na země BRICS 40 % světové populace, 25 % světové ekonomiky a 17 % obchodu v celosvětovém měřítku.

Všechny země Asie, Afriky a Latinské Ameriky, které jsou označovány za „rozvojové“ a které nesou nelibě historickou a tíživou bělošskou dominanci USA a Evropy, vzhlížejí k BRICS jako k životaschopné alternativě. Írán, Alžírsko a Argentina jsou mezi prvními, kdo oficiálně požádali o vstup do BRICS, a mnoho dalších je na čekací listině: od Saúdské Arábie přes Egypt, Indonésii až po Pákistán, Mexiko, Sýrii, Venezuelu, Afghánistán, Bělorusko, Zimbabwe a Tunisko (2).

Brazílie a Jihoafrická republika jako součást takové skupiny, se proto při konfrontaci a vyjadřování svých postojů vůči „velikánům“ světa cítí mnohem méně bezradně, než tomu bývalo dříve. Lula například v dubnu před návštěvou Číny a Spojených arabských emirátů při setkání s rumunským prezidentem Iohannisem poté, co „odsoudil ruské narušování územní celistvosti Ukrajiny“ a kritizoval obrovské dodávky zbraní ze strany USA a Evropy na Ukrajinu, prohlásil, že by bylo důležité, aby se skupina neutrálních zemí dala dohromady a tlačila na Moskvu a Kyjev a přesvědčila je k mírovým jednáním. Není třeba dodávat, že Spojené státy a Evropská unie Lulovy návrhy odmítly, neboť podle něj byly viníky války jak Rusko, tak Ukrajina, zatímco jejich stanovisko bylo naopak vinit z agrese proti „svobodné a svrchované“ zemi pouze Rusko…

Pokud jde o Jihoafrickou republiku, vztahy s Ruskem jsou velmi úzké od doby, kdy Moskva podporovala boje ANC (Afrického národního kongresu) proti apartheidu, tj. od doby, kdy SSSR stále existoval. Vztahy jsou však až na několik období ochlazení obecně velmi dobré, a to jak z hlediska obchodu, tak investic do jihoafrického bezpečnostního aparátu, a to až natolik, že se Jihoafrická republika v roce 2010 zařadila do skupiny zemí BRIC, kdy díky jejímu vstupu vznikl BRICS. Již v době ozbrojených operací Západu proti Kaddáfího Libyi se JAR držela stranou podpory útoku na Libyi; svou „neutralitu“ v OSN znovu doložila tím, že se v dubnu 2022 spolu s dalšími 35 zeměmi zdržela hlasování, které formálně vyzývalo ke stažení Ruska z Ukrajiny.

Jihoafrický prezident Cyril Ramaphosa nechtěl být ve věci rusko-ukrajinského konfliktu zastíněn Lulou. Ujal se toho vystupovat jako „mluvčí Afriky“ vůči Putinovi a Zelenskému, kteří nedávno souhlasili s jeho setkáním v Moskvě a Kyjevě spolu s dalšími pěti africkými představiteli (Senegalem, Ugandou, Egyptem, Kongem a Zambií). Jedná se o misi, z nichž dvě země, Jihoafrická republika a Senegal, se zdržely hlasování v OSN ohledně oficiálního uznání, že se Rusko dopustilo vojenské agrese; další dvě země, Uganda a Kongo, se hlasování nezúčastnily a zbylé dvě, Egypt a Zambie, hlasovaly pro (3). Demokratická hra, v níž vystupují „zprostředkovatelé“ ze tří různých politických linií, je tedy náležitě dodržována.

Je zajímavé sledovat, jak se do role mírových zprostředkovatelů hrnou země usilující o to se prosadit v mezinárodních vztazích, přičemž dobře vědí, že to nebudou ony, kdo otočí válečně štvavé postoje Ruska, Ukrajiny, Spojených států a Evropské unie v pacifistické. Je to klasické předhánění se o účast u jednání, které se rozběhne, až válka skončí, s cílem vytěžit nějakou politickou a ekonomickou výhodu, kterou si dokáží pojistit pouze „světové velmoci“.

Ukazují se nyní, po roce plném rusko-ukrajinských masakrů, jimž nečinně přihlížely, kdy se zdá, že se objevuje malá jiskřička ani ne tak pro „mír“, jako spíše pro budoucí politické (a tedy i ekonomické) vztahy ve světovém uspořádání, které je už léta rozkolísané vlivem nejsilnějších imperialismů a v němž se začínají hledat důvody pro posílení či proměnu stávajících spojenectví v perspektivě třetí světové války.

Na každém summitu, který se ve světě koná, je samozřejmě téma války na Ukrajině nutností

Tak tomu bylo i na zcela nedávném setkání na nejvyšší úrovni na začátku června v rámci Asijského bezpečnostního summitu Dialog Šangri-La (SLD) v Singapuru. V hotelovém komplexu Šangri-La v Singapuru se každoročně koná summit pořádaný Mezinárodním institutem pro strategická studia (IISS) na téma „bezpečnosti Asie a Tichomoří“, kterého se účastní přibližně padesát zemí světa. Letos se sešlo na 600 delegátů ze 49 zemí; převažujícím tématem nemohlo být nic jiného než střet dvou velmocí, které jsou zainteresovány do všeho, co se v Tichomoří odehrává: Spojených států a Číny. Tímto střetem se budeme muset zaobírat jindy a jinde, se všemi důsledky týkajícími se Tchaj-wanu, postoje Filipín, spojenectví USA, Japonska a Jižní Koreje, zapojení Austrálie atd. Zde se vracíme k otázce Ukrajiny, která samozřejmě na summitu této úrovně nemohla zůstat nezmíněna. A je to právě Indonésie, která v něm hraje hlavní roli.

Indonésie (s hlavním městem Jakartou) je země s více než 270 miliony obyvatel, téměř 90 % muslimů, rozdělená do přibližně 300 různých etnických skupin a tvořená více než 17 500 ostrovy, z nichž více než 15 000 je neobydlených. Ve světovém žebříčku států podle HDP-PPP (hrubého domácího produktu podle parity kupní síly) jí patří 7. místo, přičemž prvních 6 příček obsadily Čína, Spojené státy, Indie, Japonsko, Německo a Rusko; za Indonésií se v první dvacítce umístily Brazílie, Velká Británie, Francie, Mexiko, Itálie, Turecko, Jižní Korea, Španělsko, Kanada, Saudská Arábie, Írán, Egypt a Thajsko. Jak je vidět, mnoho zemí definovaných jako „rozvíjející se“ ekonomiky se dostalo do první dvacítky celosvětového žebříčku HDP; ačkoli je HDP-PPP považován za rámcový údaj, v každém případě vypovídá o ekonomickém vývoji různých zemí, zejména pokud je porovnáván za posledních deset nebo dvacet let.

Například v roce 2011 byla Indonésie na 16. místě, Čína na 2. místě, Indie na 10. místě, Brazílie na 6. místě, zatímco v roce 2021 Indonésie stoupla na 7. místo, Čína na 1. místo, Indie na 3. místo, Brazílie na 8. místo; zatímco Japonsko a Německo klesly o jednu pozici: 3. a 4. místo v roce 2011, 4. a 5. místo v roce 2021. To potvrzuje, že v imperialistické fázi kapitalismu mají sice staré mocnosti tendenci udržet si rozhodující ekonomické a finanční postavení ve světě, ale nejsou s to zabránit mladším a agresivnějším kapitalismům vystoupat na žebříčku a prosazovat se ve světových vztazích, a to nejen ekonomicky, ale především politicky, a tedy i vojensky.

Vrátíme-li se k Indonésii, na singapurském summitu její ministr obrany Prabowo Subianto všechny částečně překvapil právě v otázce Ukrajiny.

„Navrhuji,“ řekl ve svém projevu, „abychom podepsali společný dokument vyzývající k ukončení nepřátelství“. A nastínil mírový návrh „v korejském stylu“, obdobně jako v době korejské války v roce 1950, a to následovně: „Za prvé: zastavení palby. Za druhé: vytvoření demilitarizované zóny o délce 15 km na obou stranách. Za třetí: rozmístění mírových sil OSN. Za čtvrté: referendum na sporných územích, které jim umožní si zvolit, na čí straně se ocitnou“ (4). Okamžité odmítnutí takové myšlenky ze strany Ukrajiny a Evropské unie bylo předvídatelné, zatímco Spojené státy se jasně nevyjádřily, neboť měly zájem na tomto fóru zachovat „pro dialog příznivou“ pozici, především ve vztahu k Číně, která samozřejmě nemohla nevyzvat přítomné, aby zvážili nejen její, ale i indonéský návrh.

Faktem je, že se zvyšuje tlak mnoha nezápadních, ale významných zemí, a to nejen na Ukrajinu a Rusko, aby se přiblížily k jednání, ale zejména na Spojené státy a Evropskou unii. Proč?

Ve světě je mnoho válečných zón, v Africe, na Blízkém východě, nyní i v Evropě, zatímco v Pacifiku roste napětí v důsledku iniciativ Spojených států i Číny; a státní rozpočty na zbrojení se zvyšují právě ve výhledu na přímější zapojení do lokálních válek nebo budoucích světových válek. Na obzoru se tak poněkolikáté rýsuje střet mezi Západem a Východem, tentokrát však se zapojením mnohem většího počtu aktérů z takzvaného „třetího světa“. Hlavními aktéry již nejsou pouze Spojené státy a Rusko, jako tomu bylo ve čtyřiceti letech po skončení druhé světové imperialistické války; přidala se Čína a na scéně tohoto světového dramatu vidíme Brazílii, Indii, Indonésii, Jižní Koreu, Turecko, Saúdskou Arábii, Írán a stále přítomné Spojené království, Německo a Francii, z nichž každý má své vlastní zájmy, o nichž musí smlouvat ve světle příštích rozhodujících válečných aliancí.

 Top

MLUVÍ O MÍRU, ALE PŘIPRAVUJÍ SE NA VÁLKU

Spojené státy, Velká Británie a samotná Evropská unie, které maximálně podporují ukrajinskou válku proti Rusku ‒ se spoustou miliard a množstvím výzbroje, jež nikdy během jediného roku nevynaložily na válku, jíž se přímo neúčastní ‒ nikdy nenavrhly žádný vlastní „mírový plán“, zato každý měsíc znovu přicházejí s nepřetržitými válečnými plány. Proč se právě do této války mezi dvěma státy, které jsou v konfliktu z hlediska své podstaty kvůli teritoriálním otázkám a již dvakrát dosáhly formálního kompromisu ‒ minskými dohodami z let 2014 a 2015 ‒, ihned po jejím rozpoutání zapojily všechny hlavní světové mocnosti? 

Sled ekonomických a finančních krizí probíhající od 90. let 20. století má tendenci stále více vyostřovat meziimperialistické protiklady, to je nezpochybnitelný fakt. A meziimperialistické spory nevyhnutelně vyvolávají ještě silnější faktory krizového stavu, což z nich činí potenciální faktory všeobecné války.

Válka na Ukrajině, více než válka v Jugoslávii v letech 1992‒1999, má globální důsledky. Jugoslávie se na počátku 90. let začala rozpadat a imperialistické mocnosti Evropy, Ameriky a Ruska, ačkoli se vzájemně střetávaly ohledně politického a vojenského vlivu, nikdy nedospěly do takového střetu jako dnes na Ukrajině.

Evropanům a Američanům šlo o to, aby získali do svých rukou většinu území bývalé Jugoslávie (Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu, Černou Horu, Kosovo); Rusům šlo o udržení pevného vlivu a spojenectví se Srbskem; a zatímco Slovinsku a Chorvatsku se podařilo vyřešit své územní zájmy s přímou pomocí Německa, největší hrůzy války se soustředily do Bosny a Hercegoviny a Kosova.

Válka měla globální význam, neboť západní imperialismy (prostřednictvím NATO) se zapojily do porážky Srbska, podporovaného Ruskem, které se nehodlalo vzdát svých územních ambicí navzdory tak mocnému nepříteli, jakým bylo NATO. Bombardování Bělehradu, na němž se aktivně podílela Itálie (jejíž vládu vedl premiér Massimo D'Alema, bývalý prominent Italské komunistické strany, zatímco viceprezidentem byl silně katolický Mattarella), pod záminkou zastavení „etnických čistek“ v Kosovu, prakticky ukončilo válku. Konečným výsledkem války, která začala uvnitř jedné země a rychle pokračovala jako mezinárodní válka pod taktovkou hlavních existujících imperialismů, však nebyl mír: Bosna a Kosovo nadále zůstaly a zůstávají ohniskem sporů a politických a ozbrojených konfrontací. Takové je dědictví imperialistické války.

A takové dědictví by se mohlo týkat i Ukrajiny, až jednou dojde k takzvanému „ukončení války“.

Na rozdíl od bývalé Jugoslávie, kde se mísily různá etnika a nacionalismy, jsou na Ukrajině přítomny pouze dvě silné národnosti, ukrajinská a ruská (ačkoli obě vycházejí historicky ze stejného základu), avšak obyvatelstvo je celé „ukrajinské“. Trochu to připomíná populaci Koreje, která se na konci národní války, v níž Spojené státy a Rusko intervenovaly na podporu jedné či druhé znepřátelené strany a kterou vlastně ani jedna strana nevyhrála, ocitla rozdělena na sever a jih existující výlučně kvůli mimokorejským zájmům představovaným v té době primárně Spojenými státy a Ruskem a v současnosti Čínou, velmocemi, které se snaží si rozdělit svět.

Ukrajinská válka, čím déle bude trvat, tím více by se mohla rozvíjet do stavu podobnému tomu korejskému. Dvě hlavní zúčastněné imperialistické mocnosti, USA a Rusko, jsou dvě jaderné mocnosti. Válka mezi nimi by mohla být, poprvé v historii a vzhledem k rozvoji takzvaných „taktických“ jaderných zbraní, válkou jadernou, ve které by se „důvody trhu“, jimiž se obvykle řídí zájmy jakéhokoli imperialismu, zcela zvrhly a způsobily by, že by se každý krok jednoho bloku a každý protikrok bloku opačného vymkl kontrole.

Ani ruský, ani americký imperialismus nejsou na tuto „budoucnost“ skutečně připraveny, takže pokud jde o každý z nich ‒ i s ohledem na vstup „třetího potížisty“, Číny ‒ není tato válka na pořadu dne. Ve skutečnosti třetí světová válka zatím ani není na pořadu dne, třebaže se jí mnohem více přibližujeme než v letech 1950 (korejská válka), 1962 (ruská raketová krize na Kubě), 1975 (světová hospodářská krize) nebo 2008 (světová finanční krize).

Západní imperialisté pověřili Zelenského vládu, aby na Ukrajině proti ruským vojskům vedla válku i jménem Ameriky a Evropské unie. Testují se tedy všechny druhy zbraní, přičemž se jejich dodávky drží v jistých mezích, aby se nepodnítilo Rusko k vystupňování konfrontace až k hrozbě použití taktických jaderných zbraní; testují se nové rakety, nové drony, nová protiletadlová děla, nové vojenské operace v terénu, který už není klasickým výcvikovým prostorem, ale skutečnou válkou.

Kdo na to doplácí? Ruští proletáři a ukrajinští proletáři a zcela zjevně ukrajinské civilní obyvatelstvo, které je neustále bombardováno.

Kdo z toho všeho má prospěch? Za rusko-ukrajinským vojenským střetem se skrývají strategické zájmy, které mají velký význam pro ruský i evropsko-americký imperialismus. Ukrajina je ekonomicky významným prostorem, a to jak z hlediska průmyslu, tak i zemědělství; a představuje klíčovou oblast na pomezí oddělujícím evropský Západ od evropského a asijského Východu. Toto celé pomezí představuje celkem 5 019 km hranic, z nichž 959 km připadá na Bělorusko (dnes stále ještě blízkého spojence Moskvy) a 409 km připadá na Krym a na Doněckou a Luganskou oblast, které jsou v současnosti pod ruským záborem. Na zbývajících 3 651 km hranic NATO umístilo nebo se chystá umístit (Finsko) a chtělo by tak učinit i na Ukrajině své raketové baterie. Rusku se to samozřejmě nelíbí…

V roce 1962, kdy Rusové přivezli na Kubu své balistické rakety, pohrozili Američané jadernou válkou. Ani jeden z nich netoužil po válce; ruský krok se zdál být především reakcí na umístění amerických raketových základen v Itálii a Turecku, tedy velmi blízko hranic SSSR, a na americký pokus o invazi na Kubu v roce 1961 (invaze v Zátoce sviní); ostatně výstraha zněla: můžeme se ocitnout cca 150 km od vašeho nejjižnějšího pobřeží a z tohoto místa vás zasáhnout na vašem vlastním území a včetně Bílého domu…

Celá věc skončila dohodou, která byla dosažena během několika dní: stažení ruských raket z Kuby bylo doprovázeno stažením amerických raket z Turecka a Itálie a Američané slíbili, že již nikdy nenapadnou ostrov Kuba. Kuba nebyla napadena, takže slib byl dodržen? Napadena nikoli, ale byla vystavena tíživému embargu, které po desetiletí sužovalo kubánské obyvatelstvo hladem. Byly odstraněny rakety středního doletu Jupiter s jadernými hlavicemi v Turecku a Itálii? Ano, aby byly nahrazeny leteckými základnami a letadly vybavenými k nesení atomových bomb a časem nahrazeny modernějšími raketami, jako byly Polaris a celá řada střel s plochou dráhou letu, mezikontinentálními a s jadernými multihlavicemi. Vývoj ve zbrojení je mnohem rychlejší než jakékoli „civilní“ technické inovace a je podnětem k nerespektování „mírových“ dohod.

 Top

PROLETÁŘI NEMAJÍ VLAST!

Toto jsme vždy opakovali a vždy budeme hlásat, kdykoli se buržoazní konkurence a válka vedená za výlučným účelem kapitalistické nadvlády nad světem dostane na přetřes s cílem podřídit proletáře všech zemí zájmům národních kapitalismů.

Proletáři právě proto, že se rodí, žijí a umírají do týchž poměrů jakožto námezdní pracující, tvoří mezinárodní třídu. Je to právě kapitalismus, který je dohání k „internacionalismu“, právě proto, že jejich postavení jakožto pracujících vykořisťovaných ve prospěch kapitalistického zisku je spojuje napříč celým světem, uvnitř každého státu, bez ohledu na jejich věk, pohlaví a národnost.

Proletáři však právě proto, že jsou takto vykořisťováni a ke stále účinnějšímu vykořisťování organizováni, musí sami za sebe odhalit, že patří k třídě, která je potenciálně mezinárodní, avšak je vedena, ovlivňována, organizována každou buržoazií k výlučným zájmům národního kapitalismu. Proletáři neodhalí své internacionalistické a třídně orientované sklony jinak než cestou boje, který jsou nuceni vést proti kapitalistům, proti buržoazii, která se v každém společenském střetu vždy vyjevuje jako třída, která panuje, která utlačuje, která potlačuje s cílem udržet si svou nadvládu, díky níž může pokračovat ‒ jednu generaci buržoů za druhou ‒ ve vykořisťování námezdní práce, tedy pracujících, ve zvyšování svých zisků tím, že z ní vysává stále většího množství nadhodnoty.

Buržoazie v každé zemi, v první řadě prostřednictvím demokracie ‒ nebrání se však činit tak cestou autoritářství a nepokryté diktatury, aby zabránila proletářskému boji (nevyhnutelnému v kapitalismu) přenést se z úzce ekonomické, podnikové a národní oblasti na obecně politický terén ‒, si osvojila velmi jednoduchý, leč velmi účinný systém: stavění proletářů do vzájemné konkurence, obdobně jak to činí se zbožím, které přináší na trh. Na druhé straně je námezdní práce ve skutečnosti zbožím, sice specifickým zbožím, leč zbožím, které lze koupit a prodat, a pokud už není potřeba, odvrhnout či zlikvidovat.

Období krizí, která vyúsťují ve válečné střety ‒ v případě tvrdých dělnických bojů ve společenské, v případě válek vedených proti nepřátelským státům v ozbrojené ‒ jasně ukazují, že buržoazie se svým krizím nemůže vyhnout; využívá jich k tomu, aby proletariát ještě více vykořisťovala, a to buď tak, že ještě větší tíhu krizí přenese na jeho životní podmínky, nebo jej ‒ v případě potřeby ‒ nažene do armády coby potravu pro děla.

Toto drama se za 200 let trvání buržoazní epochy vždy opakovalo, v každé krizové situaci, ovšem buržoazie dělá vše pro to, aby jej vydávala za něco výjimečného, co lze zastavit nebo se tomu vyhnout za podmínky stále těsnější spolupráce tříd, tedy za podmínky, že se proletariát zřekne svých osobitých třídních zájmů a ujme se obhajoby celkových, národních, společných zájmů, které se dotýkají všech tříd, všech společenských vrstev, zkrátka slavného lidu a věčně opěvovaného národa.

Na scéně ukrajinské války se nic neliší od scén všech ostatních válek, v nichž buržoazie vrhají své proletáře, aby se navzájem zabíjeli a tím bránili takzvané národní zájmy, národní suverenitu, národní nezávislost, národní ekonomiku. Scéna, v níž se kapitalistická a buržoazní krize odehrává probíhá v několika dějstvích: příprava na válečný konflikt, válka a povinnost se jí zúčastnit, masakr a obrovské ničení výrobních sil, vyjednávání o ukončení války nebo kapitulace, poválečná obnova. Ve všech dějstvích tohoto dramatu musí buržoazie počítat s účastí, ať už z přesvědčení či nikoli, proletářských mas na válečném úsilí, a to jak v týlu, tak na frontách; a spoléhá se ‒ používaje bez skrupulí i represi ‒ na odolnost své armády po celou dobu trvání války a slibuje, že „vítězství“ bude ku prospěchu všem, tedy i proletářským masám.

Nikdy se nestalo a nestane, ani v zemích, které vyjdou z války vítězně, že proletáři budou méně vykořisťováni, že budou méně pracovat a více si vydělají, že budou moci budovat v míru budoucnost pro sebe a své rodiny a že výsledkem třídní spolupráce, válečného úsilí a masakrů a strádání, které to přineslo, bude blahobyt, a nikoli bída.

Pokud se proletáři ohlédnou zpět a nechají si od starších generací vylíčit, jak se to všechno vyvíjelo, nebudou moci než naznat, že jejich životy neustále visí na vlásku, který může být kdykoli přetržen. Dost dobře se může stát, že to nebude šéf podniku nebo vláda, kdo způsobí přetržení onoho vlásku a uvržení proletářů do nezaměstnanosti a zoufalství, ale následek ekonomické krize, v jejímž důsledku se zavírají podniky, trh již neabsorbuje krajně bezuzdnou výrobu hnanou předchozím obdobím expanze, snižují se mzdy a námezdní pracující již nejsou dále s to prodat jediné zboží, kterého jsou vlastníky, pracovní sílu.

Ekonomickou krizi však vyvolává kapitalistický způsob výroby, skutečnost, že veškerá výroba je výrobou zboží a že každé zboží musí být prodáváno za cenu, která obsahuje průměrnou míru zisku, jinak kapitál nedokončí svůj cyklus zhodnocování, a skutečnost, že cílem kapitalistické výroby není uspokojování potřeb lidského společenského života, nýbrž potřeb trhu, tudíž kapitálu, a že tato výroba odpovídá zákonům kapitalistické konkurence a ekonomickému systému organizovanému na základě podniků, které si následně na trhu vzájemně konkurují, přičemž zohledňují snahu o dosažení vlastního zisku, a nikoli životní potřeby lidského druhu.

To vše se odehrává v rámci pokřiveného prostředí kapitalistického zisku, ve kterém neexistují lidské bytosti, které by společensky žily, stravovaly se, šatily se, věnovaly se získávání vědomostí o světě a životě s vědomím, že jen pár hodin denně organizované a plánované práce, na níž se podílejí všichni, postačí k tomu, aby se celému lidstvu žilo dobře; ve kterém jsou pouze spotřebitelé, kupující a prodávající. Pracovní síla je však zbožím, které mohou pracující prodat pouze kapitalistům; prodají-li je, jsou s to dostat mzdu, která je v této společnosti jediným prostředkem k tomu, aby proletář, nic nevlastnící bytost, dokázal přežít, aby se mohl souběžně stát prodávajícím i spotřebitelem. Když ji však nedokáží prodat, protože ji kapitalisté z nejrůznějších důvodů nekupují, proletáři hynou hlady.

Taková je buržoazní společnost, společnost, která slibuje blahobyt pro všechny, ale zajišťuje blahobyt pouze menšině, buržoazní menšině, která hromadí veškeré bohatství vyprodukované lidskou prací a zmocňuje se veškerého bohatství přírody a vykořisťuje ji obdobně, jako vykořisťuje lidskou pracovní sílu: až do jejího vyčerpání.

Za tuto společnost chtějí proletáři bojovat? Kvůli této společnosti se nechávají masakrovat v práci i ve válce?

Co jsou ukrajinští proletáři povoláni bránit vůči ruským proletářům? A co ruští proletáři vůči ukrajinským proletářům?

Národní suverenitu? Vlast? Hodnoty buržoazie, která je utlačuje, vykořisťuje, dovádí je k vzájemnému vraždění ve válkách jen proto, aby posílila vlastní moc a nadvládu nad územím a proletariátem, který ho obývá?

Proletáři, nechtějí-li se stát nástroji vlastního útlaku, vlastního vykořisťování a nechtějí-li se nechat vraždit v míru i ve válce, musí znovu získat důvěru ve vlastní třídní síly, musí svůj individuální boj o přežití zaměřit na cíle, kterým buržoazie, a to dokonce ani ta nejbohatší, nejdemokratičtější a nejvíce pobožná buržoazie, nebude nikdy moci vyhovět: na cíle vymýcení veškerého útlaku, veškerého vykořisťování a všech válek.

Daleký cíl? Ano, jistě, velmi daleký, ale jediný, pro nějž má boj proletariátu smysl, jenž má dějinné poslání; jediný, jehož proletariát může skutečně dosáhnout jen když zpřetrhá vazby a pouta, která jej poutají k osudu kapitálu a buržoazie.

Onen vlásek, na němž visí proletářský život, je zcela v rukou kapitalistické buržoazie a ta nemá žádné skrupule jej přetrhnout, aby tak ochránila a zachránila svou ekonomickou a politickou nadvládu. Nitka, na kterou naopak musí a bude muset znovu navázat proletariát současnosti a budoucnosti, představuje dějinná nit, která jej spojuje s boji minulosti, s jeho revolucemi a jeho třídní doktrínou: je to nit času, kterou my, malá, semknutá skupina houževnatě spojená s těmito boji, těmito revolucemi a touto doktrínou, nadále uvádíme v život v naší každodenní činnosti, v přesvědčené vyhlídce toho, že proletariát znovu vykročí na terén třídního boje, boje, který učiní z třídního nesmiřitelného protikladu mezi buržoazií a proletariátem ústřední bod, na jehož základě se bude rozhodovat o osudu historického a mezinárodního boje, který povede k osvobození proletariátu a k beztřídní společnosti, k společnosti lidského pokolení, jedním slovem ke komunismu.

Válka, která probíhá na Ukrajině, nás musí naučit tomu, že buržoazní třídy ‒ jak uvádí Komunistický manifest Marxe a Engelse ‒ jsou vždy mezi sebou ve válce, protože jsou protivníky v konkurenčním boji na trzích a v konfliktu mezi státy; a jsou vždy ve válce proti proletariátu, svému vlastnímu národnímu proletariátu a proletariátu jiných zemí, jednak proto, aby udržely a posílily svou vlastní třídní nadvládu v rámci vlastního národa, jednak proto, aby si podrobily a vykořisťovaly proletariát jiných národů.

Nikdo dnes není schopen předpovědět, jak tato válka skončí, kdo bude vítězem a zda nějaký „vítěz“ vůbec bude.

Je pravděpodobné, že s postupem času se tato válka povede zpočátku ke „korejskému řešení“, které však řešením není, neboť obě strany budou i nadále ve všech aspektech, ekonomicky a politicky i vojensky, v naprostém protikladu a ty stále budou rozbuškou přichystanou k explozi. Pro Rusko je fakticky velmi obtížné vzdát se Krymu a pásma na Donbasu, které jej spojuje s jeho územím. Na druhou stranu je vyloučeno, že by Američané a Evropská unie vyslali své vlastní vojáky, aby spolu s ukrajinskými jednotkami válčili proti Rusku, třebaže jak nedávno odhalil deník New York Times, na ukrajinském válčišti se nachází několik desítek amerických, britských a francouzských vojáků a působí tam i polští bojovníci, samozřejmě „dobrovolníci“. Ukrajina je předurčena k tomu být mezi dvěma mlýnskými kameny; a ukrajinský proletariát bude i nadále pro západní mocnosti potravou pro děla, podobně jako ruský proletariát bude i nadále potravou pro děla pro ruskou vládnoucí třídu. Na druhou stranu je taktéž v čínském stejně jako americkém zájmu udržet stupňování rusko-ukrajinské války pod kontrolou, aby nepřerostla do konfliktu mezi velmocemi.

Otázka současných a budoucích spojenectví není v žádném případě rozhodnutá. V současné době se Spojeným státům daří Evropu opět podřídit svým strategickým zájmům (prostřednictvím NATO a miliard dolarů investovaných do „obrany“ Evropy před možnými útoky z Východu). Pokud jde o Čínu, té se nepodařilo podřídit Rusko svým strategickým zájmům, které jsou stále více soustředěny na Tichomoří. Je velmi důležitým faktem, že Rusko a Čína jsou spojeny určitým typem partnerství vycházejícího z oboustranného zájmu na tom, aby neměly jednu frontu nezajištěnou ‒ východoasijskou pro Rusko, západoasijskou pro Čínu ‒, zatímco ostatní fronty jsou nepokryté a soustředí většinu starostí obou velmocí. Skutečnost, že všechny tři, USA, Rusko a Čína, jsou jednotnými státy a jadernými mocnostmi, není zanedbatelná; nedovoluje jim, přinejmenším ještě dnes, přejít od „jaderných“ hrozeb k činům. Ačkoli Spojené státy leží geograficky mezi Atlantikem a Pacifikem, tedy mezi západní Evropou a Čínou (kdy protivníkem minulosti bylo Japonsko), jsou vystaveny většímu nebezpečí na tichomořské frontě než na té atlantické. Proto se pro ně, stejně jako pro Čínu, stává životně důležité vybudovat si na této frontě silnou pozici.

Pokud jde o západní Evropu, Spojené státy měly dost času na to, aby rozprostřely síť politických, ekonomických a finančních vztahů, a jejich účast ve dvou světových imperialistických válkách coby součást protiněmecké fronty jim usnadnila, aby s využitím své mimořádné ekonomické síly a válčením na jiném než vlastním kontinentu „dobyly západní Evropu“ a následně ovládly strategicky nejdůležitější země, Německo, Francii a Itálii, a dobrých čtyřicet let sdílely kontrolu nad celou Evropou s Ruskem na východě. 

V možná nepříliš vzdálené budoucnosti však nelze vyloučit, že se Německo v určitém okamžiku pokusí o svůj návrat, aby si znovu nárokovalo svou pozici v Evropě a ve světě nejen na ekonomické, ale i na politické a vojenské úrovni (a toho se Američané s Angličany obávají především), a tudíž zpochybnilo současnou hegemonistickou pozici Spojených států v Evropě, což by objektivně posílilo pozici Ruska a v důsledku toho i Číny.

V desetiletích následujících po konci druhé imperialistické války zaujaly Spojené státy místo Velké Británie v nadvládě nad světem; jejich flotila a letadla se mohou v mžiku dostat do kterékoli části planety. V následujících desetiletích, zejména po velké světové krizi v roce 1975, však vyrostly další mocnosti, které sice na jedné straně představovaly stále důležitější trhy pro americké zboží a kapitál, ale zároveň představovaly stále agresivnější a ambicióznější konkurenty.

Po úpadku Velké Británie následoval úpadek Ruska, který spolu s rozpadem Sovětského svazu na počátku devadesátých let způsobil zpochybnění celého světového řádu, jenž vzešel z druhé světové války. To zároveň vytvořilo faktory, které měly zpochybnit samotnou hegemonii USA nad světem.

V jistém smyslu ruská vojenská invaze na Ukrajinu, ačkoli jistě reagovala na strategickou potřebu Ruska, které historicky usiluje o to, aby nemělo uzavřeny všechny brány do Středozemního moře, donutila Spojené státy vyjádřit svoji ochotu buď akceptovat ruskou operaci jakožto lokální válku, anebo ji považovat za útok na řád, který samy dovršovaly též ve východní Evropě prostřednictvím NATO. V Iráku, Sýrii, Libyi a Jugoslávii Spojené státy přímo zasahovaly proti síti vlivu, kterou rozprostíralo Rusko. Nikoliv na Ukrajině, tam daly přednost tomu, aby se Ukrajinci v čele se Zelenským „bránili“ vlastními silami a zbraněmi, které jim země NATO hojně poskytují.

Masakr na Ukrajině neměl vypadat jako masakr vedené explicitně pod americkým velením; měl být a vypadat jako masakr, jímž trpí Ukrajinci, kteří v tomto případě dodali euroamerickému řádu plnohodnotnou armádu, zachraňujíce tak tvář velmi demokratickým Evropanů a Američanů, a kteří ze všeho toho krveprolití viní jediného „zločince“, Putina. 

Tato válka se evropských proletářů objektivně dotkla mnohem více, než se zdá, přestože do ní nebyli nasazeni coby vojáci. Dodávky zbraní všeho druhu, které pokračují i v letošním roce, jsou skutečným zapojením EU a USA do války na Ukrajině. Zapojení proletářů se neodehrává prostřednictvím „koloniální“ expedice, jak tomu bývalo dříve, nýbrž podporou ‒ požadovanou a vynucovanou ‒ válečným podnikům vlád; podporou, která je realizována prostřednictvím akceptování „obranné“ války ze strany Ukrajiny a „útočné“ války ve vztahu k Rusku; tato útočná válka je prozatím uskutečňována nekonečnou řadou ekonomických sankcí, jež měly negativní dopady i na evropské země, a to v podobě okamžitého zvýšení cen energií, které způsobilo růst cen potravin, léčiv atd. v souvislosti s výpadky exportu ‒ tedy reálných potíží pro exportní podniky s důsledky pro jejich zaměstnance atd. ‒; podporou tedy válečně štvavé politiky jejich vlastních vlád v perspektivě válečně štvavé politiky, která bude mít přímý dopad na evropské země.

Jak každý ví, každý týden papež z okna na náměstí svatého Petra nikdy neopomene apelovat na modlení se za Ukrajinu a za ukončení války, ačkoli dobře ví, že válka není projevem vůle Putina, Zelenského či Bidena. Adresuje svou srdceryvnou výzvu mocným této planety a všem lidem „dobré vůle“; ví, že hraje velmi důležitou roli při naplňování jak naděje, tak útěchy především vůči té části „milovaného lidu“ ‒ jež tvoří většinu ‒, která žije výlučně ze mzdy a v nuzných poměrech a která by za jistých okolností mohla být hlavním strůjcem násilné společenské reakce proti životním poměrům a podmínkám umírání, do nichž byla uvržena.

Naděje v co? V tom, že mocní této planety (mezi nimiž papež promlouvá jako jim rovnocenný člověk) pochopí, že násilí války, které přesáhne určitou míru, již nelze kontrolovat a mohlo by podnítit masy ke stejně násilné vzpouře proti zavedenému řádu; řádu, jehož oporou zachování je církev.

Útěcha, za jakým účelem? Za účelem brzdit násilné reakce na násilí války, působit na masy, aby rezignovaly na jediný boj, který může buržoazní válku zastavit, na třídní boj, na boj proletariátu proti stávajícímu společenskému systému, a tudíž proti buržoazní vládnoucí třídě, jejíž součástí je i samotná organizace římskokatolické církve.

Jako každá církev i římskokatolická církev mobilizuje své „mužstvo“, své „propagandisty“, své „posly“, své „generály“ s cílem bránit ty „hodnoty západní civilizace“, v nichž se plně poznává: hodnoty kapitalismu, soukromého vlastnictví a námezdní práce, tedy vykořisťování a útlaku, se svou specifickou vlastností působit jako zmírňovatel lidského utrpení, které toto vykořisťování a útlak vyvolávají. Římskokatolická církev už nemá své armády jako v dobách papežských států, ale s rozvojem kapitalismu si dokázala vybojovat roli nejen jako nadnárodní organizace poskytující náboženské a sociální služby, ale i jako opora společenské konzervace, jakožto reakční síla prvního řádu se schopností ovšem měnit svou tvář podle situace: od propagace „míru“ a „odzbrojení“ až po žehnání jednotkám odcházejícím do války…

Kromě stesků běžných pacifistů nebo papeže, který denně vybízí k modlitbám za „sužovanou Ukrajinu“ ‒ jako by šlo o jedinou válku, která si zaslouží modlitbu ‒ jsou tu propagátoři „odzbrojení“, kteří požadují, aby miliardy vynaložené na zbraně směřující na Ukrajinu byly místo toho vynaloženy na posílení sociálních opatření zaměřených na boj s chudobou, nezaměstnaností atd.

Ve skutečnosti je zbrojní průmysl stejně důležitou součástí národní ekonomiky stejně jako jakýkoli jiný průmysl a v současném období je to právě tento průmysl, který je na vzestupu. Navíc miliardy investované do těchto dodávek jsou miliardy, které následně vyžadují, aby byly dříve či později dobře zúročeny, a to jak pokud jde o politické vazby, tak pokud jde o poválečnou obnovu, na niž všechny západní vlády vynakládají maximální úsilí při vypracovávání různých plánů a chystají nezbytné směnky, jimiž si podmaní Ukrajinu a její proletáře, neboť je budou muset zaplatit.

Společným zájmem ukrajinských a ruských proletářů je nenechat se masakrovat kvůli válce, která není a nikdy nebude jejich. A je to zájem každého proletariátu na světě. Buržoazie rozpoutává válku, protože kapitalistické ekonomické zákony jí skýtají toto „východisko“ z ekonomických a politických krizí, které vznikají ve vývoji každé země. Touha po moci a nadvládě se dostavuje později a závisí na skutečném poměru sil mezi různými zeměmi. Existuje však jeden mocenský vztah, který se dotýká jakékoli země, i té ekonomicky nejslabší, a je jím vztah mezi buržoazií a proletariátem.

V kapitalismu je nevyhnutelné, že vládnoucí mocí je moc buržoazie. Aby byla tato vládnoucí moc znefunkčněna, je třeba buržoazní třídu u moci svrhnout; jiná alternativa neexistuje. A existuje pouze jedna společenská třída, která má potenciální sílu buržoazní moc porazit, a tou je proletariát. Jenže podmínky pro to, aby byl proletariát skutečně třídou, aby se rozpoznal jako třída antagonistická vůči buržoazii ‒ stejně jako se buržoazie naprosto přesně rozpoznává jako třída antagonistická vůči proletariátu a denně to dokazuje ‒ spočívají ve dvou rovinách konfrontace, jedné bezprostřední a ekonomické, druhé obecnější politické.

Jak nás učí dějiny, boj mezi třídami pokračuje, i když proletariát fyzicky nebojuje proti buržoazii; jednoduše proto, že je to buržoazie, která neustále bojuje proti proletariátu, proti jeho zájmům a proti jeho puzení zareagovat svým bojem. A činí tak tisícery různými způsoby, také díky všudypřítomné činnosti oportunistických sil společenské konzervace, které nasměrovávají proletáře na pole smíření, třídní spolupráce a sociálního smíru, nikoliv na terén konfrontace.

Zlom v sociálním smíru, k němuž došlo v roce 1953 ve východním Německu a Berlíně, kdy proletáři povstali proti nesnesitelným poměrům, do nichž je uvrhly tehdejší buržoazní síly ‒ navíc převlečené za „socialistické“ ‒, je nezvratným znamením toho, že třídní boj se znovu vynořuje vždy, když společenská krize žene proletářské masy do boje ne za „svobodu“, ne za „národní svrchovanost“, ne za „vlast“, ale proti režimu námezdní práce, tedy proti kapitalismu přítomnému a vládnoucímu v každé zemi, ať už demokratické, autoritářské, diktátorské anebo falešně „komunistické“, jakou byl svého času SSSR a jakou je dodnes Čína.

Proletářský boj se nepřipravuje od stolu ani v konspiračních pokojích. Vyvěrá nutkavě z materiálních podmínek, v nichž jsou proletáři nuceni žít a umírat. Najde si vlastní způsoby pro své zorganizování, odlišné od těch současných, aby se tak vymanil z organizačních měřítek třídně kolaborantistického oportunismu.

(1) Viz https://www.agi.it/estero/news/2023-05-08/ucraina_clinton_usa_sapevano_attacco_putin-21283446/

(2) Viz https://borsafinanza.it/brics-cos-e-gruppo-chi-sono-paesi-aderenti/, 25.04.2023

(3) Viz https://www.nigrizia.it/notizia/il-sudafrica-annuncia-una-missione-di-pace-africana-in-russia-e-ucraina

(4) Viz https://eastwest.eu/it/singapore-intenso-e-frontale-lo-shangri-la-dialogue/