Několik výchozích bodů k „palestinské otázce“

ÚVOD

Tento článek představoval součást kritiky chybných postojů, do nichž strana upadla na podzim roku 1982 ve vztahu k „palestinské otázce“ – již jsme nazvali „rozbuškou“ celkové krize ve straně v té době – a celkové bilance této krize. Kritizovány byly zejména dva základní omyly: 1) považování „panarabského národního cítění“ za revoluční hybnou sílu v celé oblasti Blízkého východu, za předpokladu, že jej budou nést vpřed… pouze proletářské masy; jako by při neexistenci vlasti vybojované protikoloniální buržoazní revolucí ve třech desetiletích po druhé světové imperialistické válce, v nichž se odehrávaly „národněosvobozenecké“ boje (jako v několika afrických koloniích), mohli proletáři využít „panarabské“ hnutí coby prostředek usnadňující jejich hnutí ke sjednocení proti roztříštěnosti v různé národnosti; jako by proletáři mohli automaticky povznést „národní“ boj na všeobecnější třídní boj; 2) svázání – jako principiální záležitosti – proletářského boje za své třídní zájmy s bojem národním, přičemž tyto třídní zájmy jsou vytyčeny pouze na terén bezprostředního boje a obrany – v tomto případě ozbrojené – bezprostředních zájmů; jako by absence nezávislé politické třídní organizace, tj. revoluční komunistické strany – jediné schopné dodat proletariátu politickou a historickou třídní orientaci (orientace zahrnující pokyny k boji na bezprostředním terénu, avšak to neznamená, že je jejich automatickým výsledkem) – mohla být pořešena jednoduše proletářským bojem uvnitř národního boje, byť ozbrojeného, palestinského lidu sjednoceného s ostatními arabskými národy.

Tato zásadní pochybení nebyla pouhými taktickými pochybeními, byla nevyhnutelným důsledkem špatného hodnocení dějinného stadia, působení společenských sil na scéně a vztahů mezi nimi. A jako marxisté víme, že hodnocení situace je především otázkou teoretickou, až poté politickou, a tedy taktickou; situace, která není podmíněná specifickými okolnostmi, nikoliv lokální či spjatá s určitou oblastí, nýbrž mezinárodní. Co většina tehdejších militantů strany zcela ztratila ze zřetele, bylo to, že všeobecná situace se nezmění z kontrarevoluční na revoluční, pakliže na scénu nevstoupí proletariát, a to nejen kapitalisticky zaostalých zemí, ale v prvé řadě vyspělejších kapitalistických zemí; a pakliže tento proletariát nenakumuluje pevně nabyté zkušenosti v boji třídního charakteru, v protiburžoazním boji par excellence, a to jak na bezprostředním terénu, tak na terénu politickém, tj. za přítomnosti třídní strany – revoluční komunistické strany –, která měla objektivní možnost mít vliv na nejvyspělejší vrstvy samotného proletariátu.

Ozbrojený boj utlačovaného lidu proti koloniální mocnosti, proti imperialistické zemi nebo alianci zemí, které ho utlačují a vykořisťují až do krajnosti na základě svého dominantního postavení, může být houževnatý, dlouhotrvající, ale nikdy neotevře cestu revolučnímu boji proletariátu, neoprostí-li se proletariát od iluzí politiky mezitřídní spolupráce, demokracie a národnostních iluzí, nezačal-li bojovat nezávisle nejen proti reakčním a vládnoucím silám, ale rovněž i proti těmto iluzím a společenským a politickým silám, které je udržují při životě a které je šíří.

Je nesporné, že „národnostní otázka“ je obzvláště složitá a vždy byla, již od konce 19. století a prvních desetiletí 20. století; stačí si přečíst články Marxe a Engelse o irské otázce nebo o Indii, Rusku a Číně nebo články Lenina týkající se otázky „sebeurčení národů“ a Teze Komunistické internacionály o národnostní a koloniální otázce. Tak jako „otázka odborů“, ani „národnostní otázka“ nedojde konečného řešení, dokud nebude zvítězeno nad kapitalismem.

Nicméně do té doby nemohou revoluční komunisté, marxisté, na tyto otázky reagovat následovně: dnes již disponujíce ekonomickou, finanční, politickou a organizační mocí, a využívaje porážky proletářské a komunistické revoluce ve 20. letech 20. století, imperialismus zkorumpoval jak odborové organizace, tak i národně osvobozenecká hnutí a zbavil proletáře pole působnosti, které ještě v minulém století mohlo poskytnout základnu pro jejich emancipační boj. Najdou se tací, kteří říkají, že odborové organizování se již patří do starého železa a musí být nahrazeno čistě politickým jednáním a organizovaností; najdou se i tací, kteří říkají, že pro proletariát již není „národní“ otázka otázkou, která by se jej dotýkala, a že se musí zaobírat pouze připravováním se na ryzí a jednoznačnou mezinárodní proletářskou revoluci. Toto nejsou politické postoje, natož podložené nezpochybnitelnými teoretickými základy; jsou to pouhé a prázdné deklarace, které neposkytují žádné odpovědi na reálné problémy, které se fakticky dotýkají všech proletářů, a to ve vyspělých i zaostalých zemích. Zajisté, vzhledem k rozvoji kapitalistického vykořisťování ve všech částech světa, tedy i v zemích, které kdysi bývaly na „periferii“ imperialismu, již nevyvstává „národní“ otázka tak, jak tomu bylo v 19. a 20. století, vzhledem k tomu, že buržoazní vrstvy, které se v zemích této periferie formovaly, se stávaly buď zaprodanými buržoaziemi v žoldu cizí mocnosti, nebo buržoaziemi s tak silnými tendencemi k nezávislosti, že v daném historickém období byly přinuceny zaujmout národně-revoluční kurs (jako např. v Číně, Alžírsku, Kongu, na Kubě, ve Vietnamu atd.), vedle nichž měl proletariát, organizovaný na třídně orientovaném základě a nezávisle, sehrát svou úlohu, jako tomu bylo v Rusku v letech 1917–1922. Jenže toto historické období, které se znovu vynořilo po druhé světové imperialistické válce, skončilo v polovině 70. let 20. století s nezávislostí Angoly a Mosambiku, zatímco proletariát vyspělých zemí se ukázal, že nedisponoval silou, aby využil oslabení koloniálních a imperialistických mocností k přechodu do útoku na vládnoucí třídy vyspělých zemí; ani proletariát kolonií nemohl mít při absenci revoluční komunistické strany a jejího vlivu na něj sílu zaútočit na nově se etablující buržoazii poté, co jí byl nápomocen v její národní revoluci. Jde o sílu, kterou proletariát nemá ani dnes a k jejíž získání bude zapotřebí ještě nějaký čas, než se opět stane skutečným třídním nepřítelem v imperialistických metropolích.

To však neznamená, že národnostní útlak místo aby se zmenšoval, naopak zesiluje, a to nejen ze strany imperialistických mocností, ale i ze strany mladších buržoazií, které se dostaly k moci v Africe, na Blízkém východě a v Asii. Pokud je nějaké obyvatelstvo utlačováno jinými národy, znamená to, že „národní“ otázka zůstává i nadále pákou, kterou buržoazní vrstvy utlačovaného obyvatelstva nepřestávají používat a budou používat k přetáhnutí proletářů na svou stranu za pomoci nacionalismu, mýtu „nezávislého státu“, mýtu demokracie. A díky této páce mohou národní buržoazie zemí utlačovaných imperialismem snadno poukazovat na veškeré obyvatelstvo utlačovatelských zemí, včetně proletářů, jako na jejich utlačovatele. A není pochyb o tom, že proletáři utlačované země považují proletáře utlačovatelské země za spolupachatele cizí buržoazie, která je utlačuje. Aby dokázali proletáři utlačovatelské země, že tu není takové spolupachatelství, musí bojovat proti své vlastní buržoazii požadováním, aby utlačované obyvatelstvo, počítaje v to i tamní proletáře, mělo svobodu „sebeurčení“. Lenin prohlašuje, že tato taktika je jediná, která umožňuje proletářům utlačovatelské země podporovat činy boj proletářů utlačované země v jejich boji proti cizí buržoazii za předpokladu, že proletáři utlačované země jsou sami organizováni zcela nezávisle na ostatních společenských silách (buržoazii, městské a venkovské maloburžoazii, lumpenproletariátu) a že současně vedou boj proti své vlastní národní buržoazii, boj, v němž budou schopni najít s proletáři utlačovatelských zemí jednotu pro mezinárodní proletářskou revoluci, a to stále za předpokladu, že tito proletáři zemí razantně přeruší třídní spolupráci se svou vlastní buržoazií. Požadovat, aby se proletáři utlačovaných zemí – zejména v celkové situaci, jaká nastala po druhé světové válce, kdy nastal velmi silný útlum proletářského boje ve vyspělých kapitalistických zemích – postarali, a to sami, o úkoly, které se týkají proletariátu celého světa a v první řadě proletariátu utlačovatelských zemí, znamená obrátit se zády k úkolům, které musí vzít na sebe pouze proletáři vyspělých kapitalistických zemí. Ponaučení z velké revoluce v Rusku z října 1917, o jež se naše strana zasloužila v průběhu celého období znovuobnovení doktríny a reorganizace třídní strany od roku 1945 a poté, svědčí o tom, že proletářská a komunistická revoluce – za přítomnosti organizované, nezávislé a vlivné strany, jakou byla bolševická strana Lenina – za určitých světových historických okolností může propuknout i v kapitalisticky zaostalé zemi a zvítězit, avšak chybí-li rozhodující revoluční přispění proletářů kapitalisticky vyspělých zemí jejich revolucí, je dosažené vítězství, jako tehdy v Rusku, dříve či později předurčeno k dusivé izolaci, která může vést k porážce a ke kontrarevoluci nejen v zemi, kde revoluce zvítězila, ale i ve světě. Navzdory velké bojovnosti a obětavosti ruských proletářských mas, ochotných snášet nesmírné oběti, jež měly přispět k rozšíření proletářské revoluce do celé Evropy – a tím i do celého světa – a navzdory neústupnosti zdravých sil bolševické strany a jejich odhodlání vydržet u moci proletářské diktatury i dvacet let (Lenin) nebo padesát let (Trockij), jakožto podpora chodu mezinárodní revoluce, neuskutečněný revoluční přínos evropských proletářských stran, které v té době ovlivňovaly a vedly proletariát, značně usnadnil úlohu sociálnědemokratických sil, sil mezitřídní spolupráce a společenské konzervace při intoxikaci a nakonec i degeneraci proletářských stran a hnutí.

Oportunismus, a potažmo politická a organizační degenerace proletářských stran a proletářského hnutí ovlivňovaného stranou, vychází ve svém zdaru ze stejných materiálních základů, na nichž byla vybudována a je udržována politická moc buržoazní třídy; představují další nástroj společenské konzervace a v případě potřeby i represí vůči proletariátu a revolučnímu boji. Buržoazie nikdy nehodí ručník do ringu, a to ani v pro její moc nejnebezpečnějších situacích; naopak, v těchto situacích, jak se vyjádřil Trockij, buržoazie desetinásobně znásobí své síly, nikdy se nevzdá, a to ani ne tak kvůli jakési podobě ideologického zfanatizování, díky němuž věří, že je neporazitelná, jako spíše kvůli mocné síle své ekonomiky, která během dvou století změnila svět, v němž staré předkapitalistické společnosti přežívaly celá tisíciletí. Právě proto se proletářská revoluce od revolucí předchozích revolučních tříd liší v tom, že není založena na výrobním způsobu, který se vyvinul ve staré společnosti a poté dotlačil nové společenské síly k dobytí politické moci, aby měl nový výrobní způsob volnost se plně rozvinout; jedná se v podstatě o politickou revoluci, kdy proletariát – tj. třída výrobců – bude muset rozbít stávající politickou moc, aby mohl transformovat od shora dolů společenské hospodářství, a tím i stávající společenské vztahy. S kapitalismem doznala třídně rozdělená společnost maximálního možného dějinného vývoje, a to jak ekonomického, tak politického a společenského, a dialekticky vytvořila základy pro svůj zánik; nezanikne však jakýmsi vyčerpáním; bude zanikat v důsledku proletářské revoluce vedené třídní stranou tak dlouho, dokud bude nutné, aby v mezinárodním rozsahu politická třídní diktatura plně plnila svůj úkol i při hospodářské transformaci společnosti.

Aby se tak stalo, potřebujeme nejen proletariát, který znovu nabude a překoná úroveň svého sjednocení na mezinárodní úrovni, jíž dosahoval ve dvacátých letech 20. století, a to jak ve vyspělých, tak v nejzaostalejších zemích, ale i třídní stranu, která bude zocelena teoreticky, politicky a i na úrovni skutečného boje a která získá rozhodující vliv přinejmenším na nejvyspělejší vrstvy proletariátu v mezinárodním měřítku. Utopický cíl? Nikoli, historickým důkazem nám budiž bolševická strana pod vedením Lenina a ustavení Třetí internacionály s jejími tezemi o úloze komunistické strany, o její činnosti ve všech oblastech, od politicko-taktické přes ekonomicko-odborovou až po agrární a národně-koloniální. Lidské dějiny nepostupují vpřed graduálními úseky, nýbrž skokově. „Marx – jak bylo výstižně napsáno v jednom z textů strany z roku 1951 – nepředpokládal vzestup a následný úpadek kapitalismu, ale naopak souběžné a dialektické vystupňování masy výrobních sil, jimž kapitalismus vládne, jejich neomezenou akumulaci a koncentraci, a současně i protichůdnou reakci představovanou tou z ovládaných sil, jíž je proletářská třída. Všeobecný výrobní a ekonomický potenciál vždy stoupá, dokud není narušena rovnováha, a nastává revoluční explozivní fáze, v níž ve velmi krátkém překotném období, kdy se boří staré formy výroby, výrobní síly padají nazad, aby si dodaly nového uspořádání a opětovně dosáhly mohutnějšího vzestupu“ (1).

Mezi mnoha texty, které jsme k „palestinské otázce“ napsali, nyní znovu zveřejňujeme následující článek (publikovaný v roce 1989 v „il comunista“, č. 16, a v „le prolétaire“, č. 401), který shrnuje zásadní, pro nás stále platné postoje k této otázce.