(«Il comunista», č. 179 , září–listopad 2023)
Válkou v roce 1967 se Izrael po porážce arabských armád zmocnil nejen syrských Golanských výšin a egyptského Sinaje, ale také Západního břehu Jordánu a Gazy, kam byli Palestinci internováni po vlnách vyvlastňování, a které započaly v roce 1948 založením Izraele jako nezávislého státu; po celé období až do dohody v Camp Davidu v roce 1978 (jíž byla Organizace pro osvobození Palestiny donucena uznat Izrael jako státní útvar), palestinský ozbrojený boj, který vedly různé formace uvnitř OOP s cílem zřídit palestinský stát zničením Izraele, skončil tím nejhorším možným způsobem: Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy se staly pomyslnými žaláři, do nichž byli Palestinci, kteří neutekli do Jordánska, Libanonu, Sýrie či Egypta, fakticky uvrženi, kde jsou systematicky utiskováni, střeženi izraelskými vojenskými silami a samotnými represivními složkami OOP (později Palestinské národní správy) a celkově degradováni k více než nejistému přežití. Partyzánský boj různých formací OOP od jejího založení v roce 1964 se brzy ukázal jako zcela neúčinný a iluzorní pokud jde o vytčený cíl; a to nejen kvůli mocnému izraelskému válečnému aparátu, ale také kvůli represivním akcím všech arabských států, v nichž Palestinci hledali útočiště (tzv. „Černé září“ v Jordánsku a masakr v táboru Tall-el-Zaatar v Libanonu jsou znameními „konečného řešení“, jímž se jednotlivé arabské státy snažily „vyřešit palestinskou otázku“). Pokrytecká arabská solidarita různých blízkovýchodních a severoafrických států se neomezovala na to, aby držela Palestince co nejdále od vlastních území – a pokrytecky přitom živila myšlenku nejprve „velké Palestiny“ a poté „dvou národů, dvou států“ –, nýbrž inklinovala k tomu všemožnými způsoby předhazovat Palestince zpět do chřtánu jejich prvořadému katovi: Izraeli.
Zatímco se na stále se zmítajícím Blízkém východě zcela zhroutila iluzorní „arabská jednota“ a dlouhé údobí protikoloniálních bojů v Africe a Asii se chýlilo ke konci, probíhala v Íránu v roce 1979 takzvaná „islámská revoluce“, která svrhla šáha – po Izraeli četníka číslo dvě ve službách západního imperialismu v rozlehlém regionu Blízkého východu. Události v Íránu se tehdy jevily jako otřes, který by mohl oslabit západní imperialismy, zejména ten americký, a znovu rozdmýchat arabské povstání na celém Blízkém východě na vlně islámského fundamentalismu, která tak či onak spájela všechny národy této oblasti. Rána, kterou utrpěla přední světová imperialistická velmoc ve svém úsilí o úplnou kontrolu nad oblastí, jež oplývala ropou a představovala pro každý imperialismus strategický bod prvořadého významu, byla neoddiskutovatelná. V těchto dekádách americký imperialismus nahradil v této oblasti tradiční britský a francouzský kolonialismus, zarazil snahy ruského imperialismu se tam prosadit a svými dolary a vyzbrojováním Izraele, následnými dohodami s Egyptem a ropnými velmocemi, především Saúdskou Arábií, nadiktoval osud obyvatel Blízkého východu a přirozeně i Palestinců. Všechna tahle zahajovaná a přerušovaná rokování a úmluvy však nezabránily režimům blízkovýchodních zemí, aby bojovaly proti sobě navzájem s cílem uchvátit další kus moci vedle té, kterou si již zajistily, a to nejen prostřednictvím meziarabských aliancí, aby zabránily Izraeli rozšířit své území za údolí Jordánu a na Sinajský poloostrov, ale také prostřednictvím – účelově financovaného – palestinského boje za nezávislost jednak s cílem zaměstnávat Izrael ve vnitřní válce, jednak také aby zamezily boji palestinského proletariátu vykročit z demokraticko-buržoazního terénu na terén skutečného a nefalšovaného třídního boje. Žádný stát a žádná imperialistická mocnost si nepřála, aby se Blízký východ přeměnil v kolébku proletářského revolučního boje!
Palestinští rolníci, násilně vyvlastnění ze své půdy, se tak násilně proměnili v proletáře, v dělníky, kteří byli k dispozici každému kapitalistovi, jenž měl zájem je vykořisťovat, ať už to byl kapitalista izraelský, libanonský, syrský, jordánský, egyptský nebo palestinský. Kapitalismus, tento zrůdný ekonomický a společenský systém vykořisťování lidské práce, byť ve srovnání s Evropou a mnoha dalšími oblastmi světa značně pozadu, zapouštěl v arabských zemích kořeny s vším bezohledným násilím, jehož se ukázal být schopen; jak se však rozvíjel, vytvářel zároveň masu námezdních pracujících, proletářů, které dějinné události postavily do situace, kdy museli bojovat proti všemu a všem, jen aby jeden den po druhém přežívali.
Po desetiletích masakrů ze strany takzvaných „bratrských zemí“ a přímého útlaku ze strany izraelské buržoazie dospěl životní příběh palestinského lidu a boj vedený jeho buržoazií za „osvobození Palestiny“ ke svému vůbec nejhoršímu výsledku: definitivně vyhasla možnost vzniku palestinského národního státu s materiálními znaky nezávislého státu, který by se zrodil z – pravda – buržoazního, leč přesto národně-revolučního boje (územní kontinuita, politická vláda ve formě republiky, nezávislé zemědělské a průmyslové zdroje, vnitřní trh atd.). Palestinské masy, skuteční „cizinci ve své rodné zemi“, z nichž naprostá většina byla přeměněna v proletáře, lidi bez rezerv, v námezdní pracující bez práv, byly nuceny neustále migrovat z území, které kdysi bylo jejich zemí, na území, které si přivlastnili jiní. Jejich boj, jejich odpor, po desetiletí podřízený intrikám palestinské buržoazie zaprodané tu té, tu oné regionální či mezinárodní mocnosti, aby si zachovala kastovní privilegia, byl tisíckrát zrazen, sabotován, lapen do pasti a odkloněn, což rozhodujícím způsobem přispělo k naplnění záměru, o nějž všichni aktéři přítomní na Blízkém východě (sionisté, euroameričtí a ruští imperialisté, arabští potentáti), navzdory protikladům ve vzájemných vztazích, usilovali: odvrátit potenciální třídní boj palestinského proletariátu, který jediný mohl a hypoteticky stále ještě může uvést do pohybu celý Blízký východ s vyhlídkou na jediné řešení všech problémů, které se v této oblasti rozvinuly a které jsou neodmyslitelně spjaty jak s dosud nevyřešenými „národnostními“ otázkami (palestinskou, jemenskou, kurdskou, abychom zmínili ty hlavní), tak i se vztahy závislosti na západních a východních imperialistických mocnostech: tj. proletářskou revoluci, revoluci, která nezná hranic a jejíž skutečnou hybnou silou není sjednocení národa, ale sjednocení jakožto třídy v protiburžoazním boji všech proletářů v této oblasti i na celém světě.
K masakrům, které poznamenaly dějiny palestinských mas od roku 1920, se nyní přidává další z řady masakrů, které Izrael provádí v Gaze po smrtícím útoku bojovníků Hamásu ze 7. října na izraelské kibucy u hranic s Gazou (zabili více než 1 400 lidí, 3 000 zranili a zajali 240 rukojmích, kteří byli následně ukryti v tunelech v Gaze). V době, kdy píšeme tento článek, je v Gaze, obléhané ze všech stran, více než 11 000 mrtvých, denně dochází k bombardování a ničení nemocnic; již více než dvacet dní od začátku izraelského bombardování Gazy nedostává civilní obyvatelstvo potraviny, vodu, léky, pohonné hmoty, přičemž je záměrně odpojena elektřina; Izrael a Egypt již dva týdny zadržují kamiony s humanitární pomocí, které čekají v koloně na hraničním přechodu Rafáh, a obyvatelé severní Gazy, systematicky bombardovaní, jsou nuceni přesunout se na jih, kde se tísní v obrovském lidském mraveništi, kde se nedá žít.
Hamás, stejně jako Arafatova OOP a stejně jako Abú Mazenova PNS, je buržoazní politická a ozbrojená organizace, která využívá všech prostředků k tomu, aby si vybojovala část moci v oblasti, kde se zákon prosazuje prostřednictvím děl a kanónů (a dnes i raket), zaštiťující se vyčpělou nacionalistickou ideologií, která již nemá žádnou historicky revoluční hodnotu, ale která bohužel stále slouží jako zdůvodnění její moci a její války. Navíc si lze jen stěží myslet, že by Hamás nevěděl, že na jeho smrtonosný vpád ze 7. října Izrael bude reagovat jako nikdy předtím a že bude masakrovat civilní obyvatelstvo, které nemá možnost úniku ani na sever směrem k Libanonu, ani na jih do Egypta, ba dokonce ani na otevřené moře. Izraelský „kanibalismus“ tak jde ruku v ruce s „kanibalismem“ Hamásu.
Protějškem palestinského nacionalismu je židovský nacionalismus, protějškem terorismu Hamásu je státní terorismus Izraele, a tím je zadušena i pouhá myšlenka na proletářské povstání v Gaze, podobně jak tomu bylo v případě varšavského ghetta v roce 1943. Izraelská vláda v čele s Netanjahuem vyrukovala po 7. říjnu s dlouho očekávatelnou hrozbou: totální likvidací Hamásu!, přičemž dobře ví, že aby jej zlikvidovala – nebo alespoň jej na dlouhou dobu učinila neškodným – bude muset srovnat Gazu se zemí, obdobně jako to provedli nacisté s varšavským ghettem; ovšem za podmínky, že USA umožní takový záměr uskutečnit. Faktem je, že „palestinská otázka“ se zdaleka netýká jen Gazy, Západního břehu Jordánu nebo východního Jeruzaléma a není problémem, který by se týkal výlučně Izraele. Již dávno se stala mezinárodním problémem, a to jak na straně buržoazie, tak na straně proletariátu. Ostatně právě události související s palestinskými revoltami a s jejich potlačováním, a to jak v Izraeli, tak v každém jiném arabském státě, dokazují, že na celém Blízkém východě už „palestinská otázka“ není jen otázkou „palestinskou“, ale otázkou mezinárodní.
Neexistence nezávislého palestinského státu, který by byl uznán ostatními státy a v němž by společenský a politický život nebyl veden pod neustálým pronásledováním, mučením, projevy rasismu, represemi a absencí jakýchkoli občanských práv, objektivně dopadá na vykořeněné palestinské masy a palestinský proletariát jako těžký balvan; je tedy zcela pochopitelné, že palestinský lid touží, tak jako v ostatních civilizovaných zemích, nežít jako uprchlíci, nežít trvale na okraji společnosti, která jej zavrhuje. Navíc snaha, zcela buržoazní a demokratická, o nezávislý stát není vycucaná z prstu, je součástí dějin buržoazní třídy, která s politickou revolucí a s rozvojem kapitalismu rozložila společenské formy feudalismu a asijského despotismu zcela jistě nerovnoměrným způsobem v různých oblastech světa, nicméně natolik, že dnes žádná země, ani ta ekonomicky a společensky nejvíce pozadu, nemá šanci řídit své vlastní dějiny, aniž by nebyla silně ovlivňována celosvětovým kapitalismem a zejména po druhé světové imperialistické válce imperialistickými mocnostmi, které dominují světu.
ZPĚT K LENINOVI A „OTÁZCE SEBEURČENÍ NÁRODŮ“
Tahle nezpochybnitelná realita vede některé politické formace, které si říkají komunistické, revoluční či dokonce ty nějak spjaté s italskou komunistickou levicí (nebo jejími nástupci), k tomu, že popírají, že by pořád ještě existovala „palestinská národní otázka“; a tvrdí, že pro palestinské proletáře, stejně jako pro jakékoli jiné obyvatelstvo utlačované jinými národy, už tento problém není aktuální, a že tedy musí mít zájem pouze na mezinárodní proletářské revoluci, ke které jsou povoláni všichni proletáři, ať už jsou jakékoli národnosti a z jakékoli země. To je staré proudhonské stanovisko, proti němuž bojoval už Marx a později Lenin. V praxi je to stejné, jako kdyby se říkalo, že pro Palestince neexistuje problém boje proti národnostnímu útlaku, kterým trpí, a pro izraelské proletáře (arabské i židovské) jako by neexistoval úkol především bojovat proti zmíněnému útlaku vykonávanému jejich národní buržoazií. Existují velmocenské národy a utlačované národy, a to je u Lenina ústřední hledisko pro každého komunistu, protože „tvoří podstatu imperialismu“; toto rozdělení na národy „z hlediska revolučního boje proti imperialismu podstatné rozhodně je. A právě z něho musí vyplývat naše důsledně demokratická, revoluční definice ‚práva národů na sebeurčení‘, odpovídající celkovému úkolu bezprostředně bojovat za socialismus. Ve jménu tohoto práva se musí sociální demokraté [termín z roku 1915, který by dnes odpovídal revolučním komunistům, pozn. red.] utlačujících národů domáhat nejen skutečného uznání tohoto práva, ale také požadovat pro utlačované národy svobodu oddělení, protože jinak by uznání rovnoprávnosti národů a mezinárodní solidarity dělníků zůstalo ve skutečnosti jen planou a pokryteckou frází“. Pokud jde o „sociální demokraty“, tj. revoluční komunisty, utlačovaných národů, ti, pokračuje Lenin, „musí zase především požadovat jednotu a semknutí dělníků utlačovaných národů s dělníky národů utlačujících, protože jinak by se sociální demokraté bezděky stali spojenci té či oné národní buržoazie, která vždycky zrazuje zájmy lidu a demokracie a je vždycky ochotna anektovat a utlačovat jiné národy“ (1).
S odkazem na Marxovy a Engelsovy postoje k „irské otázce“ Lenin prohlašuje, že „internacionalismus anglického proletariátu by zůstal jen pokryteckou frází; kdyby tento·proletariát nežádal oddělení Irska“. Kromě toho se Lenin odvolával také na rezoluci Mezinárodního socialistického kongresu v Londýně z roku 1896, která uznávala sebeurčení národů, rezoluci, která byla doplněna o taktické pokyny, na něž sám Lenin upozorňoval v textech věnovaných této otázce v letech 1914–1916.
Naši inovátoři marxismu namítnou: ale od Marxova a Engelsova období let 1860–1870 a Leninova období roku 1915 již uběhlo spoustu času; nyní se nacházíme uprostřed imperialistické fáze, v níž demokratická buržoazní revoluce již není na pořadu dne; proto to, co platilo tehdy, je nyní zastaralé, již neplatí. Měli by mít odvahu říci na rovinu, že Marx, Engels ani Lenin nemohli předvídat, že kapitalismus ve své imperialistické fázi udělá z každé „národní“ otázky otázku naprosto přežitou, nehistorickou, překonanou, a že proletariát jakéhokoli národa, ať už utlačujícího, nebo utlačovaného, se jí už nesmí zabývat… „zapomínají“, že Marx vždy podřizoval – ale nikdy nezastíral – „národní otázku“ otázce „pracujících“, otázce „proletářské revoluce“, jako tomu bylo vždy u Lenina a italské komunistické levice.
Navzdory postojům popírajícím právo na sebeurčení, podle kterých by imperialismus měl vést proletáře kterékoli země více než v předchozích fázích kapitalistického vývoje k přímému boji za socialismus, Lenin po konstatování, že „dnešní imperialismus [jsme uprostřed světové imperialistické války, pozn. red.] dospěl k tomu, že utlačování národů velmocemi se stalo všeobecným jevem“, tvrdí, že „socialista [dnes říkáme revoluční komunista, pozn. red.] utlačujícího národa, který nepropaguje v době míru ani za války svobodu oddělení utlačovaných národů, není socialista ani internacionalista, nýbrž šovinista!“ (2). Lenin trvá na otázce svobody utlačovaných národů oddělit se a silně ji zdůrazňuje: „Tento požadavek nevytyčujeme nezávisle na našem revolučním boji za socialismus, ale proto, že tento boj by zůstal jen planou frází, kdybychom jej nespojovali s revolučním řešením všech demokratických otázek, a tedy i otázky národnostní“. A aby nedošlo k nedorozumění, opakuje: „Žádáme svobodu sebeurčení, tj. nezávislost, tj. svobodu oddělení utlačovaných národů ne proto, že bychom toužili po hospodářské roztříštěnosti nebo považovali za ideál malé státy, ale naopak proto, že usilujeme o velké státy a o sbližování a splývání národů, avšak na skutečně demokratickém, skutečně internacionalistickém základě, který je nemyslitelný bez svobody oddělení“. Stejně jako Marx v roce 1869 vyzýval k oddělení Irska a Anglie „v zájmu revolučního boje anglického proletariátu, tak i my považujeme odmítavý postoj ruských socialistů k požadavku svobody sebeurčení národů v uvedeném smyslu za přímou zradu demokracie, internacionalismu a socialismu“ (3).
Pro Marxe a Lenina tedy zájmy revolučního boje proletariátu nemohou v případě národnostního útlaku nezahrnovat boj za svobodu oddělit utlačovaný národ od národa utlačujícího. Že se jedná o bezprostřední a demokratický politický požadavek, je jasné. Ale právě proto, že proletářský boj je namířen proti veškerému kapitalistickému útlaku, tím spíše v imperialistické epoše, a přestože v imperialistické epoše mohou být demokratické požadavky „realizovány“, avšak neúplným (to jsou Leninova slova) a někdy „ mírumilovným“ způsobem (jako např. oddělení Norska od Švédska v roce 1905 nebo oddělení Slovenska od Česka v roce 1993), v žádném případě z toho nevyplývá, že by se revoluční komunismus musel vzdát bezprostředního a rozhodného boje za tyto požadavky; skutečným problémem je formulovat je „nikoli reformistickým, nýbrž revolučním způsobem; neměla by je zajišťovat jen v rámci buržoazní zákonnosti, ale měla by tento rámec překračovat; neměla by se spokojovat s parlamentními projevy a slovními protesty, ale zapojovat do aktivní činnosti masy, rozšiřovat a podněcovat boj za každý základní demokratický požadavek [např. od práva na stávku k právu na sebeurčení utlačovaných národů, pozn. red.] až po přímý nápor proletariátu proti buržoazii, tj. až po socialistickou revoluci, která buržoazii vyvlastní“. Stručně řečeno, právo utlačovaných národů na sebeurčení je pouze „důsledným vyjádřením boje proti jakémukoli národnostnímu útlaku“ (4).
Aby tento postoj neuvěznil proletáře a komunisty v logice buržoazní nacionalistické politiky a nevzdálil je od jejich historického revolučního úkolu, je třeba se držet toho, jak říká Lenin, že „cílem socialismu je nejen odstranění roztříštěnosti lidstva na malé státečky a jakékoli izolovanosti národů, nejen sbližování národů, nýbrž i jejich splývání. (…) Právě tak, jako lidstvo může dospět k odstranění tříd až po přechodném období diktatury utlačované třídy, může i k splynutí národů dospět až po přechodném období, v němž se všechny utlačované národy úplně osvobodí, tj. až se budou moci svobodně oddělit“ (5). Všichni, kdo nesouhlasí s těmito Leninovými výroky, mají svobodu se zříci Lenina, marxismu a italské komunistické levice a vrhnout se do náruče maloburžoazního „levicového“ utopismu, který, sice mává praporem budoucí světové revoluce, která „sjednotí“ (není známo jakými činy) proletáře všech národů, utlačovaných i vládnoucích, zároveň ponechává nedotčené rozdělení dnešních proletářů na ty, kteří patří k utlačovaným národům, a ty, kteří patří k národům vládnoucím, čímž fakticky usnadňuje národnostní útlak.
Maloburžoazie věří v „mírumilovný“ kapitalismus, v postupnou rovnováhu mezi všemi společenskými třídami na demokratickém základě, a proto i v nadpozemskou rovnost mezi národy, aniž by brala v úvahu realitu třídního boje a jeho zostřování v kterémkoli režimu, dokonce i v režimu demokratickém. Za imperialismu se útlak menších národů stává všeobecným jevem a narůstá s rozvojem meziimperialistických střetů, přičemž sílí faktory vojenské konfrontace a války mezi národy, mezi státy. Mírová soudržnost mezi národy, kvůli níž velké imperialistické mocnosti v roce 1919 založily Společnost národů, která žalostně selhala s vypuknutím druhé světové imperialistické války a z níž se pak stala Organizace spojených národů, která zdědila tytéž klamné cíle světového míru, byla a zůstala typickou iluzí maloburžoazie, ovšem užitečnou pro buržoazní ideologii, jež si přeje vydávat kapitalismus za v zásadě „ mírumilovný“ systém. Jde o maloburžoazní utopii, kterou sdílejí všechny síly politického a odborového oportunismu, jež negativně ovlivňují proletářské masy světa, a vůči níž musí revoluční komunisté kontrovat, jak říká Lenin, rozdělením světa na národy utlačující a utlačované.
Uznání tohoto rozdělení z proletářského a komunistického hlediska znamená odlišné postoje pro proletariát utlačujících národů a proletariát utlačovaných národů: „Proletariát utlačujících národů se nemůže omezit na obecné a šablonovité fráze proti anexím a za rovnoprávnost národů vůbec, které opakuje kdejaký pacifisticky smýšlející buržoa. Proletariát nemůže mlčky obcházet otázku pro imperialistickou buržoazii zvlášť ‚nepříjemnou‘, otázku hranic státu založeného na národnostním útlaku. Proletariát nutně musí bojovat proti násilnému udržování utlačovaných národů v příslušném státě, a právě to znamená bojovat za právo na sebeurčení. Proletariát musí požadovat svobodu politického oddělení kolonií a národů, utlačovaných ‚jeho vlastním‘ národem. Jinak (…) mezi dělníky utlačovaného a utlačujícího národa nebude možná ani důvěra, ani třídní solidarita“.
Pokud jde o otázku, kterou se zde zabýváme, toto platí pro izraelský proletariát.
Revoluční komunisté utlačovaných národů naproti tomu „musí socialisté utlačovaných národů velmi energicky hájit a prosazovat úplnou a bezpodmínečnou, tedy i organizační jednotu dělníků utlačovaného národa a dělníků národa utlačujícího. Jinak nelze uhájit samostatnou politiku proletariátu a jeho třídní solidaritu s proletariátem ostatních zemí při nejrůznějších nástrahách, proradnostech a podvodných machinacích buržoazie. Buržoazie utlačovaných národů ustavičně využívá hesel o národním osvobození ke klamání dělníků: ve vnitřní politice jich využívá k uzavírání reakčních dohod s buržoazií vládnoucího národa (…); v zahraniční politice usiluje o dohodu s jednou ze soupeřících imperialistických mocností, aby mohla uskutečnit své vlastní lupičské záměry“ (6).
Úkol proletářů utlačovaných národů jistě není snadný; ale pokud chtějí, aby jejich boj proti národnostnímu útlaku byl úspěšný, musí se vydat cestou nastíněnou Leninem, jinak budou neustále uvězněni v reakčních spárech vlastní buržoazie a v spárech utlačující buržoazie. Ani úkol proletářů utlačujících národů není, pokud jde o otázku utlačovaných národů, snadný, protože musí překonat ideologické, politické a společenské překážky, jimiž jim vládnoucí buržoazie neustále podkuřují opírajíce se o ekonomické výsady a občanská práva, jež jim byly přiznány (nikoli však obyvatelstvu a proletářům utlačovaných národů) a jež je staví do privilegované pozice vůči proletářům slabších zemí. Jde o různé úkoly, neboť jedni na určitou chvíli jsou nuceni bojovat po boku buržoazií stejných utlačovaných národů proti utlačujícím buržoaziím, aby pak svůj boj obrátili proti svým vlastním národním buržoaziím; druzí musí bojovat proti vlastním utlačujícím buržoaziím za sebeurčení národů, které tyto buržoazie utlačují, s vědomím toho, že mohou ztratit výsady, která je odlišovala od proletářů utlačovaných národů; avšak právě proto, že jsou proletáři, mohou se opřít v perspektivě mezinárodní proletářské revoluce v boji proti veškerému buržoaznímu útlaku o třídní jednotu. Lid, který utlačuje jiný, nemůže být sám svobodný, říkávali Marx a Engels a Lenin to znovu potvrzoval.
Může být svoboden proletariát, který svým pasivním postojem umožňuje vlastní buržoazii utlačovat jiné národy? Pochopitelně nikoli, jelikož jeho vlastní buržoazie se neomezuje na utlačování jiných národů a jiných proletářů, avšak pokračuje v utlačování a vykořisťování i svého vlastního tuzemského proletariátu, byť mu dopřává i několik drobků plynoucích z vykořisťování jiných národů; drobků, které je ostatně připravena vzít si zpět ve fázích poklesu vlastní ekonomiky nebo závažnějších krizí.
Lenin však nezůstává jen u zdůrazňování nutnosti vždy zvažovat pohled mezi utlačujícími a utlačovanými národy. Podává nám způsob, jak číst imperialistickou realitu, když z ní vyvozuje nezbytné poučení pro revoluční boj v každé době. Píše, že je třeba rozlišovat tři hlavní typy zemí (7):
„Za prvé to jsou vyspělé kapitalistické země západní Evropy a Spojené státy. Tam už pokroková buržoazně národní hnutí dávno proběhla. Každý z těchto ‚velkých‘ národů utlačuje cizí národy v koloniích i ve vlastní zemi. Proletariát vládnoucích národů má zde stejné úkoly, jaké měl v 19. století anglický proletariát ve vztahu k Irsku“.
Vzhledem k tomu, že imperialismus učinil z útlaku národů ze strany velmocí všeobecný jev, tento problém z obzoru proletářského boje nezmizel, ba naopak se ještě zvětšil. I za předpokladu, že se všechny kolonie „osvobodily“ od národnostního útlaku ze strany starých kolonialistických mocností, a to nepředpokládáme, národnostní útlak uvnitř vyspělých kapitalistických zemí přetrvává (Palestinci, Kurdové atd. jsou toho důkazem). Úkoly proletariátu ve vyspělých kapitalistických zemích, pokud jde o tento problém, se tedy nezměnily.
„Za druhé je to východní Evropa: Rakousko, Balkán a zejména Rusko. Zde se právě ve 20. století mimořádně rozvinula buržoazně demokratická národní hnutí a vyhrotil se národnostní boj. Úkoly proletariátu těchto zemí jak při dovršování buržoazně demokratické přeměny těchto zemí, tak při napomáhání socialistické revoluci v jiných zemích nemohou být splněny bez obhajoby práva národů na sebeurčení. Obzvlášť obtížné a velice důležité přitom je spojit třídní boj dělníků utlačujících a utlačovaných národů“.
Závěr první světové imperialistické války přinesl rozpad habsburského Rakouska a nelehký vznik řady nezávislých národů ve východní Evropě (Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Ukrajina, zatímco různé slovanské národy na jihu se spojily a vznikla Jugoslávie a tři oblasti – Benátsko, Friuli Venezia Giulia a Trentino Alto Adige – byly připojeny k Itálii). V roce 1917, na vrcholu první světové války, dala revoluce proletariátu v Rusku vzniknout evropskému a světovému revolučnímu hnutí, v němž se – jak shrnul Lenin v tomto druhém bodě – prolínaly dva dějinné úkoly, tj. buržoazně demokratický a proletářsky socialistický, u nichž Lenin velkolepě vytyčil komunistickou taktiku (jejímž stěžejním cílem bylo sloučení třídního boje dělníků utlačujících zemí a dělníků utlačovaných zemí), jak je patrné z námi uvedených citací.
„Za třetí to jsou koloniální země jako Čína, Persie, Turecko a všechny kolonie, celkem asi miliarda obyvatel [v té době žilo na světě asi 2,5 miliardy obyvatel, pozn. red.]. Tady jsou buržoazně demokratická hnutí buď teprve v počátečním stadiu, anebo ještě zdaleka nejsou ukončená. Socialisté proto musí nejenom žádat bezpodmínečné a okamžité osvobození kolonií bez náhrady – tento požadavek neznamená v politickém smyslu nic jiného než uznání práva na sebeurčení –, a zároveň musí co nejrozhodněji podporovat nejrevolučnější složky buržoazně demokratických národně osvobozeneckých hnutí v těchto zemích, podporovat jejich povstání a eventuálně i revoluční válku proti imperialistickým velmocem, které je utlačují“ (zvýraznění tučným písmem je naše). Jako projev kontinuity v čase (ital. filotempismo) postojů naší strany jsme i tento postoj důrazně potvrzovali i během třiceti let po druhé světové válce ve vztahu ke koloniálním hnutím, a to natolik, že se stal jednou z příčin střetu a rozkolu se soudruhy, kteří později následovali Damenovu skupinu (“battaglia comunista“) (8). Je evidentní, že vítězství bolševické revoluce v říjnu 1917, snaha ukončit válku i za cenu ztráty důležitých území (viz Brest-Litevsk 1918), založení Komunistické internacionály (1919), aktivní podpora boje tzv. barevných národů (viz Kongres národů Východu v Baku, 1920) a občanská válka proti bělogvardějským armádám, která trvala až do roku 1921, měly významný vliv na buržoazně demokratická národně osvobozenecká hnutí. Pouze spojení imperialistických sil, které se snažily zadusit ruskou revoluci a s ní i revoluci ve světě, a stalinistická kontrarevoluce dokázaly zabrzdit revoluční proletářské hnutí v Evropě, Asii, Americe a Africe až natolik, že i v utlačujících zemích bylo zcela odkloněno na půdu nacionalismu a buržoazního imperialismu. Masakr čínských proletářů a komunistů, kteří povstali v Kantonu a Šanghaji v roce 1927, usnadněný Stalinovou kontrarevoluční politikou, zasadil definitivní ránu příležitostem, které mělo světové revoluční hnutí v historickém vývoji, jenž se otevřel s první světovou imperialistickou válkou a revolucí v Rusku. To však neznamená, že Leninovy politicko-taktické pokyny pozbyly platnosti.
Jestliže Marxovým cílem v irské otázce bylo vychovat britské dělníky k proletářskému internacionalismu, stejný cíl měl i Lenin a italská komunistická levice. Neexistuje žádný historický důvod, proč by tato taktika měla být vyškrtnuta z úkolů, které připadají v první řadě revolučním komunistům a samozřejmě nejpokročilejším proletářům vědomým si svých třídních zájmů. Opakujeme: s imperialismem se útlak velmocenských zemí na podmaněné obyvatelstvo zesílil, nikoliv zeslabil. Skutečnost, že mnohé z kolonií, které existovaly v roce 1920, již neexistují – respektive získaly politickou nezávislost a vytvořily vlastní národní státy, ale z hlediska závislosti na světovém trhu ovládaném imperialistickými mocnostmi, se tato závislost nezmenšila, ale naopak nesmírně zvýšila – ukázala, že v polokoloniálních zemích a koloniích s buržoazně demokratickými hnutími, byť revolučními (ve srovnání s předchozími politickými, ekonomickými a společenskými poměry), buržoazním pokrokem a rozvojem národního kapitalismu základní rozpory kapitalismu nezmizely: stále intenzivnější vykořisťování námezdní práce, systematický útlak žen, systematický útlak národnostních menšin. Z hlediska dějin je pozitivní stránkou kapitalistického pokroku v mnoha dříve zaostalejších oblastech světa přem ěna širokých mas rolníků v proletáře, čímž se i v těchto zemích akcentuje prvořadý společenský konflikt: nesmiřitelný třídní protiklad mezi proletariátem a buržoazií, jenž dává prostor vstoupit do budoucího třídního boje mnohem početnějším zástupům proletářů a také méně omámeným oportunistickým mezitřídním kolaborantismem, jež plně dosud korumpoval a ještě pořád korumpuje proletáře starších, avšak mocných imperialistických zemí.
Lenin prohlásil, že pro revoluční výchovu mas „socialisté [tj. revoluční komunisté, pozn. red.] budou muset masám vysvětlovat, že angličtí socialisté, kteří nežádají svobodu oddělení pro kolonie a Irsko, němečtí socialisté, kteří nežádají svobodu oddělení pro kolonie, Alsasany,. Dány a Poláky a kteří do bezprostřední revoluční propagandy a revoluční činnosti mezi masami nezahrnují boj proti národnostnímu útlaku (…), že ruští socialisté, kteří nežádají svobodu oddělení Finska, Polska, Ukrajiny atd. atp., že takoví socialisté si počínají jako šovinisté, jako přisluhovači imperialistických monarchií a imperialistické buržoazie, potřísněných krví a špínou“ (9). Historické události, které následovaly po první světové imperialistické válce, přestože přinesly mnoha dříve ovládaným koloniím a zemím nezávislost, nevymazaly národní útlak ze strany utlačujících národů. Ke někdejším koloniálním mocnostem, které se později přeměnily v imperialistické mocnosti, se připojily další země, které byly stejně jako Izrael stvořeny cíleně k funkci regionálních četníků ve službách vládnoucích imperialistů.
Útlaku slabších národů, který se s imperialismem obecně stupňoval, se tak v některých oblastech planety zhostil národ, který tak nastoupil na místo předchozího přímého kolonialismu/imperialismu, a umožnil tak imperialistickým mocnostem, které skutečně ovládají svět, rozehrát diplomatickou partii vyjednávání mezi dvěma národy na stejném území – jako jsou Palestinci a Izraelci – soupeřícím o vzájemnou státní svrchovanost. Již v roce 1947 přijala OSN rezoluci o vytvoření dvou států pro dva národy na území zvaném Palestina a prezentovala ji jako řešení židovsko-palestinského sporu, do něhož se zapojily dvě arabské země, Egypt a Jordánsko (které vojensky obsadily území obývané Palestinci). Aby se tato rezoluce mohla realizovat, musely by Egypt a Jordánsko rozhodujícím způsobem přispět ke vzniku palestinského státu; ve skutečnosti si ani ony, ani Izrael – který se v roce 1948 sám stal státem, navíc mezinárodně uznaným – vznik tohoto státu nepřály a systematicky sabotovaly každou iniciativu, která směřovala k jejímu faktickému uskutečnění. V průběhu desetiletí nejen Izrael, ale i všechny arabské státy, kam se Palestinci uchýlili před pronásledováním a masakry, pokračovaly v sabotování zrodu tohoto státu a z palestinské populace učinily masu proletářů určenou k vykořisťování a v případě potřeby i jako maso na porážku. To vše jasně vypovídá o deklaracích imperialistických velmocí, které kromě toho, že ovládají OSN, přímo i nepřímo ovládají politické (a vojenské) síly zapojené do tohoto letitého konfliktu na Blízkém východě. Cílem zemí jako Egypt, Jordánsko, Libanon, Sýrie, tj. arabských zemí, které se nejvíce přímo zapojily do boje Palestinců proti národnostnímu útlaku, nikdy nebylo přispět ke vzniku nezávislého palestinského státu, ale „zničit“ Izrael, zmocnit se částí území Palestiny a podrobit si palestinskou populaci, která se proměňovala z rolnické v proletářskou.
Zničit Izrael? Během 25 let se o to pokusily čtyřikrát (v letech 1948–1949, 1956, 1967 a 1973), a to jak přímo, tak prostřednictvím partyzánské války vedené OOP. Nepodařilo se jim to nejen proto, že se střetly s moderním státem, vojensky dobře organizovaným a podporovaným nejsilnějšími západními imperialismy, zejména USA, ale protože jak v plánech imperialismu, tak v plánech arabských států vzniklých už po první, a zejména po druhé světové imperialistické válce se ve skutečnosti s ustavením palestinského státu nepočítalo. Příběhu o „dvou národech, dvou státech“, který je znovu omílán i v těchto dnech, kdy Izrael srovnává se zemí nemalou část Gazy pod záminkou likvidace terorismu zosobňovaného Hamásem, nikdy nevěřily a nevěří mu už vůbec nikdo. Palestinská buržoazie, která se po OOP se souhlasem imperialistických mocností zorganizovala do PNS, čeká, až jí USA – skuteční páni Izraele – a arabské země, které mají stále zájem ji financovat, nadělí příležitost získat o jednu výsadu navíc, než je dosavadní ubohá „autonomie“, která jí byla udělena. Palestinští proletáři nemohou od této zkorumpované buržoazie, která se bez okolků právě teď zaprodává tomu či onomu „kupujícímu“, očekávat nic jiného než to, co jim bylo dosud dopřáno: iluzorní představu o smíru s Izraelem prostřednictvím intervence největších imperialistů, a však především realitu útlaku, který je skloňován ve všech nejhrůznějších možných podobách.
Proto perspektivou, kterou musí palestinští proletáři zaujmout, pokud nechtějí být nadále systematicky masakrováni vlastní i zahraniční buržoazií, počínaje izraelskou, není nacionalistický a partyzánský terorismus, není to spoléhání se na dočasné rivaly Izraele, jako je Saúdská Arábie, Turecko nebo Írán, ale třídní boj, na jehož terénu je třeba získávat solidaritu arabských proletářů ostatních zemí Blízkého východu a obracet se na izraelský proletariát jako na třídní bratry, a nikoliv jako na nepřátelskou populaci. Právě izraelský proletariát, ať už ve své většině, nebo ve své rozhodující části – k němuž se revoluční komunisté musí obracet, jak naznačil Lenin, s bojem proti vlastní buržoazii za uznání práva Palestinců na sebeurčení – je ten, kdo bude muset odpovědět na terénu proletářského třídního boje. Existují dvě možnosti: buď izraelští proletáři v určitém bodě dlouhého izraelsko-palestinského konfliktu přeruší spolupráci s vlastní buržoazií a budou bojovat po boku palestinských proletářů způsobem, který ukázal Lenin, nebo se budou i nadále podílet na bestiálním vykořisťování palestinských proletářů a národnostním útlaku palestinského lidu páchaném jejich vlastní buržoazií, čímž se sami deklarují coby nepřátelé nejen palestinských proletářů, ale proletářského boje obecně, proletářského a revolučního boje za celkové osvobození světového proletariátu. Dokud se izraelští proletáři nerozejdou se svou buržoazií, budou i nadále otroky kapitalistických zájmů v míru i ve válce, a taktéž z nich bude i nadále dělána potrava pro děla, a to pouze za účelem obrany zájmů izraelské buržoazie.
“DVA NÁRODY, DVA STÁTY“?
Jak bylo uvedeno výše, heslo „dva národy, dva státy“ rezonovalo pokaždé, když útlak Palestinců, zejména ze strany Izraele, vygradoval napětí mezi oběma národy do otevřené války: tento požadavek se jevil jako „řešení“ napětí vyvolaného nikdy nevyřešenou národnostní otázkou. I dnes, tváří v tvář teroristickému útoku Hamásu na izraelské kibucy, s hrůzou jeho násilí, mrtvých, zraněných a rukojmích odvezených do Gazy, a smrtonosné odpovědi Izraele s hrůzou jeho bombardování, desetinásobným masakrem civilistů, starců, žen a dětí, se stalo opět módou vyrukovat s tímto heslem. Kdo s ním vyrukovává? Samozřejmě pacifisté, oportunisté všech politických směrů, tytéž imperialistické mocnosti a regionální velmoci, které celá ta desetiletí usilovaly o to, aby se toto „politické řešení“ nerealizovalo. Všechny buržoazie, ať už přímo zapojené do arabsko-izraelského konfliktu, či nikoliv, čekají na zásah imperialistických velmocí – Spojených států amerických, Ruska, Číny, Evropské unie – a na jejich znamení k ukončení masakrů, k tomu, aby „konečně“, po tolika krveprolitích, palestinské a izraelské obyvatelstvo našlo společnou řeč a začalo každé z nich žít v míru ve svém vlastním „státě“. A tudíž by měl Izrael dopřát Palestincům svobodu samostatného rozhodování o vlastní nezávislosti a vytyčit hranice jejich státu na území, které již bylo v minulých desetiletích ze strany OSN rozděleno na separátní teritoria (Západní břeh Jordánu a Gazu) a které bylo dosud předmětem násilných střetů, vojenské okupace izraelskou armádou a krádeže ze strany izraelských osadníků; teritoria, která postrádají kontinuitu a která by se ve skutečnosti skládala ze dvou samostatných enkláv uvnitř hranic Státu Izrael. V praxi, i kdyby se hypoteticky naplnilo formální ustavení palestinského státu, což by bylo z milosti imperialistických velmocí a Izraele (není však známo, na jak dlouho), stále by se jednalo o stát, jehož ekonomika by nadále závisela na povolení průchodu zboží přes izraelské hranice s Libanonem, Sýrií, Jordánskem a Egyptem; a jehož ekonomika by byla snadno zadušena konkurencí nejen ze strany Izraele, ale i ostatních arabských států v regionu, které si dosud zvykly zacházet s palestinským proletariátem – tvořícím drtivou většinu palestinského lidu – jako s levnou pracovní silou a potravou pro děla v jejich válkách o zachování existence, jak to dokazují Libanon, Sýrie a Irák, kteréžto státy jsou prohnilé až do morku kostí, vydržované euroamerickými a ruskými imperialisty, kteří mezi sebou bojují všemi prostředky o vliv nad pro každého z nich strategicky příliš důležitým regionem Blízkého východu.
Jestliže imperialistická buržoazie nemají žádný zájem na tom, aby Palestincům – přímo nebo prostřednictvím místní moci – byla poskytnuta svoboda vytvoření si nezávislé republiky (pokud by o to stály, umožnily by její vznik, stejně jako to učinily v případě jiných států), ještě méně na tom mají zájem izraelská buržoazie a arabské buržoazie, které po desetiletích střetů a prohraných válek s Izraelem přišly k rozumu a považují za výhodnější mít dobré vztahy s Tel Avivem než se s ním vojensky konfrontovat.
Vzhledem k tomu, že palestinský proletariát se vyčerpal v bezvýsledném buržoazním boji odporu, že izraelský proletariát je semknutý bránit existenci Izraele a že proletáři v arabských zemích jsou silně poznamenáni islamistickým bojem, je skutečně obtížné si představit, že by na tomto neklidném území mohlo vzniknout revoluční proletářské hnutí, které by bylo schopno se zasadit o demokratické výdobytky, jež samotné buržoazie nebyly s to uskutečnit. Zdá se tedy, jako by heslo svobody národů na sebeurčení historicky navždy pominulo, protože proletářský boj, který by měl sílu jej uskutečnit a využít jej chybí a který by jej využil tak, aby dokázal ustoupit z cesty jeho dějinným revolučním cílům s prokázáním toho, že pro budoucnost ve střetu s buržoazií je nejdůležitější a nejplodnější internacionalistický, a nikoliv nacionalistický boj.
Jistě, budeme-li považovat za samozřejmé, že společenský a politický marasmus, jímž proletariát vládnoucích zemí světa prochází již více než osmdesát let, se pravděpodobně nepodaří překonat a že porážky proletariátu v ovládaných zemích podťaly větev revolučním hnutím, která vznikla v koloniích a utlačovaných zemích, čímž se tito proletáři stali ještě více zotročenými kapitálem a jejich vlastními buržoaziemi než předtím, pak je třeba odsunout stranou marxismem předjímanou revoluční přípravu mezinárodního proletariátu a spolehnout se na ony malé krůčky teoreticky prosazované klasickým reformismem, který šíří iluzi, že krůček po krůčku je možné… změnit tento svět. Pokud se naopak podíváme na dějinný průběh vývoje kapitalismu v celém světě a zaměříme se na silné a slabé stránky jeho imperialistické fáze – což lze učinit pouze tak, že budeme používat marxismus jakožto teorii vývoje lidské společnosti, jako teorii třídního boje, který má historicky vyústění předurčené celým jeho předchozím průběhem – pak víra, kterou mají revoluční komunisté v budoucí nastolení socialismu, se nezakládá na naději, že se zvláštní nadpozemskou souhrou zrodí velký vůdce, který si podmaní široké proletářské masy světa a povede je vstříc „zářné budoucnosti“, a není založena ani na představě, že široké proletářské masy světa nečekají na nic jiného než na „stranu“, která osvítí jejich vědomí a přesvědčí je, že jejich cesta není cestou, kterou jim ukazuje buržoazie a oportunistické síly, ale cestou, kterou jim ukazují revoluční komunisté; a že obzvláště proletářské masy musí myslet pouze na svou revoluci a neplýtvat energií, silami a časem zaobíráním se bezprostředními politickými otázkami – jako je například „národnostní“ otázka, která se shodou okolností již přímo netýká bělošského obyvatelstva zemí, kde se vyvinul kapitalismus, ale nebělošského obyvatelstva, kolonizovaných a utlačovaných bělošskými národy –, neboť tyto otázky automaticky vyřeší sama mezinárodní revoluce…
My jsme se na schůzích strany od let 1951–1952 systematicky zabývali touto důležitou národnostní a koloniální otázkou v návaznosti na teze II. kongresu Komunistické internacionály – teze, které jsme nikdy nepovažovali za přežité – a které byly ostatně výstupem teoretické práce, v níž se Lenin v mnoha svých textech věnoval právě sebeurčení národů a tomu, jak se mají zachovat proletáři v kolonizátorských zemích a proletáři v zemích kolonizovaných bělošskými národy. Jejich nosným bodem bylo a je, že „národní“ otázku, a tedy i sebeurčení národů, nemůžeme považovat za přežitek, ačkoli ji v jednom z tisíce případů nastoluje boj proti národnostnímu útlaku. To je důvod, proč ji při řešení „palestinské otázky“ (ale také „kurdské otázky“ a dalších) jako důslední revoluční komunisté nemíníme ze své propagandy vyškrtnout a musíme ji nutně zarámovat do celkového boje proti rozdělování národů, leč za jejich spojení.
ZA JEDNOTU MEZI PROLETÁŘI VLÁDNOUCÍCH NÁRODŮ A PROLETÁŘI UTLAČOVANÝCH NÁRODŮ
To, že proletářská revoluce, pokud bude vedena revoluční komunistickou stranou – tak jako ji v Rusku vedla Leninova bolševická strana – otevře cestu k vyřešení všech rozporů a problémů, které buržoazní společnost nevyřešila – ale která je naopak v průběhu času ještě prohlubovala – je významné a úctyhodné stvrzení, protože jejím prostřednictvím a diktaturou proletariátu, k níž musí revoluce vést, bude možné realizovat dějinný úkol, který spočívá výlučně na světové proletářské třídě, a sice překonat všechny rozpory buržoazní společnosti a kapitalismu, ukončit veškeré vykořisťování člověka člověkem, veškerý útlak a dovést lidstvo ke lidské pospolitosti, k plnému komunismu.
Jaké jsou však skutečné politické problémy proletářů, kteří vedle námezdního útlaku trpí národnostním a rasovým útlakem ze strany obyvatelstva utlačovatelských zemí? Jak dospějí k revoluci proti vlastní buržoazii a proti buržoazii vládnoucí země? Jaké třídní vztahy by měli navázat s proletariátem utlačovatelských národů? Jak může proletariát utlačujících národů ukázat proletariátu utlačovaných národů, že je jejich spojencem, jemuž mohou důvěřovat a s nímž mohou vést stejný boj za svobodu?
Vzhledem k tomu, že veškerá politická činnost společenských tříd je zasazena do existující ekonomické a společenské reality a že politická činnost podrobených tříd je nevyhnutelně ovlivňována a podmiňována politikou vládnoucích tříd, je stejně tak nevyhnutelné, že politická činnost ovládaných tříd – má-li být účinná a odpovídat jejich zájmům – musí být materiálně zásadně protikladná zájmům vládnoucích tříd. Ve světě, v němž existuje nadvláda buržoazní třídy, se její specifické zájmy na jedné straně střetávají se specifickými zájmy cizích buržoazií (konkurenční boj a války mezi nimi jsou toho neustálým důkazem) a na druhé straně tlačí každou buržoazii k boji proti jejím vlastním podrobeným třídám. Ale boj, který chudí rolníci, proletáři, vyvlastněné masy vedou proti zavedenému řádu, aby unikli kruté nadvládě, která denně ohrožuje jejich životy, nemá šanci na úspěch, a to ani částečný, není-li veden na terénu násilné konfrontace, tj. na terénu třídního boje. Jak vždy marxismus prohlašoval, třídní boj je politickým bojem, vtahuje proti sobě nepřátelské třídy do boje na terén, kde se rozhoduje o osudu politické moci. A na tomto terénu buržoazie dané země – jak ukázaly dějiny třídních bojů, revolucí a kontrarevolucí – ve svém boji proti vzpouře vyvlastněných mas, a ještě více proti povstání proletariátu, nejenže využívá všech ekonomických, společenských, náboženských, politických a vojenských prostředků, které má ke své dispozici, ale může počítat se spojenectvím s buržoaziemi jiných zemí pokaždé, má-li společenský výbuch, který vypukl v „její“ zemi, potenciál rozšířit se do dalších zemí. Pro proletariát v jistém smyslu platí totéž: boj, který vede v jedné zemi proti své národní buržoazii, má šanci na úspěch za předpokladu, že mu bude stát po boku proletářský boj v jiných zemích, především v nejsilnějších kapitalistických zemích využívajících této své síly k pomoci té buržoazii (či buržoaziím), která se ocitla (či ocitly) pod útokem proletariátu.
Praktický příklad. Jak by měl palestinský proletariát – za předpokladu, že místní a mezinárodní objektivní faktory způsobí, že nahromaděné rozpory v Izraeli a na Blízkém východě explodují a že z této exploze vyšlehnou v jejím hnutí boje třídní jiskry, které přimějí i malou menšinu proletářských sil k vytvoření revoluční komunistické strany – postupovat, aby se jeho boj ubíral cestou revoluce? Jak by se měl postavit k izraelskému proletariátu, který je součástí národa, jenž jej po desetiletí utlačuje a jemuž se díky tomuto útlaku dostává oplátkou privilegovaného zacházení ve srovnání s palestinským proletariátem a dokonce i arabskými proletáři majícím občanství Izraele? Je zřejmé, že dokud proletáři zemí, které systematicky utlačují Palestince, jakožto Palestince a jakožto proletáře, počínaje proletáři Izraele, neprokáží svými skutky, že i oni bojují proti tomuto národnostnímu útlaku, nebudou je palestinští proletáři nikdy schopni považovat za své spojence; vždy je budou považovat za komplice svých nepřátel, v podstatě za rovnocenné nepřátele jako vládce Izraele a ostatních vládnoucích zemí. Izraelský lid od chvíle, kdy se Izrael konstituoval v nezávislý stát, založil svou „svobodu“, svou „demokracii“ a svou „nezávislost“ na útlaku palestinského lidu; na tomto útlaku rozvíjel svou ekonomiku, hrál a hraje roli četníka ve službách amerického imperialismu a jeho spojenců v celé oblasti Blízkého východu a dokazuje, že je schopen utlačovat a potlačovat jakoukoli sílu, která se postaví proti této jeho roli: je ve skutečnosti jednou z hlavních bašt buržoazní reakce. Jak však pravil Marx, lid, který utlačuje jiný lid, nemůže být sám svobodný; je lidem zotročeným kapitalismem, zotročeným výrobním způsobem, který podmiňuje každou hospodářskou, politickou a společenskou činnost natolik, že z ní činí nástroj kapitalistického útlaku. Jediná „svoboda“, které vládnoucí třídy utlačovatelských národů rozumí, je svoboda vykořisťovat podrobené třídy, drtit je a potlačovat, kdykoli se vzbouří proti stávajícímu uspořádání, je právě svobodou utlačovat slabší národy. Jakou „svobodu“ mají podrobené třídy, ovládané třídy, utlačované národy? Žádnou, kromě té, která je vydobyta především bojem proletářské třídy nakolik donutí vládnoucí buržoazní třídy ustoupit v určitých demokratických požadavcích, jejichž součást je rovněž práva na sebeurčení. Revoluční komunisté si jsou dokonale vědomi, že takové politické požadavky nejsou něčím absolutním, ale – jak říká Lenin – „částečkou všeobecně demokratického (…) světového hnutí“, a upřesňuje: „dnes všeobecně socialistického světového hnutí“. Částečka, tedy cosi, co se může v konkrétních situacích rovněž dostat do rozporu s celkovým „všeobecně socialistickým světovým hnutím“, a proto ji bude třeba odvrhnout (10). Jde o to tyto „konkrétní případy“ vyhodnotit, a zde nám může pomoci pouze marxistická metoda, která zkoumá všechny ekonomické, společenské, politické, mocenské vztahy a historické aspekty daných situací.
Ve spojení s Marxem a Engelsem se Lenin chopil otázky sebeurčení národů a dal bolševické straně a komunistům všech ostatních zemí politicko-taktickou směrnici, která, jak jsme již zopakovali, neztratila svou hodnotu, neboť s rozvojem imperialismu národnostní útlak ze strany mocnějších zemí vůči slabším národům a zemím nezmizel, ale naopak se ještě zesílil. V letech první světové války a proletářské revoluce, která v Rusku dosáhla vítězství, byla „národní“ otázka ve většině oblastí světa ovládaných evropským kolonialismem stále velmi živá a historicky určující. Tak tomu bylo i v letech druhé světové imperialistické války a po ní, jak dokazovaly „osvobozenecké“ boje proti evropským koloniálním mocnostem zejména v Asii a Africe. Velkolepý revoluční záměr Lenina a Komunistické internacionály, který viděl mimořádně pozitivní spojitost mezi proletářskou revolucí v Evropě a Americe – tj. v nejrozvinutějších imperialistických zemích – a bojem koloniálních národů za politickou nezávislost na týchž imperialistických zemích, které byly zároveň hlavními koloniálními mocnostmi, byl předzvěstí úsvitu světové revoluce vedené proletariátem na všech kontinentech.
Že kontrarevoluce zvítězila nad revolučním proletářským hnutím a komunistickou stranou, která stála v jeho čele, je nezpochybnitelný fakt; což však neznamená, že při vyvozování poučení z kontrarevoluce je možné vymazat existenci národnostního útlaku, kterým trpí mnoho národů, a tedy i mnoho proletářských tříd pod železnou patou imperialistických mocností a jejich regionálních „odnoží“.
Je pro nás nepopiratelné, že dnes, s rozvojem kapitalismu v mnoha oblastech světa, které byly před osmdesáti lety zcela nerozvinuté, a se vznikem mnoha států, které byly alespoň formálně „nezávislé“, má „dělnická“, „proletářská“ otázka přednost před všemi ostatními společenskými otázkami. A je nesporné, že právě proto, že vývoj kapitalismu s sebou přinesl zformování mnohem početnějších proletářských mas než v minulosti, se otázka „proletářské revoluce“ stala aktuálnější v mnoha zemích, které z historického hlediska měly stále problém s uskutečněním buržoazní revoluce, tedy s jejími buržoazními ekonomickými a politickými aspekty. Protiklady mezi buržoaziemi a mezi imperialismy se však zvětšovaly a početně zapojovaly více zemí, a to i z hlediska vojenské síly, jak to ostatně dokládají lokální, regionální a teritoriální války za posledních osmdesát let. Spory mezi jednotlivými buržoaziemi nevyhnutelně poznamenávají i různé metody útlaku a zhoršují tak všechny druhy útlaku, včetně útlaku národnostního a rasového. Je proto absurdní, když ti, kdo se prohlašují za komunisty, a navíc za revolucionáře, tvrdí, že „národnostní otázka“ dnes není pro komunisty tématem, které by jim mělo dělat starosti, když je i slepému zřejmé, že Palestinci, Kurdové, Jemenci, Ujgurové a stovky dalších populací jsou systematicky utlačovány národnostním útlakem.
Palestinští, kurdští, jemenští, ujgurští a další utlačovaní proletáři mají taktéž dějinný úkol bojovat za proletářskou komunistickou revoluci, neboť trpí stejnými podmínkami námezdních pracujících pod kapitalistickým vykořisťováním stejně, ba dokonce více než proletáři v utlačovatelských zemích, a protože boj mezi třídami, který se v posledních dvou stoletích rozvinul v kapitalisticky nejvyspělejších zemích, je stejný jako ten, který se rozvinul a rozvíjí v těchto zemích. Ale specificky národní útlak, kterému jsou vystaveni, nevyhnutelně ovládá jejich každodenní život a podmiňuje jejich boj odporu, neboť se tento útlak materiálně dotýká i všech ostatních vrstev jejich národnosti, tj. buržoazie a maloburžoazie, měst a venkova; a právě tato specifická sdílnost spojuje v bezprostředním horizontu objektivně proletáře a buržoazii utlačovaného národa.
Boj palestinských proletářů nebo proletářů jiných národností proti národnostnímu útlaku mohl (a mohl by) mít historicky přínosnější a rozhodnější perspektivu, pokud by bojoval, jak jinak, na bezprostředně národně-revolučním terénu, ovšem zasazen do perspektivy proletářské revoluce, perspektivy, která vždy vyžadovala politickou a praktickou organizaci zcela nezávislou na jakékoli jiné společenské síle, neboť, jak tvrdil Lenin, její úkol nekončí bojem proti cizí buržoazii za národní nezávislost; pokračuje bojem proti vlastní buržoazii, která – poté, co se nakonec díky vítězství v národně-revolučním boji dostane k moci v novém nezávislém státě – bude okamžitě vykořisťovat a utlačovat chudé proletářské a rolnické masy a zaujme místo pro zahraniční buržoazii vyhnané ze země. Revoluce v Rusku v roce 1917 to nade vší pochybnost prokázala, stejně jako později revoluce v Číně, Alžírsku, na Kubě, v Kongu atd. Spojenectví mezi proletariátem a buržoazií utlačované národnosti mělo vnitřní smysl, bojovala-li taková buržoazie na národně-revolučním terénu proti útlaku uskutečňovanému cizáckou buržoazií; nemělo však již žádný důvod k pokračování, když události tohoto boje fakticky demonstrovaly, že primárním úkolem této buržoazie je utlačovat proletariát a chudé rolnictvo v podmínkách vykořisťování, jež jsou možná ještě horší než ty předchozí. A není pochyb o tom, že boje vedené buržoazií v Palestině, Kurdistánu nebo jakémkoli jiném utlačovaném národě již po nějakou dobu nemají rysy národně-revolučních bojů, jako byly boje v Alžírsku nebo ve Vietnamu; to však nic neubírá na skutečnosti, že národnostní útlak vykonávaný buržoaziemi vládnoucích zemí pokračuje i na nich a že v budoucí situaci všeobecné krize imperialismu se v některých oblastech, kde národnostní útlak po mnoho desetiletí sužuje obyvatelstvo, které se proti němu nadále bouří, by se znovu mohly projevit společenské podmínky, v nichž by na terén národně-revolučního boje byl vržen nejen proletariát, ale i některé buržoazní frakce.
Situace, kterou zažilo Německo v roce 1850, Rusko v roce 1917, Čína v roce 1927 a pak znovu v roce 1949 a koloniální země v 50.–70. letech 20. století, by mohla nastat znovu, jistě s jinými specifickými aspekty, avšak konfrontovala by revoluční komunisty a proletáře v podstatě se stejnými základními problémy: jestliže je svět rozdělen na vládnoucí a ovládané národy – a s rozvojem imperialismu se toto rozdělení ještě prohloubilo, čímž se všechny druhy společenského útlaku, tedy i „národní“ útlak, stávají stále nesnesitelnějšími – jaké jsou úkoly proletariátu vládnoucích zemí a jaké jsou úkoly proletariátu ovládaných zemí? Jak bude proletariát vládnoucích zemí schopen ukázat proletariátu ovládaných zemí, že se nepodílí na národnostním útlaku, který vykonává jeho vlastní imperialistická buržoazie, když ne bojem proti ní, aby v první řadě přiznala utlačovanému národu právo na oddělení? Vezměme si znovu případ boje za zvýšení mezd a zrušení námezdní práce: byli a jsou komunisté, kteří jsou přesvědčeni, že proletáři by neměli bojovat za bezprostřední požadavek, jako je zvýšení mezd, protože by tím stvrzovali kapitalistický režim námezdního útlaku, kdežto měli by bojovat přímo a jen za konečný požadavek, tj. za odstranění námezdní práce, což znamená bojovat přímo a jen za socialismus. Tito „komunisté“ zapomínají na jedno ze základních ponaučení marxismu o proletářském boji za bezprostřední obranu životních podmínek: že nejdůležitějším výsledkem tohoto boje není zvýšení mezd samotných nebo jakékoliv jiné bezprostřední požadavky, které si buržoazie může vždy vzít zpět, ale třídní solidarita vznikající v tomto boji, je-li veden prostředky a metodami třídního charakteru, tedy povědomí o tom, že pracující náleží k třídě, která má potenciál a sílu klást si vyšší cíle tváří v tvář vládnoucí třídě, která si vynucuje společenskou nadvládu násilím, represemi při obraně svých zájmů, které jsou protikladné zájmům proletariátu: právě toto povědomí nesmiřitelného třídního protikladu, které je pákou třídní strany k vzdělávání proletariátu k boji nejen za bezprostřední požadavky, nejen proti konkurenci mezi samotnými proletáři, ale za vyšší politické cíle až po revoluční dobytí ústřední politické moci. Bez těchto materialisticky vynucených kroků, diktovaných existujícím poměrem sil mezi vládnoucí buržoazní třídou a proletářskou třídou, bude proletariát navždy zajatcem nejen buržoazní ideologie, ale i politických a společenských metod a prostředků, které si buržoazie osvojuje a nechává přejímat, aby tak proletáři opustili třídní a revoluční perspektivu nebo se k ní ani nepřiblížili o ní uvažovat a přijali demokratickou a reformistickou perspektivu, neboť ta je zcela součástí třídní nadvlády vládnoucí buržoazie.
PRO PROLETÁŘSKÝ INTERNACIONALISMUS
Vývoj kapitalismu po první světové imperialistické válce a především po druhé světové imperialistické válce překonal v mnoha kdysi velmi zaostalých zemích fázi, kdy byla na pořadu dne z ekonomického a politického hlediska buržoazní revoluce a kdy jednotlivé buržoazie měly roli v této revoluci vést proletářské a rolnické masy. V mnoha případech však byly buržoazie malých národů, které patří k utlačovaným národnostem, podplaceny buržoaziemi největších vládnoucích národů nebo se jim daly do služeb, čímž se fakticky staly další utlačovatelskou a represivní silou vůči vlastnímu proletariátu, což potvrzuje Leninovu perspektivu, dle které musel mít proletariát vlastní třídní organizaci a vlastní třídní politickou perspektivu zcela nezávislou na jakékoli jiné společenské síle, vnitřní i vnější, a prosazovat ji výhradně po boku proletářů všech ostatních zemí v rámci téhož emancipačního boje. Perspektivu, pro níž byla zrozena Komunistická internacionála, jež byla později zničena stalinistickou kontrarevolucí.
Jako revoluční komunisté se hlásíme k proletářskému internacionalismu, propagujeme proletářský internacionalismus a musíme svým programem, politikou a taktikou ukázat, že dáváme proletářskému internacionalismu praktický projev, zejména ve vztahu k proletářům ovládaných národů, utlačovaných národů. Jako revoluční komunisté jsme proti útlaku malých národů vykonávanému velkými imperialistickými buržoaziemi a zároveň proti zúženým perspektivám menších národů, jejich izolaci, jejich partikularismu; bojujeme za to, aby každý partikulární zájem, tedy i národní zájem, byl podřízen všeobecným zájmům světového proletářského hnutí, k němuž jsou proletáři imperialistických zemí povinováni přispět největší měrou právě proto, že patří k národům ovládajícím svět.
Toto pojetí jasně vyjádřil Lenin, který neopomněl zdůraznit, že: „Není důležité, zda se ještě před socialistickou revolucí osvobodí jedna padesátina nebo jedna setina malých národů, ale důležité je, že se proletariát v období imperialismu. Pod vlivem objektivních příčin rozdělil na dva mezinárodní tábory, z nichž jeden je demoralizován drobty padajícími ze stolu velmocenské buržoazie – mimo jiné i z dvojího nebo trojího vykořisťování malých národů – a druhý se nemůže osvobodit, pokud neosvobodí malé národy, pokud nebude vychovávat masy v protišovinistickém duchu, tj. tak, aby odmítaly anexe, tj. v duchu ‚sebeurčení‘“. Tu přichází jeho bič na adresu komunistů, kteří jsou internacionalističtí revolucionáři slovy a ve skutcích komplici imperialismu a jeho politiky utlačování menších národů:
„Pokud jde o internacionalistickou výchovu dělníků v utlačujících zemích, musí její těžiště spočívat především v tom, aby dělníci propagovali a hájili svobodu oddělení utlačovaných zemí. Bez toho internacionalismus neexistuje. Jsme oprávněni a povinni pranýřovat každého sociálního demokrata [každého komunistu, pozn. red.] utlačujícího národa, který neprovádí takovou propagandu, jako imperialistu a jako ničemu. To je bezpodmínečný požadavek, i kdyby bylo oddělení možné a ‚uskutečnitelné‘ ještě před nastolením socialismu pouze v jednom z tisíce případů“. A třikrát zdůrazňujeme: toto je bezpodmínečný požadavek, byť by oddělení bylo až do nastolení socialismu možné a „uskutečnitelné“ v jednom z tisíce případů!!! Lenin mluví o nastolení socialismu, který, jak dobře víme, se vztahuje k mezinárodnímu proletářskému hnutí, světové revoluci, zemím světa a k cíli, kterého ještě nikde nebylo dosaženo; mluví o svobodě oddělení utlačovaných zemí jako o bezpodmínečném požadavku, požadavku, který je třeba podpořit, i kdyby byl uskutečnitelný v jednom z tisíce případů! Je zřejmé, a Lenin každého komunistu dále upozorňuje, že podpora hesla svobody oddělení, sebeurčení utlačovaného národa, musí být vždy podřízena všeobecnému boji proletariátu za socialismus a musí být v každém případě správně zvážena s hodnocením historické situace, konkrétních podmínek utlačované země nebo zemí, v nichž se požaduje nezávislost, svoboda oddělení, a bez ohledu na to, zda je tento cíl uskutečnitelný či nikoli válkami nebo revolucemi. Proto nad rámec specifik jednoho takového menšího národa musí být tím, čím se musí řídit postoj revolučních komunistů, třídní strany, v této otázce, právě internacionalismus, tedy boj za sjednocení proletářů utlačujících a utlačovaných národů, boj – jak již bylo řečeno –, jímž musí proletariát utlačujícího národa ve skutcích prokázat, že není aktivním prvkem národního útlaku ani že není k národnímu útlaku, který jeho vlastní buržoazie páchá na slabších národech, lhostejný.
ÚKOLY PROLETÁŘŮ IMPERIALISTICKÝCH ZEMÍ
Přestože významná fáze protikoloniálních bojů v prvních třiceti letech po druhé světové válce skončila, „národnostní“ otázky v mnoha oblastech světa jsou stále velmi aktuální a jistě představují jistou komplikaci při prosazování proletářské třídní perspektivy. Ideologická a politická síla buržoazie shrnutá v požadavku národní nezávislosti a demokracie, jejímž prostřednictvím jsou všechny vrstvy lidí klamány, že mají možnost vyjadřovat své potřeby a uspokojovat je skrze podporu různých demokratických institucí, se opírá o ekonomickou sílu národního a mezinárodního kapitalismu. V podmínkách kapitalistického imperialismu však liberální demokracie zcela ztratila svou politickou hodnotu; nicméně vycházejíc z ekonomické a vojenské síly světových imperialistických mocností si stále udržuje svůj ideologický vliv tím, že proletářským masám nejen imperialistických zemí, ale i utlačovaných zemí podsouvá, že může odstranit nebo podstatně zmírnit různé formy společenského útlaku právě prostřednictvím projednávání, smlouvání, civilizovaného a pokojného „dialogu“, jímž je dle buržujů možné překonat nejostřejší spory a ukončit války. Sto a více let se dějiny protikladů mezi buržoaziemi odehrávaly prostřednictvím obchodních válek, ostrých politických rozporů a otevřených válek, které tíživě doléhaly především na životní podmínky proletářských mas, které mají tendenci se stále zhoršovat, čímž je prokázáno, že žádný dialog mezi třídami „neřeší“ společenské rozpory a žádný dialog mezi státy neodstraňuje nebo podstatně nezmenšuje třenice a spory, které neustále vytváří samotný vývoj kapitalismu.
To je další důvod, a ne o nic menší, proč proletáři imperialistických zemí – kteří si chtěně či nechtěně užívají, byť jen drobků, stále plošnějšího a násilnějšího útlaku, který vykonává jejich vlastní imperialistická buržoazie na slabších zemích – musí dokázat proletářům slabších zemí a utlačovaných národností, že jsou na straně utlačovaných, bojovat za ukončení forem útlaku vlastních imperialistických buržoazií, počínaje těmi nejnesnesitelnějšími, jako je národnostní útlak, který patří spolu s náboženským útlakem a útlakem vykonávaným na ženách k těm nejhlouběji zakořeněným v dlouhé historii třídně rozdělených společností.
Tvrdit tedy, že dělnická třída by se dnes již neměla zabývat „národní“ otázkou – tedy bezprostřední politikou – je totéž, jak Marx uvedl v roce 1870 v dopise Paulovi a Lauře Lafargueovým (12), jako odmítat, že by se měla zabývat otázkou mezd po vzoru starých socialistů s námitkou, že „chcete zrušit námezdní práci, a bojovat s kapitalisty o výši mezd znamená uznávat námezdní systém!“. Zde se nechápe, že „každé třídní hnutí jako třídní hnutí nutně je a vždy bylo nutně hnutím politickým“. Zaobírat se politikou pro komunisty, pro marxisty, znamená brát v úvahu dialektickou realitu v každé otázce týkající se společnosti, která je rozporuplnou realitou, jež se vyvíjí, jak připomíná Lenin, skokově, dramaticky, revolučně, tedy nikoli lineárně, nikoli postupně, nikoli přímočaře. Tak jako z bezprostředního defenzivního ekonomického boje nerozvíjí proletariát své hnutí postupně, lineárně, v boj na všeobecné třídně politické rovině, nýbrž tak činí natolik, nakolik ve střetu s buržoazií a díky zásahu a rozhodujícímu vlivu třídní strany v jeho hnutí nabývá perspektivu společenské a revoluční roztržky jakožto své jediné perspektivy historického vývoje, tak v boji na bezprostřední politické rovině za politické požadavky, které nejsou absolutně neslučitelné s buržoazním politickým systémem – od práva organizovat se v odborech, politických stranách, práva shromažďovat se a demonstrovat, práva na stávku, práva na tisk až po právo na sebeurčení národů a jejich oddělení se v nezávislé státy (práva, která lze v určitých historických krajních situacích vybojovat i bez násilných třídních střetů), má proletariát veškerý zájem na tom, aby z terénu svého boje třídního charakteru odstranil všechny ideologické a politické překážky, které buržoazie účelově klade, aby odklonila, oslabila, paralyzovala a zlikvidovala jeho třídní hnutí. A není pochyb o tom, že „národnostní“ otázka právě kvůli specifickému útlaku, který nadále provádí nejmocnější buržoazie, představuje i dnes obrovskou překážku pro znovuobnovení a rozvoj třídně orientovaného boje proletariátu, a to jak ve slabších kapitalistických zemích, tak v zemích imperialistických.
Skok od bezprostředního ekonomického a politického boje na podnikové a národní úrovni k třídnímu politickému boji, tedy k boji celkovému a na nadnárodní a světové úrovni, se neuskuteční než za situace hluboké společenské roztržky, ke které je možno podniknout kroky nejen prostřednictvím ekonomického defenzivního boje vedeného prostředky a metodami třídního boje (tedy neslučitelného se sociálním smírem a se spoluprací mezi třídami), ale také rozvinutím politického boje směřujícího ke sjednocení proletářské třídy nad rámec nejen kategorií, odvětví, pohlaví a věku, ale také národností a hranic, v nichž se každý buržoazní stát ze všech sil snaží své proletáře sevřít. Bojovat proti národnostnímu útlaku vládnoucích zemí znamená také bojovat perspektivou sjednocení proletářů všech zemí proti nadvládě každé jednotlivé buržoazie a buržoaziím sjednoceným v boji proti proletářům celého světa.
Historickým revolučním cílem proletariátu není po svržení buržoazního státu nahradit jej jiným třídním státem, ale smést z povrchu zemského veškeré společenské rozdělení na třídy, a tím i každý stát, každou ozbrojenou sílu postavenou na obranu vládnoucí třídy, každou třídní výsadu, každý útlak. Ale aby se tak stalo, nikoli pouze v jedné zemi, což není z historického hlediska možné, nýbrž na mezinárodní úrovni, musí proletariát vést revoluční boj spojen s proletáři jiných zemí – dominantních i utlačovaných – po ne zrovna krátkou dobu, s jejichž pomocí nastolí svou třídní moc, svou třídní diktaturu, aby mohl intervenovat s celou řadou politických, ekonomických a společenských opatření směřujících k hospodářské a společenské transformaci celé lidské společnosti za rozhodného boje proti odporu, který buržoazní a maloburžoazní třídy nevyhnutelně a násilím budou klást až do svého konce.
Dle tezí marxismu se revoluční příprava, vedení revoluce a uplatňování diktatury proletariátu musí odehrávat pod vedením třídní strany, revoluční komunistické strany, nejvyššího revolučního orgánu, který je historicky pověřen těmito úkoly. A součástí této revoluční přípravy je uplatnění té politické taktiky, jež považuje buržoazií nedořešené společenské otázky – jako je například národnostní otázka utlačovaných národů – za otázky, které jsou v rozsahu činnosti revolučního boje proletariátu se směrnicemi, které podporují jednotu proletářů vládnoucích a utlačovaných národů.
Třídní strana – a dějiny třídních bojů, revolucí a kontrarevolucí to dosvědčují – neoplývá kouzelnou hůlkou, s jejíž pomocí by mohla vzburcovat proletariát určité země nebo všech zemí v jediném celosvětovém revolučním hnutí; třídní strana proletariátu není takovým čarodějem, jímž byla buržoazie z hlediska nekontrolovaného rozvoje výrobních sil v rámci jejího ekonomického systému. Bude muset vést antikapitalistický a antiburžoazní boj v každé oblasti a ohledně každé společenské otázky, kterou buržoazní společnost nevyřešila, nemohla vyřešit a nedokáže vyřešit vzhledem k vrozeným rozporům svého ekonomického a společenského systému.
A pokud bude v zájmu diktatury proletariátu, která v určité zemi zvítězí, nutné – jako se to stalo v Rusku v letech bolševické revoluce vedené Leninem – dokázat proletářům utlačovaných národů, kteří jsou stále pod vlivem své vlastní buržoazie, že sebeurčení národů nebylo falešným slibem, ale slibem, který diktatura proletariátu (na rozdíl od diktatury buržoazie) konkrétně dodrží, pak se oddělení národů bránit nebude. Faktem ovšem zůstává, že spolu s tímto slibem revoluční komunisté náležející k těmto národům nikdy nepřestávají mezi proletářskými masami propagovat nutnost jejich politické přípravy a organizace nezávislé na jakékoli jiné společenské síle; že budou i nadále bojovat po boku proletariátu proti buržoazii za stejný cíl jako proletáři v jiných zemích: tedy svržení buržoazní moci, i kdyby byla zrovna nastolena jejich vlastním přičiněním, a nastolení vlastní třídní diktatury po boku proletářských diktatur, které již případně existují v jiných zemích. Příkladem nám je „dvojí revoluce“ v Rusku: Kerenského vláda a její stoupenci (ruská, evropská buržoazie, bělogvardějci a oportunisté) a na straně druhé sověty dělníků, vojáků a chudých rolníků pod vedením bolševické strany bojovaly o vítězství nad carismem; Kerenského buržoazní vláda se pochopitelně zastavila na tomto národně buržoazním stupni a hodlala pokračovat v imperialistické válce započaté carismem; proletariát vedený bolševiky byl připraven jít v revoluci mnohem dál a bojoval proti buržoazní vládě, aby nastolil vlastní třídní diktaturu, ukončil imperialistickou válku a pracoval pro mezinárodní proletářskou revoluci. Co je důležité i dnes, třebaže otázka „dvojí revoluce“ již není na pořadu dne ve stejných podmínkách jako po první a druhé imperialistické válce, je nezastírat, že proletáři utlačovaných národů jsou stále velmi silně ideologicky a politicky formováni svými vlastními buržoazními třídami a mají sklon pohlížet na proletáře utlačovatelských zemí také jako na své nepřátele. Dokud nebude tato situace urovnána, dokud se proletáři utlačovatelských zemí radikálně nerozejdou s vlastní buržoazií tím, že se na ní stanou organizačně a politicky nezávislými, bude pro proletáře utlačovaných národů téměř nemožné uspět na tom terénu, kde proletáři utlačovatelských zemí selhávají.
A zde je obrovská odpovědnost proletářů imperialistických zemí, utlačovatelských zemí. Dokud neučiní jasný rozchod s třídní spoluprací se svými vlastními buržoaziemi, budou se i nadále jevit jako komplicové útlaku, a tedy i masakrů, které tyto buržoazie diktují pouze za účelem nastolení své nadvlády jak nad masami utlačovaných národů, tak nad tuzemskými proletářskými masami. Proto pro izraelskou buržoazii a arabské buržoazie sdílející s ní obavy z vypuknutí třídního boje, jehož prvořadým protagonistou by mohl být palestinský proletariát, jsou palestinští proletáři přednostním cílem veškerého útlaku, všech masakrů.
Není to Hamás, koho chce izraelská buržoazie slovy Netanjahua skutečně zlikvidovat: ta využila Hamás proti Palestinské národní správě v předchozích letech a může tak učinit i v budoucnu, byť by došlo ke změně jejího oficiálního názvu, neboť cílem je rozdělit palestinské proletáře, postavit je proti sobě navzájem, postavit palestinské proletáře proti ostatním arabským proletářům a především zabránit jim v možnosti – která se dnes popravdě zdá být vzdálená – nakazit svým bojem izraelský proletariát, zejména arabsko-izraelský proletariát, a zesílit tím potenciál třídního boje tím, do kterého by mohli vtáhnout i proletáře ostatních arabských států.
Dnes nemůžeme vědět, ve které zemi nebo zemích budou objektivní a subjektivní podmínky zralé natolik, že zde nejen vypukne proletářská revoluce, ale že dosáhne vítězného konce. Revoluční komunisté však při životně důležitému znovuustavování třídní strany, bez níž žádné revoluční proletářské hnutí nemá budoucnost, nemohou a nesmí uhýbat před žádnou politickou otázkou, jež buržoazní společnost nastoluje na společenském poli kapitalistických výrobních a silových vztahů. A jak ukazují války a ozbrojené konflikty, které poznamenávají období posledních sta let a ve kterých stanuly velké imperialistické země proti množství malých utlačovaných zemí tohoto kapitalistického světa, „národní“ otázka zůstává politickou otázkou, na kterou nelze dát odpověď tohoto druhu: imperialismus zvítězil, proto se již nemáme co zaobírat bezprostředními politickými otázkami, jako jsou tyto; řešme významnou politickou otázku světové proletářské revoluce…
Třídní strana je historickým vědomím třídního boje mezinárodního proletariátu, je vůdčím orgánem, který dialekticky spojuje třídní vědomí a revoluční vůli, bez níž proletariát kterékoli země na světě, i když usilovně bojuje proti vládnoucím třídám, které jej utlačují, a to jak na bezprostřední ekonomické úrovni, tak na širší politicko-vojenské úrovni, nikdy nedokáže přeměnit se z třídy pro kapitál na třídu pro sebe, na třídu revoluční. Na strastiplné a hrbolaté cestě ke světové proletářské revoluci bezprostřední ekonomické, společenské a politické problémy nemizí, ale stále neodbytněji a silněji se derou do popředí a mají tendenci paralyzovat a rozložit proletářský boj hned na jeho materiální základně: při boji odporu proti nátlakům kapitalistů, při boji bezprostřední ekonomické obrany, který, je-li veden prostředky a metodami třídního charakteru, představuje samotný základ celkové možnosti revolučního politického boje. Právě na terénu bezprostředního ekonomického a politického obranného boje proletariát testuje svou sílu, svou třídní solidaritu a organizuje se nezávisle na buržoazii a jakýchkoli jiných silách společenské konzervace (předně oportunistických silách); na jedné straně na něm proletariát ověřuje svou schopnost vytrvat ve střetu s vládnoucí buržoazií i přes prohrané bitvy, a na druhé straně na něm má příležitost poznat třídní stranu, její instrukce, její program, její vůli rozvíjet boj třídního charakteru na bezprostředním terénu a stmelovat proletáře bojem proti jejich vzájemné konkurenci, její zanícení pro historický cíl proletářské třídy, a to bez jakékoli odklonu od konečných záměrů proletářského boje, a i v každodenním boji po boku proletářů při vzdorování útoků kapitalismu. Běda třídní straně, která by přistoupila na nápad usnadnit si svůj revoluční úkol přeskočením dlouhé fáze bitev na bezprostředním terénu, které nejsou jen ekonomického a odborového charakteru, ale také politické, jako v otázce národnostního útlaku a internacionalismu, který, nemá-li zůstat prázdným heslem, musí být konkrétně vyjádřen v činech a instrukcích, u nichž nelze vymýšlet nějakou novou politiku, novou taktiku: postačuje postupovat ve šlépějích Marxe, Engelse, Lenina a, chtěli bychom dodat, i Bordigy, jako příkladů teoretické neústupnosti, z níž vyplývají politické a taktické pokyny, které jsou potvrzením marxismu a brojí proti každičké aktualizaci, každičkému novátorství, každičkému přizpůsobování se specifickým situacím…
(1) LENIN V. I., Revoluční proletariát a právo národů na sebeurčení, v Lenin Sebrané spisy, sv. 27, Svoboda, Praha, 1986
(2) Tamtéž
(3) Tamtéž
(4) LENIN V. I., Socialistická revoluce a právo národů na sebeurčení (Teze), v Lenin Sebrané spisy, sv. 27, Svoboda, Praha, 1986
(5) Tamtéž
(6) Tamtéž
(7) Tamtéž
(8) Existuje mnoho textů strany věnovaných národnostní a koloniální otázce, ale zde bychom chtěli poukázat zejména na Fattori di razza e nazione nella teoria marxista z roku 1953 (v „il programma comunista“, č. 16–20 z roku 1953) a Le lotte di classe e di Strati nel mondo dei popoli non bianchi, storico campo vitale per la critica rivoluzionaria marxista, z roku 1958 (v „il programma comunista“, č. 3–6 z roku 1958).
(9) LENIN V.I., Socialistická revoluce a právo národů na sebeurčení (Teze), v Lenin Sebrané spisy, sv. 27, Svoboda, Praha, 1986
(10) LENIN V. I., Výsledky diskuse o sebeurčení, v Lenin Sebrané spisy, sv. 30, Svoboda, Praha, 1987
(11) Tamtéž
(12) Viz Marx Paulovi a Lauře Lafargueovým – 19. dubna 1970, v Marx Engels Spisy, sv. 32, Svoboda, Praha, 1970
Mezinárodní komunistická strana
Il comunista - le prolétaire - el proletario - proletarian - programme communiste - el programa comunista - Communist Program
www.pcint.org
Top