Několik bodů k historickým okolnostem, které vedly i k rusko-ukrajinské válce

 («il comunista»; č. 172; březen 2022)

1) S porážkou proletářské revoluce v Evropě v letech 1918–1923 a s degenerací bolševické moci v Rusku nacházející se v nejosudnější izolaci během následujících let a potýkající se s hlubokou zaostalostí ekonomického a společenského zřízení v Rusku byla postupně opouštěna opatření směřující k socialismu, která bolševická moc začala přijímat, a nahrazována opatřeními výrazně tržními a buržoazními. Mezi tato opatření zákonitě náležely politicko-ekonomické zásahy, jež měly za účel co nejvíce rozvinout státní kapitalismus – jediný způsob, jak řídit a kontrolovat rozvoj kapitalismu v Rusku během proletářské diktatury – a prostřednictvím Komunistické internacionály podporovat komunistická hnutí po celém světě s vyhlídkou proletářské revoluce ve vyspělých kapitalistických zemích; revoluce, která by v případě vítězství byť jen v jedné z těchto zemí, jako například v Německu, rovněž akcelerovala rozvoj hospodářství v Rusku.

Mezinárodní komunistické hnutí utrpělo nejen „ideologickou“, ale i politickou a společenskou porážku, kterou lze shrnout do teorie „socialismu v jedné zemi“ (která otevírá dveře buržoazní demokracii, „národním cestám k socialismu“, v podstatě stručně řečeno buržoaznímu nacionalismu); pokud jde o mezinárodní proletářské hnutí, to utrpělo tragický neúspěch na poli třídního boje a bezprostředního obranného boje ohledně jeho životních a pracovních podmínek. To nezabránilo v roce 1953 proletářům v Berlíně povstat proti nové buržoazní moci, jakož i proletářům v Budapešti v roce 1956 a proletářům v Praze v roce 1968 povstat proti ozbrojené intervenci „bratrského“ Ruska, jimiž Moskva stvrdila svou imperialistickou nadvládu ve východním Německu, Maďarsku a Československu.

Zatímco proletáři vyspělých kapitalistických zemí byli do jisté míry chráněni před pádem do nejtěžší bídy díky zavedení politiky sociálních tlumičů (zděděné přímo z fašismu) výměnou za závazek třídní spolupráce, proletáři zemí na periferii imperialismu byli vystaveni nejkrutějším důsledkům intenzivního vykořisťování mezinárodním kapitalismem a národními kapitalismy, nejkrutějším kolonialistickým represím vůči jejich pokusům o vzpouru, spolu s nejnepříznivějšími důsledky ekonomických a společenských krizí, které cyklicky zasahovaly vyspělé kapitalistické země.

2) Kapitalistický svět po druhé světové válce nebyl „světem míru“. Rivalita mezi imperialismy propukla bezprostředně po skončení války v boji o vymezení hranic zón vlivu jednotlivých imperialismů, které se války účastnily, a to k újmě poražených zemí – Německa, Japonska, Itálie a jejich spojenců – jakož i přímo mezi samotnými spojeneckými zeměmi, neboť vítězné země, jako například Francie a Velká Británie, byly nuceny zakusit nevyhnutelné oslabení vlastní moci v důsledku očividné převahy dvou „supervelmocí“, Spojených států a Ruska, těchto skutečných vítězů války.

Politicko-ekonomické otřesy způsobené válkou narušily dosavadní koloniální rovnováhu a uvedly do pohybu společenské síly – buržoazii, rolnictvo a proletariát –, které do té doby ještě neprojevily naplno svůj revoluční potenciál. Byly to zejména případy Indie (1947) a Číny (1949), které různými a zdánlivě protichůdnými způsoby, leč vždy pevně spjatými s kapitalistickým a buržoazním vývojem svých států, ovlivňovaly prostřednictvím gándhismu (s jeho pacifismem především hnutí v západních zemích) a prostřednictvím maoismu (s jeho partyzánstvím především hnutí za nezávislost na východě a v Africe) následné boje za národní osvobození na celém asijském Dálném východě a v Africe. Korejská válka, která vypukla v roce 1950 a která jen pět let po skončení druhé světové války hrozila přerůst ve třetí světovou válku, předjímala střet Ruska se Spojenými státy, jenž se odehrával prostřednictvím „národně osvobozeneckých“ bojů (v daném případě šlo o sjednocení obou Korejí poté, co bylo Japonsko, někdejší kolonizátor Koreje a Číny, definitivně poraženo ve světové válce); tváří v tvář této hrozbě naše strana zastávala motto revolučního defétismu shrnutého do sloganu „Ani s Trumanem, ani se Stalinem“, což bylo v souladu s postoji, které zaujala komunistická levice Itálie tváří v tvář italsko-turecké válce v roce 1911 a první světové válce v letech 1914–1918, a plně odpovídalo postojům bolševické strany Lenina ve vztahu k rusko-japonské válce v roce 1905 a první světové válce.

3) Třicetileté období po druhé světové imperialistické válce, vychvalované jako období velké kapitalistické expanze, bylo kromě toho, že se vyznačovalo jakýmsi „novým mládím“ kapitalismu, také třicetiletým obdobím, kdy v mnoha částech světa došlo ke krachu starého evropského kolonialismu vlivem národně-revolučních hnutí následujících ty v Indii a Číně, a to například v Alžírsku, Kongu, Indočíně (Vietnam, Kambodža, Laos) atd., což uvrhlo staré mocnosti do krajních potíží (Francie, Velká Británie, Holandsko, Belgie a samozřejmě Německo a Japonsko, zatímco Itálie již během války přišla o své africké kolonie), a rovněž uštědřilo tvrdé porážky nové velmoci, Spojeným státům americkým (Kuba, Vietnam).

4) Vzhledem k absenci nezávislého proletářského hnutí, které bylo předtím zničeno buržoazní kontrarevolucí, jež ve dvacátých letech minulého století prostřednictvím stalinismu zasadila rozhodující ránu revolučnímu hnutí v Evropě a Číně, nemohla ani sebevětší antikolonialistická hnutí v třicetiletém období 1945–1975 vydláždit cestu k znovuoživení revolučního proletářského hnutí v Evropě a Americe. Kapitalismu se tak dostalo příležitosti pro obměnu vládnoucích tříd a posílení jejich moci jak v imperialistických zemích, tak v zemích, kde jeho národní vývoj značně zaostával, a uvedl tak na scénu nové buržoazie, které se zhostily dvojího úkolu: urychlit rozvoj vnitřních trhů a s tím související národní industrializaci pod záštitou imperialistických mocností, v čele s USA, a souběžně diktátorsky vládnout tamním proletářským třídám jak ve snaze maximalizovat jejich vykořisťování, aby se urychlil národní kapitalistický rozvoj, tak ve snaze znemožňovat jim – obvykle formou zacílené represe – bojovat a organizovat se jako nezávislé třídně orientované síly. Je třeba zdůraznit, že v celém tomto dění hrálo primární roli překrucování marxistického komunismu, jeho principů a cílů, degenerace komunistických stran počínaje tou bolševickou a fyzická likvidace revolučních komunistů všude na světě. Iluze, že národně-revoluční buržoazní hnutí mohou jako taková a bez proletářského třídního boje vést k vítězství socialismu nad kapitalismem, byla součástí onoho překrucování marxismu, jež dostalo jméno stalinismus – a ten byl zase základem stovek „národních“ variací ve vyspělých i zaostalých kapitalistických zemích (od maoismu k mírovému soužití, od guevarismu k ekosocialismu, od samosprávného socialismu ke křesťanskému socialismu atd.).

5) Světovou hospodářskou krizí v roce 1975 mezinárodní kapitalismus po třiceti letech „ekonomické expanze“ na troskách druhé světové imperialistické války nezpochybnitelně demonstroval krutou realitu této společnosti, která nemá proletariátu a obyvatelstvům celého světa co jiného nabídnout než svět krizí a válek.

Meziimperialistické protiklady, které byly stejně jako v roce 1914 příčinou vypuknutí světové války v roce 1939, se mezi samotnými spojenci znovu projevily již na konci války a postupem času se vyostřily s nástupem znovuobnovené hospodářské síly starých imperialistických zemí (tj. především Japonska a Německa) a nových ekonomických mocností, jako byla Čína. Překonání světové krize v roce 1975 neotevřelo cestu k období poklidného vývoje, ale spíše k období, v němž byly meziimperialistické protiklady předurčeny k eskalaci a šíření svých destruktivních důsledků napříč všemi kontinenty, čímž se potvrzuje to, co marxismus predikoval již před sto sedmdesáti pěti lety: „Čím překonává buržoazie krize? Jednak vynuceným ničením celé masy výrobních sil, jednak dobýváním nových trhů a důkladnějším využitím starých. Čím tedy? Tím, že připravuje všestrannější a mohutnější krize a že zmenšuje prostředky, jak krizím čelit“ (Manifest komunistické strany, Marx-Engels, 1848).

Nekonečná řada společenských pnutí se tak prolínala s krizemi politicko-ekonomické a vojenské povahy, tváří v tvář nimž se různé buržoazie na jedné straně neustále snažily zostřovat vzájemné soupeření všemi politickými, ekonomicko-finančními a vojenskými prostředky, které měly k dispozici, a na druhé straně jednaly politicky a vojensky ve snaze potlačit jakoukoli možnou společenskou vzpouru; snaha, která doposud slavila úspěch, i když proletářské masy po krizi v roce 1975 projevily na Blízkém východě stejně jako v Evropě známky velké bojovnosti: například palestinské masy, sužované, potlačované a masakrované jak ze strany Izraele, tak ze strany svých arabských „bratrů“ v Jordánsku, Sýrii a Libanonu; mohutné stávkové hnutí v polských loděnicích v Gdaňsku; velké stávky v německém Porúří, jakož i stávky ve Fiatu nebo stávky francouzských železničářů. Bojovnost všech těchto proletářských hnutí byla omámena, a tudíž přidušena báchorkami o parlamentní demokracii, nacionalismem a volebními „změnami“ režimu; tak tomu bylo i v případě nedávných hnutí takzvaného „arabského jara“, v nichž starou státní moc reprezentovanou generály, jako byli bin Alí (u moci v letech 1987–2011; Tunisko) a Mubárak (u moci v letech 1981–2011; Egypt), nahradili představitelé moderní zaprodané buržoazie, ať už v demokratickém (jako je tomu v současnosti v Tunisku) nebo otevřeně autoritářském podání (jako je tomu v případě současného režimu generála as-Sísího v Egyptě).

6) Ruský imperialismus je vzhledem k územní rozlehlosti samotného Ruska, které pokrývá velkou část euroasijského kontinentu, nucen bránit své hranice a nejbližší zóny vlivu jak na západě, tak na východě, a to tím spíše vůči nastupující mocnosti, jako je Čína, která má sama zájem na rozšiřování svého vlivu v Asii, tedy směrem na západ, čímž nevyhnutelně dochází ke střetům s Ruskem. Střet mezi Čínou a Ruskem začal bezprostředně po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, na němž Chruščov přednesl slavný „tajný projev“ ohledně Stalina a tím inicioval takzvanou „destalinizaci“. Maova Čína ve svém úsilí o kapitalistickou industrializaci země, podporovanou Stalinovým Ruskem, měla zapotřebí maskovat toto úsilí argumenty, které Stalinovi sloužily k falšování marxismu a které vydávaly rozvoj kapitalismu v Rusku, stejně jako v Číně, za „výstavbu socialismu“; proto došlo ke střetu s Chruščovem a jeho nástupci a k jejich obvinění (vida, z jaké kazatelny to bylo vyřčeno!) z „revizionismu“. Přejděme od řečí k faktické věci: v roce 1969 se na březích řeky Ussuri pohraniční vojenské konflikty mezi oběma „socialistickými“ zeměmi přiblížily jen krůček k otevřené válce (navíc s hrozbou použití atomových bomb na obou stranách), k níž Bílý dům, s nímž Čína již několik let udržovala diplomatické a obchodní vztahy, nemohl být nezúčastněným pozorovatelem. Trvalo více než dvacet let, než Čína a Rusko normalizovaly své vztahy demilitarizací vzájemných hranic. Mezitím se jako potvrzení spojenectví, byť dočasného, mezi Čínou a Spojenými státy v rámci protiruské strategie rozšířilo v letech 1979–1989 bojiště o Afghánistán, do kterého SSSR vpadl pod záminkou, že přišel na pomoc prosovětské afghánské vládě vystavené ataku různých mudžáhidskými kmeny, které byly obratem podporovány a financovány Spojenými státy, Pákistánem, Čínou, Íránem, Saúdskou Arábií a všudypřítomnou Velkou Británií. Jak víme, SSSR se nepodařilo zlomit Tálibán ani za deset let, takže byl nucen potupně odejít. Faktem je, že stejně dopadl i americký imperialismus, který pod záminkou „války proti terorismu“ po útoku al-Káidy na newyorská Dvojčata v září 2001 vtrhl postupně do Afghánistánu s cílem nejen odstranit vůdce al-Káidy Usámu bin Ládina, ale zároveň v zemi umístit své základny a tím si zajistit vojenskou přítomnost u hranic Íránu i Ruska, v té době deklarovaných nepřátel Spojených států. Tento tah nebyl úspěšný ani pro Washington, a tak Američané a jejich spojenci z NATO museli po dobrých dvaceti letech války, masakrů (například zastřelení civilistů v Šinváru v 2007 a masark v poušti Dašt-i-Lejli v 2001) a používání nejodpornějších mučicích metod vůči vězňům (například waterboarding) Afghánistán opustit a ponechat zemi stejně jako předtím Rusové opět napospas nekončící občanské válce mezi jednotlivými frakcemi a kmenovými klany.

7) Pokud v Evropě v letech 1989–1990 Západní Německo využilo situace, kdy se hroutila moc Sovětského svazu, a anektovalo Východní Německo, a tím znovu sjednotilo Německo poté, co jej vítězné imperialistické mocnosti druhé imperialistické války rozdělily ve dví, tak tyto otřesy v Rusku přímo zachvátily i Balkán. Jugoslávie se rozpadla na kusy: v letech 1991–1999 došlo k sérii válek mezi jednotlivými federativními republikami, válek podporovaných na jedné straně Ruskem (Srbsko, Černá Hora) a na druhé straně NATO (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Kosovo), které se navzájem vyvražďovaly nejen z nacionalistických pohnutek (Chorvati proti Srbům a Bosňákům, Srbové proti Slovincům, Chorvati, Bosňáci, Kosovci albánského etnického původu, Slovinci proti Chorvatům), ale také z náboženských důvodů (mezi muslimy a katolíky, zejména v Bosně a Hercegovině), doprovázené masakry, jako například ve Vukovaru a Srebrenici ze strany Srbů a v Bělehradu bombardováním ze strany NATO, jakož i vícero použití ochuzeného uranu silami NATO. Obdobné bombardování provedli Britové a Američané v Iráku v roce 2004, včetně použití bomb s fosforem ve Fallúdži.

V současné době neexistuje na světě místo, kde by se dlouhá paže imperialistických mocností, ať už samostatně nebo ve vzájemném spojenectví, nesnažila změnit poměry ve svůj prospěch prostřednictvím ekonomického a finančního nátlaku a války: tyto změny nejsou ničím jiným než výrazem rozporů mezi kapitalistickými státy a uvnitř těchto států zájmů, které se na první pohled mohou zdát pouze „národní“; ve skutečnosti se však odehrávají v rámci imperialistické fáze kapitalismu, tedy fáze, kterou Lenin označil za období, v němž dominuje finanční kapitál a monopoly, fázi, s níž kapitalismus historicky skoncoval se svou příležitostí vývoje a po níž je na řadě pouze proletářská a komunistická revoluce v celosvětovém měřítku: revoluce, jejímž úkolem není zreformovat kapitalistický výrobní způsob a jeho výrobní a vlastnické vztahy v jiném hávu, ale zcela jej zničit, a tím osvobodit výrobní síly, které má kapitalismus tendenci znovu a znovu ničit poté, co je rozvinul, a to výlučně proto, aby si zachoval svou existenci.

8) Co se mezitím stalo se zeměmi, které byly kdysi součástí SSSR a východní Evropy podléhající Moskvě?

Většina těchto zemí, které již léta obchodovaly se západoevropskými zeměmi, rychle žadonily o ekonomickou ochranu ze strany EU a vojenskou ochranu ze strany NATO. Ve skutečnosti se v letech 1999–2004 staly členy NATO Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovensko, Rumunsko, Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva a Slovinsko, v roce 2009 se přidaly Chorvatsko a Albánie, v roce 2017 Černá Hora a v roce 2020 Severní Makedonie. Jak známo, Ukrajina požádala nejen o vstup do Evropské unie jako její členský stát, ale také do NATO. Bylo jasné, že ruský imperialismus nemůže sedět se založenýma rukama, když se na jeho prahu ocitnou rakety NATO. Východoevropské státy, které byly kdysi formovaly „železnou oponu“ chránící matičku Rus, se během dvaceti let staly bezpečnostním pásmem západních imperialistů, připraveným k tomu muset zastávat roli ani ne tak zadržující případný ruský postup směrem do západní Evropy, jako spíše odrazového můstku pro postup sil NATO směrem k Moskvě. Ve skutečnosti země staré Varšavské smlouvy, které Rusko v roce 1955 zorganizovalo, aby taktéž vojensky čelily západním imperialistům organizovaným v Severoatlantické alianci, tj. kromě Ruska také Polsko, Východní Německo, Maďarsko, Československo, Rumunsko a Bulharsko, byly využity spíše k vnitřním represivním operacím uvnitř impéria Ruska – jak dosvědčily tanky v Budapešti a Praze – než k útoku na některou z evropských zemí „za železnou oponou“.

9) Ekonomická moc západní Evropy připočtena k ekonomické moci USA a jejich nejbližších spojenců, jako je Velká Británie, Kanada, Austrálie, je pro Rusko nedostižitelná a Rusko je z historických důvodů, z nichž se nemůže vymanit, předurčeno fungovat především jako mocná reakční vojenská síla ve prospěch dominující kapitalistické mocnosti či mocností a s to zajišťovat kapitalistický a imperialistický světový řád: tak tomu bylo za carů, kdy sehrávala roli proti buržoazní revoluci v Evropě a ve světě, a to kupodivu ve spolupráci s vysoce buržoazní Anglií, kdy plnila svou roli proti Francii a Německu; tak tomu bylo za Stalina, kdy se podílela na likvidaci mezinárodního bolševického a komunistického hnutí, čímž byl umožněn rozvoj ruského národního kapitalismu a zasazen smrtelný úder proletářskému komunistickému a revolučnímu hnutí; bylo tomu tak v období takzvané „destalinizace“, „lidové demokracie“, „mírového soužití“ až po Gorbačova, ve výsostně protiproletářském působení, a to jak uvnitř svého impéria, tak i mimo něj, a to nikoli pouze z ideologického hlediska; a je tomu tak i dnes, za Putina, který ve své imperialistické dychtivosti dobýt – jako každý imperialismus poté, co se ocitne ve velké ekonomické krizi – nová ekonomická území ztracená po rozpadu SSSR, usiluje o to vyrvat je ze spárů imperialistů západní Evropy a Ameriky, jako je tomu v případě Ukrajiny. Po ztrátě svých evropských kolonií ruský imperialismus začal upírat svůj zrak na území ležící jižněji a východněji, do nichž je v jistém smyslu méně obtížné proniknout, jako jsou některé země na Blízkém východě (především Sýrie) a samozřejmě země Kavkazu, přičemž počítá s tím, že z bývalých středoasijských republik náležících ke starému SSSR, přinejmenším do doby, než je zlákají nabídky výhodnějších ekonomických a politických vztahů například ze strany Číny s jejím novým projektem „hedvábné stezky“…, by nemělo přijít žádné velké nebezpečí.

10) Nynější Rusko se ocitlo v kleštích – na západě Německo, systematicky přezbrojující, a Evropská unie, chráněné NATO pod vedením USA, na východě Čína, Japonsko a Indie, která se rovněž hodlá spolupodílet na rozdělení světa mezi velmoci – z nichž se jen těžko vymaňuje, nejen kvůli svému geopolitickému postavení; ale rovněž kvůli významné podmíněnosti jeho finančního kapitalismu přímo vázaného na suroviny (ropa, zemní plyn, uhlí, obiloviny, dřevo, zbraně, drahé kovy, hnojiva, zařízení pro jaderné elektrárny apod.), jenž však stojí na celkově zastaralém průmyslu, s výjimkou kosmického a jaderného průmyslu, což z něj činí nebezpečného soupeře všech ostatních jaderných velmocí, v čele se Spojenými státy.

11) Rusko je stále velkým importérem výrobků zpracovatelského průmyslu, zejména high-tech produktů, které nevyrábí doma. Jeho nejdůležitějším partnerem je Čína, která v roce 2019 představovala 13 % a v roce 2020 14,8 % jeho exportu; zatímco v roce 2019 představovala 22 % a v roce 2020 22,9 % jeho importu. Čína se spolu s Běloruskem (na čtvrtém místě v importu, na pátém místě v exportu) nepodílí na jednostranných sankcích. Sankce zavedené Evropskou unií a Spojenými státy však vážně dopadají na ruský obchod a na některé statky držené v zahraničí oligarchy, kteří jsou součástí Putinova „kouzelného kruhu“, a rovněž na některé banky, neboť byly odstaveny od systému Swift, který slouží pro mezinárodní platby; sankce se však netýkají obchodu s ruskou ropou a plynem, na nichž je Evropa velmi závislá, zejména Německo a Itálie, ale také Nizozemsko a Polsko, které by se v případě náhlého přerušení těchto dodávek dostaly do okamžité krizové situace.

12) Tzv. období rusko-americké politicko-vojenské spoluvlády nad světem, období studené války, v němž panovala rovnováha hrozby (hrozba jaderné války), skončilo v zásadě rozpadem SSSR a jeho obsazení zemí východní Evropy a střední Asie; to přineslo rozšíření světového chaosu, který do té doby postihoval jen některé „rozjitřené oblasti“, nikoli však Evropu. Evropou otřásly války v Jugoslávii, následovaly dvě války v Perském zálivu, válka v Jemenu, Afghánistánu, Africe (v Demokratické republice Kongo, Súdánu, Nigérii, Středoafrické republice), Libyi, Sýrii a Kurdistánu a nekončící válka v Palestině. Zatímco světová média řečnila o studené válce mezi Amerikou a Ruskem, kapitalismus přitom hromadně vraždil daleko od imperialistických metropolí. Po třicet let se v blahobytné Evropě hromadily faktory válečných krizí; nejprve jugoslávské války, poté válka ve Středomoří s cílem odstranit Kaddáfího a vzájemně se porvat o části Libye, dnes rusko-ukrajinská válka, to vše obestírá mírumilovnou, křesťanskou a humanitární Evropu jak ohnivý kruh.

13) Proti buržoazní válce, ať už vyvolané původně národními nebo imperialistickými zájmy, není diplomacie, která by mohla válčící strany zpacifikovat: gauneři vyjednávají poté, co na sebe vzájemně udeřili co největší silou, a jednání vedou ti nejsilnější, až se ti nejslabší podvolí a jsou připraveni kapitulovat. Do té doby se buržoazní válka nepřeruší; dokud vývoj konfliktu nedá tušit, která z válčících stran zvítězí, síla setrvačnosti, s níž válčící strany bojují, je nutí pokračovat v řeži, dokud strana, která již vojensky ve válce zvítězila, definitivně nepokoří protistranu. Stalo se to v první světové imperialistické válce, znovu ve druhé a od té doby v každé válce. Stejně jako Hydra z řecké mytologie se buržoazie poražená ve válce může znovu zrodit, znovu se rozvíjet a znovu konkurovat ostatním: to, co ji umožňuje znovu se zrodit, je kapitalistický výrobní způsob a buržoazní výrobní a vlastnické vztahy vytvářené kapitalismem. K definitivnímu překonání této hydry-kapitalismu vede jen jedna cesta: nejsou to jednání mezi imperialistickými lupiči, není to apel na humanismus, který se klamně tváří, že stojí nad společenskými konflikty a konflikty mezi státy, není to nacionalistický heroismus vygradovaný do krajního sebeobětování se. Je ní třídní boj, přeměna imperialistické války ve válku třídní, kterou je proletariát historicky povolán zahájit v první řadě proti vlastní buržoazii, a to ve výhledu světové revoluce.

14) V dějinách proletářského hnutí již třídní boj poskytl impozantní příklady. Pařížskou komunou v roce 1871 ukázal třídní boj spontánně vedený nejbojovnějšími a nejuvědomělejšími vrstvami proletariátu, že toto je cesta, kterou je třeba nastoupit, chceme-li bojovat proti buržoazní válce a zároveň revolučně přeměnit společnost. Je prvním dějinným příkladem diktatury proletariátu jakožto protipólu buržoazní diktatury, potvrzením materiální a historické perspektivy nastíněné marxistickou teorií. Je to příklad prvního stupně vyspělosti proletářského a komunistického hnutí, jehož následovníkem se nestal žádný další proletariát v Evropě ani v Severní Americe, a jenž nebyl řízen třídní stranou, revoluční komunistickou stranou, a proto byl předurčen k porážce. Spolu s Říjnovou revolucí v roce 1917 byl třídní boj proletariátu organizován a řízen třídní stranou, revoluční komunistickou stranou, jež v té době byla nazývána bolševickou stranou. Na základě poučení z dělnických bojů v Evropě od roku 1848, z Pařížské komuny a jejích nedostatků a chyb a z ruské revoluce v roce 1905 Leninova strana velmi přesně interpretovala historické období vyvolané první světovou imperialistickou válkou a navzdory tragickému selhání Druhé internacionály vzhledem k válce vycítila, že tyto dějinné poměry, v nichž se ruský carismus nacházel, a třebaže se zapojil do imperialistické války po boku demokratických kapitalistických mocností a byl jimi podporován, předznamenávají konec jeho existence: samotná válka uvedla do pohybu ruské společenské síly, buržoazní, rolnické i proletářské, a postavila je na cestu proticarské buržoazní revoluce.

Tedy, ona velkolepá dějinná vyhlídka, jíž marxismus interpretoval z revolucí v letech 1848 a 1849 – kdy na tehdejším pořadu dne v Německu, Itálii a Španělsku byla buržoazní revoluce, která již zvítězila ve Francii a předtím v Anglii –, to jest konkrétní možnost proletariátu svou účastí na buržoazních revolucích dosáhnout jejich přerodu v proletářské revoluce, budou-li vedeny třídní proletářskou stranou (komunistickou stranou, viz Manifest z roku 1848), byla naprosto platná pro zaostalé Rusko; zaostalé, do něhož však již pronikl kapitalistický způsob výroby šířící se z Evropy s velkým průmyslem do Ruska a Asie.

Odtud Leninův kategorický pokyn: přeměnit imperialistickou válku ve válku občanskou, ve válku třídní; heslo, které platilo pro každou evropskou zemi i pro samotné Rusko, kde skutečně uprostřed imperialistické války vypukla revoluce, v jejímž čele stála v únoru 1917 buržoazie a která se v říjnu 1917 přeměnila v revoluci proletářskou, tedy protiburžoazní, protiimperialistickou, a tedy ve své podstatě protikapitalistickou. Třídní diktatura proletariátu, která se v Pařížské komuně vyprofilovala spíše jako bezprostřední nutnost obrany Paříže před pruskými vojsky a později obrany před buržoazní kontrarevolucí „versailleských“ pod vedením Thierse, byla v Petrohradě vědomě nastolena s přesným vědomím toho, jaké jsou její bezprostřední a národní úkoly a jaké jsou její mezinárodní úkoly, na než ruská marxistická strana, bolševická strana Lenina, proletariát v předchozích patnácti letech připravovala.

15) Třídní strana, revoluční komunistická strana má ve skutečnosti za úkol připravit proletariát na jeho revoluci, připravit jej na boj proti buržoaznímu státu na podkladě zkušeností, které spontánně získává v bojích obrany bezprostředních ekonomických zájmů, a na podkladě zhodnocení revolucí a v první řadě kontrarevolucí. Třídní strana představuje třídní vědomí, dějinné cíle třídního boje, který je proletariát poháněn vést proti vládnoucí buržoazii s cílem svrhnout její politickou moc a diktaturu a nastolit vlastní třídní diktaturu, neboť ta je jediným politickým prostředkem, jímž je možné buržoazii odejmout kontrolu nad hospodářstvím, a tím i nad společností.

Třídní strana naproti tomu nevzniká přes noc, není politickou formou zrající uvnitř proletariátu; je organickým vyústěním celých dějin třídních bojů, zejména boje proletariátu proti panující buržoazii, a všeho, co moderní civilizace vytvořila pozitivního pro rozvoj výrobních sil, materiální a nezbytné základny hospodářství každé třídně rozdělené společnosti, o to více beztřídní společnosti, kterou marxismus nazval komunismem. Třídní strana spolu s marxismem existuje na historické rovině od roku 1848, existuje jako teorie komunistické revoluce, jako vedení revolučního proletariátu na světové úrovni; na formální rovině, musejíc jednat v konkrétních poměrech, občas příznivých, leč často nepříznivých pro třídní boj, může být strana taktéž zúžena na dva své představitele, jakými byli po mnoho let Marx a Engels, anebo jakým byla nepočetná skupina okolo Lenina v letech 1914–1916, či dokonce se vytratit, jak se stalo v důsledku stalinistické kontrarevoluce v letech 1927–1945.

16) Dnešní rusko-ukrajinská válka není ničím jiným než pokračováním – a to na obou frontách – buržoazní politiky uplatňované vojenskými prostředky. Není to otázka toho, kdo je agresor nebo napadený. Buržoazie určité země vždy bojuje proti cizím buržoaziím, proto je agrese vzájemná, je součástí konkurenčního boje, který se z odbytových trhů zboží a kapitálu přesouvá do vojenské oblasti. Proletariát nemá co sdílet ani s vlastní buržoazií, ani s cizí buržoazií, protože ať už ve válce zvítězí kterákoli buržoazie, jeho úděl se ve své podstatě nezmění: pořád zůstane námezdními otroky, pořád bude třídou pracujících, z jejichž vykořisťování buržoazie vysává nadhodnotu; pořád to budou pracující, kteří produkují bohatství každé země, bohatství, které si buržoazie zcela přivlastňuje nutíc pracující, proletáře ke koupi na trhu toho, co potřebují k životu; pořád to bude třída, která je nucena prodávat svou pracovní sílu kapitalistům a přímo a těžce trpět každým výkyvem trhu, každou ekonomickou a finanční krizí, každou válečnou krizí.

Kapitalista není nikdy nezaměstnaný: jeho „zaměstnání“ spočívá ve vykořisťování námezdní práce, v tom platit pracovní síle co nejméně, co nejvíce šetřit na všech výrobních a pracovních nákladech, akumulovat peníze, investovat kapitál do nemovitostí, průmyslu, obchodu a spekulovat na burze. Proletář, člověk bez rezerv, nic nevlastní a jeho celoživotním „zaměstnáním“ je najít si práci, přičemž bude vykořisťován a bude za ni dostávat mzdu; pokud není práce, proletář hladoví, žije v té nejhorší bídě.

17) V době míru jsou proletáři, aby přežili, nuceni prodávat se kapitalistům; jsou nasazeni a nuceni k disciplíně v nejrůznějších továrnách a podnicích, avšak vždy pohrouženi do nejistoty, neboť při sebemenším výkyvu na trhu nebo při sebemenší změně zájmů kapitalistů dochází k propouštění, snižování mezd, končí na mizině. V době války jsou proletáři zařazeni do armády a válečné výroby; stává se z nich potrava pro děla, ať už jsou součástí ozbrojených sil, nebo zůstávají v zázemí jako pracující. Válka v imperialistické epoše se již neodehrává formou střetu armád, zákopové války. Válka se stále více přenáší na civilní obyvatelstvo; očekávají se kobercové nálety, masakry, použití plynu a chemických a bakteriologických nebo jaderných bomb, jako tomu bylo v Hirošimě a Nagasaki. To, co prováděli evropští kolonialisté daleko od svých metropolí, v Africe, Asii, na Blízkém východě, v Latinské Americe, když ničili celé vesnice a masakrovali celé národy, to v moderní válce imperialismus přenesl do metropolí; masakruje se civilní obyvatelstvo…, aby se demoralizovali a oslabili vojáci na frontě. Proto byla použita americká atomová bomba, aby zlomila Japonsko a donutila ho ke kapitulaci; bombardování Drážďan v roce 1945 a jejich srovnání se zemí přimělo Němce ke kapitulaci, zatímco zničení Varšavy v roce 1944 Němci, aby potlačili polské povstání proti nim, sledovala bez jakéhokoli zásahu zpovzdálí sovětská vojska čekajíce na to, až Němci dokončí špinavou práci a pak budou moct obsadit Varšavu s mnohem menším odporem z polské strany. Příkladů tohoto druhu by bylo možné uvést spoustu, ale už jen tyto ukazují, kterak v imperialistické válce není nic z opěvované „vojenské cti“ generálů a stratégů devatenáctého století ani ždibec reálné.

18) Cílem válečné propagandy, kterou buržoazie šíří, je vždy přimět její proletariát k národní jednotě. V Rusku byla ještě před invazí na Ukrajinu kyjevská vláda vykreslována jako „nacistická“ vláda, která chce eliminovat ruskojazyčné obyvatelstvo, jež odedávna žilo na Krymu a v Donbasu; něco, čemu Rusko nemohlo nečinně přihlížet. Je pravda, že v roce 2014 Rusko vojensky obsadilo Krym a podpořilo proruské skupiny v Donbasu při vytváření autonomních lidových republik v Luhanské a Doněcké oblasti. Těchto osm let pokračovalo to, co média nazývala „válkou nízké intenzity“, v níž ukrajinská armáda měla snahu znovu dobýt území dvou donbaských provincií, které se prohlásily za lidové republiky, zatímco ozbrojené milice těchto dvou proruských republik odrážely útoky. Zároveň byla část ruskojazyčného obyvatelstva, které zůstalo v části Donbasu kontrolované ukrajinskou armádou, nucena uchýlit se do Ruska, aby unikla represím. Ve stejném období byl po svržení proruského prezidenta Janukovyče po násilných demonstracích na Euromajdanu zvolen do prezidentského úřadu Porošenko, ukrajinský oligarcha, bývalý ministr obchodu a hospodářského rozvoje za Janukovyčova prezidentství a bývalý šéf představenstva Ukrajinské národní banky. Svému nástupci Zelenskému zanechal silně nacionalistický vtisk; jeho heslem bylo „armija, mova, vira“ (armáda, jazyk, víra), jelikož pomocí armády zatlačil proruské síly Donbasu na území dále na východ do dvou autonomních oblastí, jelikož zvýhodňoval ukrajinský jazyk před ruštinou a jelikož podporoval odluku ukrajinské pravoslavné církve od ruské. Prosazoval přidružení Ukrajiny k Evropské unii, přičemž přijímal zákony proti ruské a komunistické propagandě, poskytoval uznání všem, kteří ve 20. století bojovali za ukrajinskou nezávislost, včetně Ukrajinské povstalecké armády, která se podílela na vyhlazování Židů na Ukrajině a na masakru tisíců Poláků během druhé světové války. Není proto překvapivé, že v Zelenského okolí figurují i členové osobní ochranky z řad bývalých neonacistů.

19) Pro Rusko tedy lehké záminky k vojenskému zásahu na Ukrajině. Něco, co se již odehrálo v roce 2014 na Krymu na obranu referenda, které přiřklo 90 % hlasů jeho připojení k Rusku, a co se odehrává poté, co byly oficiálně uznány dvě lidové republiky Luhanská a Doněcká, od 24. února letošního roku formou připravované invaze jak z východu, od Krymu, a tedy i Černého moře, tak ze severu střeženého Běloruskem, blízkým spojencem Moskvy. A další záminka: vlády v Kyjevě nikdy neplnily minské dohody z let 2014 a 2015, spolupodepsané ukrajinskými a ruskými delegáty, zanesené do rezolucí OSN a přijaté za přítomnosti delegátů OBSE. Fakticky jde o další důkaz neúčinnosti rezolucí OSN: nejsou ničím jiným než cáry papíru.

Co chce získat ruský imperialismus touto vojenskou operací? Určitě ne připojení Ukrajiny k Rusku, nýbrž vládu, pokud ne zcela proruskou, jako je ta Lukašenkova v Bělorusku, tak přinejmenším takovou, že Ukrajina nebude členem NATO a možná ani členem Evropské unie. A to na konci této speciální vojenské operace – jak ji nazval Putin –, fakticky skutečné války, která by vzhledem k podpoře, jíž se současnému ukrajinskému prezidentovi dostalo ze strany Spojených států a Evropy, mohla trvat ještě pěkných pár měsíců. Již mnohokrát bylo konstatováno, že ani Washington, ani Londýn, ani Paříž, ani Berlín, ani Řím, ani žádná jiná země EU nemají v úmyslu „umírat za Ukrajinu“, přičemž Čína stojí stranou a přihlíží. To, co zajímá všechny vlády, od Moskvy po Washington a všechny ostatní, je příprava jejich proletariátu na válečné situace, kdy se národní soudržnost stává určujícím faktorem. Čím více se ve válce objevují zvěrstva, která uplatňuje každá z válčících stran, aby ranila a bránila sama sebe, tím více potřebuje každá buržoazní mocnost národní soudržnost. V Rusku se dnes o národní soudržnost snaží pomocí „protinacistické“ propagandy proti vládě v Kyjevě a nebezpečí vpádu NATO na ruské území. Na Ukrajině se o národní soudržnost snaží klasickou propagandou o napadené zemi, o obraně vlasti a územní celistvosti, s mobilizací nejen obvyklého nacionalismu, ale především hrdinství lidu, který byl donucen k tomu, aby jeho ženy a děti prchaly před neustálým bombardováním, a aby každé město, každá vesnice byla proměněna v zákop, v barikádu proti nepříteli, který nenadále vpadl do jejich domovů.

Totéž se však děje ve všech zemích Evropy, v nichž různé vlády využívají hrůz války na Ukrajině, úporně natáčejí každý kráter způsobený raketou, každou dělostřelectvem zasaženou budovu, každý sklep, kam se lidé utíkají schovat, aby v přímém přenosu probouzely strach z války. Stejně jako tak doposud činili v souvislosti s Covidem-19, prostřednictvím válečnými přehledy o nákazách, hospitalizacích, úmrtích, činí tak i v souvislosti se současnou válkou na Ukrajině, jako by se jednalo o jedinou válku hodnou toho, aby byla dokumentována, natáčena, popisována, komentována. Tímto způsobem se snaží vzbuzovat v myslích proletářů chuť pomstít se viditelnému, rozpoznatelnému nepříteli, v tomto případě Rusku, jehož brutalita při bombardování měst má dát zapomenout na každodenní brutalitu společnosti, v níž lidé denně umírají v práci, jsou ze dne na den propouštěni z práce a neustále trpí zvůlí, útiskem a násilím a to v době naprostého míru, v podmínkách plné demokracie a „svobody“.  Zkáza v Mariupolu nám má dát zapomenout na permanentní devastaci našeho životního prostředí, má nám dát zapomenout na kazetové pumy, které krasně demokratické země shazovaly na Srby v Kosovu, a na použití bomb s fosforem ve Fallúdži. Jako by se brutality a masakry, které kapitalismus s rostoucím násilím páchá už více než sto sedmdesát let, neodehrály.

20) Celá tato válečná propaganda je přípravou na světovou válku, k níž imperialistické mocnosti nezadržitelně směřují. Obrovské prostředky, které buržoazie k této propagandě používá, matou a zatemňují mysl; proletáři jsou dezorientovaní, paralyzovaní, jsou jim do hlav pumpováno obrovské množství vlastenectví, nacionalismu, třídní spolupráce bez jakéhokoli náznaku byť jen minimálně obranného boje; nemají žádný protilék, jenž může vytvořit pouze třídní boj. Jako obrovské stádo jsou opakovaně nevědomky přiváděni k tomu, aby akceptovali, že se budou přežívat tam kde a jak si to šéfové-jejich pastýři přejí. Ale imperialistická buržoazie klade větší požadavky, než si člověk myslí: chce, aby proletariát byl zapojen, aby bojoval v řadách válkychtivé demokracie, přesvědčen, že bojuje za „svobodu“, za „lepší budoucnost“, za „spravedlivější“ společnost, za mír! A tento požadavek může být dosažen pouze za podmínky, že proletáři, alespoň jejich drtivá většina, budou spolupracovat, poskytnou svou práci, svůj um, své zbraně, svůj život službě vlasti; proletáři, kteří, jak samy dějiny dokazují, nemají vlast, se musí proměnit v zanícené vlastence… A má-li se buržoazie k dosažení tohoto cíle předvést s lidumilností, pak ejhle, promptně – přestože odhání přistěhovalce z Afriky či Východu od svých hranic, staví zdi a ploty, se strážemi připravenými je zastřelit a nechat je umírat hladem a zimou v horách nebo žízní a horkem v pouštích, nebo se utopit v mořích, která se z cest ke spáse změnila v mrazivé a hluboké hřbitovy – otevřela své dveře ukrajinským uprchlíkům, našla prostředky k jejich přijetí, dala jim jídlo, potřebné doklady, aby mohli odjet do jakékoli země, střechu nad hlavou, nemocnice, kde se o ně postarají, školy, kam pošlou své děti, a hřiště, kde si mohou hrát.

Vše, co bylo po desetiletí odpíráno migrantům, kteří rovněž prchali před ničivými válkami, bídou a hladem, způsobenými samotným kapitalismem, je nyní „lidumilně“ nabízeno novodobým migrantům z Ukrajiny. Není to tím, že tamti byli tmavé nebo žluté pleti a tito naopak bílé pleti? Není to tím, že tamti si nesli a nesou s sebou bojovného ducha předávaného z generace na generaci, díky kterému po celá desetiletí přežívali hlad, bídu a války, kdežto dnešní Ukrajinci nestačili zažít brutalitu kapitalismu tak, jako tomu je v Africe, na Blízkém východě nebo v Asii? Není to snad tím, že několik milionů rukou mladých žen a mladíků, kteří jsou ve stavu, kdy musí přijmout jakoukoli práci, aby přežili, je užitečných k nahrazení domácí pracovní síly, která není tak flexibilní? Není to třeba tím, že tímto způsobem se tuzemským proletářům lépe vsugeruje, že se liší od těch, kteří jsou na tom hůře než oni, jelikož přišli o všechno, a z toho důvodu i formy spolupráce s buržoazií typické pro dělnickou aristokracii, čímž se zesílí společenské a politické vazby, které je poutají k osudu národního kapitalismu? Pravděpodobně jde o všechny tyto aspekty dohromady; což nepředstavuje nijak následováníhodný stav evropského proletariátu, který by se mohl chlubit historií revolučního boje, před nímž se třásl celý svět, kdežto dnes je to buržoazní svět, který děsí samotný proletariát…

21) Navzdory tak skličující a pro proletariát nepříznivé situaci jsme si my, revoluční komunisté, jisti, že proletářská třída se probudí z dlouhého spánku, do něhož upadla. A probudí se, protože to bude právě blížící se válečná krize, která otřese její schopností to dále snášet, jejím celým organismem, a postrčí ji, byť nevědomě, na cestu boje třídního charakteru, neboť to bude prakticky, fakticky, materiálně jediná cesta, na níž se bude moci rozpoznat, že žije, že je schopna bojovat za své vlastní třídní zájmy a být solidární s proletáři všech ostatních kategorií, odvětví, pohlaví, národů v boji, který se dnes více než kdy jindy ukazuje jako boj beze hranic, boj neznaje vlasti, tedy boj mezinárodní.

Tehdy klasická komunistická hesla o revolučním defétismu, tedy o boji především proti vlastní buržoazii, o sbratřování s proletáři-vojáky nepřátelských zemí, o třídní solidaritě, nabudou svého pravého významu: budou to slova, která kráčejí po terénu boje třídního charakteru, boje, díky němuž si proletáři uvědomí, že jejich síla nespočívá ve volebním lístku, že nespočívá v delegování buržoazních politiků a poslanců, aby se starali o životy proletářů, že nespočívá v praktikách dnes již prohnilé demokracie, která slouží pouze k omámení proletariátu; boj, který nespočívá v dožadování se míru u těch, jež připravují imperialistickou válku a masakry, které s sebou imperialistická válka přináší, ale který je v rukou a srdcích třídy, jež svou prací vytváří skutečné společenské bohatství, statky, které skutečně poslouží potřebám lidského života, a nikoli potřebám trhů.

Na této cestě proletáři nejenže získají potřebné zkušenosti, aby svůj boj zdokonalili a rozvinuli, ale setkají se s třídní stranou, rozpoznají ji jako svou stranu, jako své vedení, jako svou zbraň, aby boj, do něhož se pustí proti silám společenské konzervace, nepromarňoval drahocenné síly a zasáhl třídního nepřítele tam, kde zásahy působí největší újmu – na ziscích, na společenské kontrole, na třídní spolupráci –, a pak v dialektickém stupňování intenzity zaútočil na nejvýznamnější bašty obrany buržoazního režimu: na stát, politické, ekonomické, finanční, administrativní a vojenské struktury.

Míru, tj. skoncování s válečnými operacemi, které charakterizují střet mezi imperialistickými mocnostmi, lze dosáhnout pouze tehdy, když se proletářská revoluce vítězně dostane k politické moci, a to i za cenu ekonomických a územních obětí – jak se stalo bezprostředně po uchopení moci bolševiky, a to Brestlitevským mírem v roce 1918 –, což ukazuje, že proletariát opravdu chce mír, nicméně je nucen se připravit na vedení války na obranu své vybojované moci, protože buržoazie, která je zrovna svržena v jedné zemi, reorganizuje své síly s pomocí buržoazií ostatních států při pokusu o znovuobnovení své nadvlády. Proto ono velké heslo o přeměně imperialistické války v třídní válku, ve válku občanskou, neznamená zastavení boje, jakmile je moc dobyta, ale vedení dalšího boje, boje na obranu vítězné revoluce a pomoc nejen politicky a ekonomicky, ale i vojensky proletářům jiných zemí v jejich revoluci proti jejich národním buržoaziím.

Komunističtí proletáři si nenamlouvají a nenamlouvají ani širokým masám, že vítězné revoluční povstání bude znamenat vydobytí trvalého míru. Je to buržoazní třída, která se po porážce nikdy nevzdává, neboť i ona je mezinárodní třídou a každá národní buržoazie může v případě proletářské revoluce počítat s politickou, ekonomickou a vojenskou pomocí a podporou všech ostatních buržoazií. Bylo tomu tak za Pařížské komuny, za proletářské revoluce v Rusku, bude tomu tak i v budoucnu tváří v tvář jakékoli dobyté proletářské moci.

Po svržení buržoazní politické moci, jehož těžkosti jsou úměrné ekonomické síle buržoazie, s níž je veden střet, úkol proletářské revoluce nekončí, teprve začíná, protože skutečným cílem proletářské revoluce není jen prosadit se na mezinárodní úrovni, ale pohřbít kapitalistický způsob výroby, jeho výrobní a vlastnické vztahy a přeměnit hospodářství, a to ne jedné země, ale všech zemí, z hospodářství kapitalistického na hospodářství socialistické a odtud na hospodářství komunistické. Jde o historickou trajektorii, která neskončí za několik měsíců nebo let, jak se domnívají anarchisté, byť technický a průmyslový rozvoj ekonomiky objektivně urychlí tento proces. Bude to cesta boje s postupy a kroky vzad, s úspěchy a neúspěchy, s ničeními a obnovami; je to však cesta vytyčená samotným historickým vývojem kapitalismu, v němž ekonomické a válečné krize neúprosně staví mezinárodní proletářskou třídu před navzájem vylučující se možnosti: válka, nebo revoluce.