PŘEDMLUVA

Tento text – Paix sociale et guerre impérialiste –, který shrnuje postoje revolučního komunismu k povaze a charakteristice válek v rámci historického vývoje buržoazní společnosti, jakož i k teoretické a třídní politické linii, jíž by se měl proletariát v tomto ohledu řídit, vyšel v našem časopise „Programme communiste“, číslo 11, duben/červen 1960, kdy stalinistický Sovětský svaz dosud existoval se vším svým falešným socialismem, okořeněným neproveditelným „mírovým soužitím“ mezi imperialistickými lupiči.

Text navázal na úvodník předchozího čísla „Programme communiste“ z ledna/března 1960, který pod názvem „Honte et mensonge de la détente“ (Hanba a lež détente) kritizoval iluzi nového pacifistického kurzu kapitalismu, v němž by se napětí a konflikty mezi dominantními nebo o dominanci usilujícími imperialismy mohly uklidnit. Tuto iluzi vzbudila dlouhá návštěva Chruščova, prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, u jeho amerického protějšku, prezidenta Eisenhowera, v září 1959.

Tento úvodník proto připomněl, že: „Pravda je taková, že kapitalismus a mír jsou neslučitelné a že válka má své kořeny nikoli ve vůli člověka, byť by byl z vládnoucí třídy, ale v zákonech kapitalistické ekonomiky, které žádná lidská vůle nemůže změnit.“

Dnes, za řevu zbraní na Ukrajině a v době, kdy se blíží přízrak nové imperialistické světové války, nabývají tyto řádky, jež si vzaly na mušku všechny dosavadní buržoazní diskursy o míru či mírovém soužití, svého plného významu: připomínají proletářům všech táborů, že současná válka ve východní Evropě není jejich válkou, ale válkou světového imperialismu, jehož jsou jejich „demokratické“ či „neosovětské“ země se svými zjevnými rozpory součástí. Buržoazní pacifistické diskurzy šarlatánů a metafyziků z období velkého „usmíření“ a „otevřenosti“ mezi včerejšími nepřáteli měly jako svůj základní cíl politické odzbrojení dělnické třídy a její souznění se sociálním mírem, který je skutečným jevem.

Jakmile však pominul opar tohoto vychvalovaného báječného setkání, imperialismus dále postupoval vpřed ve výrobě konvenčních či jaderných zbraní ještě rychlejším tempem a vyvíjel nejsofistikovanější a nejsmrtonosnější technologie v obou táborech, aby se připravil na plošné války, jimž se dle svého tvrzení mohl díky znovu navázanému dialogu mezi oběma velmocemi vyhnout.

Závody ve zbrojení byly završeny pokračováním a rozšířením válek proti zemím, které se snažily osvobodit z koloniálního jha, a také proti těm zemím, buržoazním a zasazeným do kapitalistické ekonomiky, označeným za „zločinné“ nebo „teroristické“, které se snažily prosadit na místní úrovni proti i navzdory veškerému diktátu imperialistické nadvlády. Tyto války se staly zkušebním terénem pro tento smrtící arzenál, cvičištěm vojenských strategií a taktik a příležitostí k posouzení vojenských schopností protivníka a jeho síly při obraně jeho imperialistických zájmů a jeho vlivu ve světovém měřítku.

Nastává čas diskursů o válce a v budoucnu se do popředí politické a ideologické scény buržoazie navrátí diskursy o míru, nedobude-li znovu proletariát na půdu třídního boje, aby se postavil proti kapitalismu.

Tyto diskursy však nepřipravují nic jiného než budoucnost pro nové války, vedoucí až k válce světové.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~  *  ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Pro státníky jakož i pro astrology, pro politiky jakož i pro odborové byrokraty je rok 1960 rokem vítězství míru. Bylo však zapotřebí půl století úpadku dělnického hnutí, aby tento mír, v jehož stínu se odehrávají masakry a vykořisťování, mučení a plenění, mohl být předkládán zesláblým masám jako „vítězství pracujících“.

V minulosti bylo vystoupení dělníků proti válce neoddělitelné od společenského požadavku na emancipaci. Odmítnutí „nejvyšší oběti“ na oltář vlasti nebylo ničím jiným než logickým přesahem odmítnutí vykořisťování na ekonomické rovině. Dělníci, kteří nesouhlasili s tím, že by drancování pracovní síly mělo být uznáno jako přirozené a věčné, stejně tak odmítali připustit, že války kapitalismu jsou zákonité a nepřerušitelné. Ba co víc, předsevzali si, že, dopustí-li se buržoazie takové zhovadilosti a rozpoutá válečný požár v celém prostoru Evropy, okamžitě jej zadusí v krvi sociální revoluce.

Toto smělé předsevzetí a tento slavnostní závazek odborů a dělnických stran se datuje do doby před padesáti lety. Dnešní scénář je zcela odlišný: máme tu „komunistické“ lídry, kteří opouštějí ve jménu míru dokonce i ty nejelementárnější požadavky pracujících; hlavy pseudosocialistických států, kteří potřásají rukou s finančními magnáty a obchodníky se zbraněmi; odborové lídry, pro které hrozba války nikoliv ospravedlňuje společenskou vzpouru, ale naopak představuje důležitý důvod, proč se jí zříci; a nakonec lidi a strany, kteří nejenže nahradili agitaci, stávky a třídní boj „kampaněmi na sběr podpisů“ pod symbolem „holubice“, servilně žadonícími o mír v chudobě, ale nadto propagují uvnitř proletariátu tu nejhanebnější, nejpokrytečtější a nejfalešnější verzi příčin válek: tj. buržoazní verzi. Nevzdělanost mas, chamtivost mocných, ctižádostivost hlav států nebo, což je ještě horší, vzájemné nepochopení mezi národy rozdělenými údajně odlišnými společenskými režimy: to je vysvětlení válek a válečných hrozeb, které společně propagují ruská i americká propaganda, Chruščov i Eisenhower. Vysvětlení, kterého se ze své strany v obrovském rytmu rotaček a v ohlušujícím hluku rádií chopili demokraté a reakcionáři, „socialisté“ a „komunisté“…

*   *   *

Od počátku proletářského hnutí nikdy nepřestali maxisté proti takovémuto „vysvětlení“ bojovat. Vycházejíce ze slavné Clausewitzovy věty – „válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky“ –, dávali kapitalistické buržoazii jasně najevo, že jako revolucionáři a zarytí odpůrci jakéhokoli vykořisťování nikdy nezapomenou tváří v tvář jakékoli válce, ať už je její bezprostřední motivace jakákoli, že jediná příčina moderních válek spočívá v tržně-kapitalistické formě výroby. Aby mohla válka vypuknout, skončila a završila se utužením této společnosti, musí jít jakýkoli jiný konflikt než konflikt vojenských protagonistů stranou. Válka si tudíž odporuje s třídním bojem, který musí být nejprve utlumen. Bylo-li toho dosaženo, uvěřil-li proletariát „důvodům“ předkládaným ve prospěch union sacrée (posvátné jednoty), přijaly-li zmíněné strany princip zájmu nadřazeného zájmům dělnické revoluce (práva, civilizace, vlasti a demokracie atd.), málo záleží v tomto případě na tom, z hlediska vykořisťovaných tříd, který stát z konfliktu vyjde vítězně: v každém případě zvítězil kapitalismus. Z tohoto důvodu se skutečná proletářská strana nedefinuje na základě svého postoje vůči válce nebo míru obecně, ale vůči kapitalismu, který se stejně dobře snese s kteroukoli z těchto dvou stejně odporných a stejně hanebných tváří buržoazní nadvlády.

*   *   *

Vezmeme-li v úvahu, že existovaly nutné a pokrokové války –uvidíme jak a proč –, vyvstává velká otázka, zdali jsou války takovéhoto druhu, které musí proletariát ze všech sil podporovat a nikoli zatracovat, možné i dnes. Abychom se distancovali od oportunismu, který nakazil komplet dvě Internacionály, řekněme hned, že ani první světovou válku z let 1914–1918, ani druhou světovou válku z let 1939–1945 nelze v žádném případě zařadit do takové kategorie. Tyto ohromující vřavy, které vedly k mobilizaci obrovských společenských mas v regulérních armádách nebo v řadách „partyzánů“, nebyly ničím jiným než odpornými konflikty mezi kapitalistickými mocnostmi přetahujícími se o pracovní sílu, kterou by mohly vykořisťovat, o přírodní zdroje, které by mohly drancovat, a o trhy, které by mohly ovládnout. Tato ohavná jatka páchaly po zuby ozbrojené vojenské státy jen aby stvrdily vítězství nejdravější formy kapitalistického vykořisťování, jejíž bašta nespočívalo ani v pruském militarismu, ani ve fašistickém hitlerovském režimu, nýbrž v jádru demokratické koalice, ve které měla nadvládu síla Anglie a USA.

Odsouzení obou světových válek, jejichž imperialistický charakter nelze podle našeho názoru v dobré víře zpochybnit, nám však nebrání přiznat, že existovaly a stále existují legitimní války. Zde se totiž ve skutečnosti marxisté velmi zřetelně odlišují od pacifistů, kteří mají nejen tu chybu, že jsou „ufňukaní“, impotentní a bez odezvy, ale i tu, že jednají na ideologické rovině nenásilí, což implikuje akceptování skutečných příčin moderních válek, tj. existenci kapitalistické společnosti. To je vždy vede k tomu, že se nakonec shluknou v jednom či druhém z protichůdných válečných táborů, jak to mnozí z nich učinili během poslední války, kdy si zvolili skrytou podporu hitlerovského režimu nebo se stali „autentickými bojovníky odboje“, případně prodlužovali seznam neplodného mučednictví, jehož formalizaci buržoazní stát v anglosaských zemích dokonce ošetřuje právně zakotvením jisté „výhrady svědomí“. Marxismus naopak zkoumá každý vojenský konflikt nikoli podle abstraktních a prázdných zásad humanity, ale zkoumá jeho rozsah a důsledky z hlediska zájmů proletariátu, tj. socialismu. Socialismu jsou však nejen cizí klasické hodnoty buržoazní společnosti: svoboda, demokracie, národní celistvost, ale musí je rozbít, jinak nikdy nebude existovat. Svoboda je vždy jen svobodou bohatých a mocných. Demokracie je jen iluzorní narovnání vztahů, zrušení přežitých výsad, které zanikají jen proto, aby ustoupily tisíckrát horentnějším výsadám kapitálu. Národní celistvost není nic jiného než ochrana společenského a historického rámce, který tyto výsady garantuje. Stručně řečeno, tyto ideologické principy, tato struktura ekonomiky, práva a civilní správy, o nichž každá z posledních dvou válek tvrdila, že je chce bránit do posledního dechu, jsou ve skutečnosti v zájmu výhradně buržoazní třídy, tedy přímého nepřítele pracujících (resp. proletariátu).

Existovala však celá dějinná etapa, poměrně dlouhá, během níž měl proletariát přímý zájem na vítězství buržoazie nad starými aristokratickými třídami a v níž jeho strana, „Mezinárodní dělnické sdružení“, si otevřeně toužebně přála podporu dělníků v jakémkoli boji za svržení monarchického absolutismu, dobytí buržoazních svobod, ústavy nebo obranu národních celků. Tato taktika měla dva hlavní důvody, jeden ekonomický a společenský, druhý politický a historický. Na jedné straně je socialismus nemožný bez masového rozvoje v celosvětovém měřítku jediné třídy, která je s to jej uskutečnit: proletariátu. Není proletariátu bez kapitalismu; není kapitalismu bez buržoazní revoluce, která „osvobodí“ pracovní sílu uvězněnou ve vazbách osobních vztahů či úzké cechové organizace. Na druhé straně teprve v demokratickém režimu, s rozvojem politické aktivity charakteristické pro moderní společnosti, se antagonistické zájmy proletariátu a buržoazie střetávají s naprostou jasností.

Aniž bychom se zde zabývali podmínkami, které proletářská strana stanovila pro momentální podporu (pochopitelně v historickém měřítku) buržoazních revolucí a hnutí za národní sjednocení, ujasněme si hned na začátku, že meta nastolení kapitalistických forem výroby a odpovídající politické struktury nebyla pro marxisty nikdy konečným cílem, nýbrž etapou, kterou bylo třeba překonat, nikoli proto, abychom pak usnuli v rádoby ráji „demokracie“, ale naopak proto, abychom uspíšili její zničení. Tato podpora národních a buržoazně demokratických hnutí mizí, jakmile je tato etapa naplněna, jakmile se země, v nichž k ní došlo, stanou definitivně součástí kapitalistického výrobního způsobu. Z tohoto důvodu a po strašlivé a vražedné zkušenosti s buržoazní zločinností, kterou zakusili angličtí, němečtí a francouzští proletáři, podpora národních hnutí a válek uhasla v řekách krve Pařížské komuny v roce 1871, po níž se jakákoli „společná fronta“ mezi buržoazií a proletariátem v západní kapitalistické Evropě stala zradou revoluční a socialistické věci. Marx to jasně vysvětlil v jednom ze svých nejskvělejších spisků: masakr pařížských komunardů znamenal pro tuto část světa definitivní konec veškeré nutné a pokrokové války. Tato historická demarkace, již věrně přebírá skutečný komunistický program, není čistě teoretickou dedukcí, ale vyjádřením významné historické skutečnosti: buržoazie se již v roce 1871 vědomě vzdala politického kategorického závazku obrany národních hranic, „posledního hrdinského činu, jehož je stará společnost schopna“, a postavila na první místo obranu svých třídních privilegií, přičemž neváhala vyjednávat s vůdcem nepřátelských armád, jako to tehdy udělal Thiers s Bismarckem, aby mohla zasáhnout proti vlastnímu proletariátu. Ten, jenž podporoval hnutí za národní sjednocení jen proto, aby mohl rozvíjet své vlastní třídní síly prostřednictvím zevšeobecnění kapitalistických výrobních sil, nezaujímá místo buržoazie v tomto úkolu poté, co byl kapitalismus nastolen a kdy je nyní třeba jej svrhnout.

Rezignace buržoazie na to být revoluční třídou je navíc ještě umocněna a následně demaskována ústředním fenoménem dvacátého století – imperialismem. Buržoazie se samozřejmě bude mít na pozoru, aby nepřiznala, že její války nejsou nyní ničím jiným než loupežnými a dobyvačnými válkami. Aby zastřela své cíle, bude se i nadále dovolávat obrany posvátné půdy vlasti a společenských výdobytků, kterých dosáhla před sto lety a které od té doby nepřestala pošlapávat. Budou to však jen zbabělé záminky k tomu, aby násilně narušila o nic méně posvátnou půdu jiných vlastí, aby na ně uvalila vlastní útisk, a to buď s vojenskou brutalitou, která je srovnatelná a překonává brutalitu vojsk starých monarchií, nebo s pokryteckou ekonomickou nadvládou velkokapitálu, kterému už nedostačuje vládnout nad starou Evropou, a tak nyní přináší své pustošení na další kontinenty, ve svých koloniích zotročuje celé obyvatelstvo, drancuje přírodní bohatství Afriky a Asie.

*   *   *

Toto imperialistické vykořisťování však, navzdory svým prodlevám a rozporům, hraje proti své vůli pozoruhodnou revoluční roli, jelikož probouzí k modernímu politickému ruchu obyvatelstvo dosud uzavřené jakémukoli masovému hnutí za společenské osvobození z podřízeného postavení. A tento fenomén má za následek, že všechny buržoazní ideologické „hodnoty“ podstupují podivuhodný inverzní zvrat, který dospívá nakonec až k potvrzení marxistické analýzy a její revoluční perspektivy. Domáhají se podrobené koloniální národy ze své pozice politických práv, kterých se před sto lety dožadovaly národy Evropy? Demokratická buržoazie opětuje očerňováním a násilnými represemi: nezávislost národů Asie a Afriky je jen utopickým snem vykonstruovaným placenými „agitátory“. Bouří se posvátná svoboda práce, která zajistila evropskému kapitalismu jeho průmyslovou armádu hladovějících námezdních dělníků, proti koloniálnímu vykořisťování, kterému se nedostává pracovní síly opouštějící latifundie nebo průmysl rychle rostoucích továren se svými dělnickými koloniemi (1)? Bělošská buržoazie opětuje nátlakem, nucenými pracemi nebo sankcemi, které domorodé obyvatelstvo nemůže zaplatit a které jej odsuzují k nuceným pracím na půdě kolonistů. Rozhodují se kolonizované národy nakonec dožadovat se národní suverenity, jako kdysi národy Evropy zotročované dynastiemi? Vždyť je to jen divošská rebelie, útok na „celistvost území“. Takto píše buržoazie krví a zbraněmi svůj vlastní výklad, zcela v souladu s výkladem uvedeným v „Komunistickém manifestu“: svoboda spočívá ve vykořisťování veškeré pracovní síly, ať už po dobrém či násilím, národ je doménou tohoto vykořisťování a národní stát je nástrojem útlaku, jenž jej garantuje.

Avšak pro mezinárodní proletariát, revoluční a celosvětovou třídu, která představuje osvobození lidstva od veškerého vykořisťování a otroctví, nejsou v případě, kdy se národy podrobené imperialismem chopí zbraní, jejich války nutné a pokrokové? Není legitimní vzbouřit se proti systému, který zdvojnásobuje ekonomické vykořisťování s rasovým útlakem, a co je ještě horší, umocňuje první tím, že posvěcuje druhé? Celá generace reformistických socialistů toto ignorovala a omezila se na domáhání se rovných práv pro vykořisťované domorodé národy s „občany“ metropolí, čímž zastírala ohavný rub hlásání „obrany míru“, v jehož přítmí jsou denně páchány tisíce ohavností, jež si nemají co závidět s těmi obvyklými v dobách války. Zatímco velké finanční a průmyslové mocnosti Západu rozparcelovávaly jiné kontinenty, přesídlovaly celé populace a zotročovaly je střídavě za pomoci biče a s vůní kadidla misionářů, panoval ve skutečnosti ve vydatně zásobených metropolích mír, kde nestydatá a tupá buržoazie předváděla svůj přepych před očima hladovějícího proletariátu, zrazeného svými vůdci, jenž si nicméně stále zachovával dostatek smyslu pro mezinárodní solidaritu na to, aby oponoval kolonialistickému drancování.  Že již tehdy bylo povstání barevných národů, třebaže bez výsledku, společensky opodstatněné, že odpovídalo historické potřebě, se ukazuje s jasným zřetelem dnes, kdy včera ještě podrobené země konečně dospívají, navzdory peripetiím a zradám, k národní suverenitě. Ta rozhodně není koncem jejich společenské mizérie, ani nejvyšší metou, kterou by domácí buržoazie, stejně jako ty evropské před dvěma stoletími, rády naordinovaly lidovému povstání, vytváří však a rozvíjí nové kapitalismy, vytváří a rozvíjí nové armády proletářů pro socialismus. Kdyby toto hnutí mělo stejný záběr před čtyřiceti lety, kdyby na volání proletariátu Evropy, povzbuzeného ruskou říjnovou revolucí, odpovědělo masové povstání milionů vykořisťovaných v Asii a Africe, imperialismus by tento zápas zcela jistě prohrál, kapitalismus by nebyl s to odolat proletářskému náporu, nedošlo by ke stalinské kontrarevoluci a socialismus by již osvobodil přinejmenším starý kontinent a jeho kolonie.

*   *   *

Zde stojí za to odkázat na základní ústřední bod Lenina, ten, který museli podvodníci v Moskvě s největší zarytostí zfalšovat a překroutit, aby se mohli i nadále beztrestně hlásit k marxismu a komunismu a přitom porušovat jeho zásady tím, že se přidali k nejhanebnější a nejneakceptovatelnější válce. Lenin nazýval oprávněnou válkou každou válku vedenou proti vykořisťování zaostalých zemí nebo zemí kolonizovaných imperialistickými mocnostmi a každé ozbrojené povstání namířené proti dynastiím nebo mocnostem feudálního charakteru, které coby komplicové a opěrné body poroby takových zemí ze strany evropského kapitálu zadržovaly jejich hospodářský rozvoj a konzervovaly jejich barbarské a zastaralé společenské formy (2).

Za nespravedlivou válku naproti tomu označoval každý konflikt, který vzniká v důsledku soupeření mezi kapitalistickými mocnostmi a konkurencí o nové rozdělení území ovládaných kapitalismem, ať už prostřednictvím vojenského tlaku spojeného s udržováním starodávných místních despotických forem, anebo prostřednictvím husté sítě finančních zájmů. Tato kategorizace se rázně vymezovala proti buržoazním koncepcím „legitimní obrany“ a „prvního agresora“. Kladla do popředí celkový charakter právě vypuknuvší války: imperialistická válka otrokářů „za upevnění poroby kolonií“, „jejich ‚spravedlivějším‘ rozdělením a později pak jejich ‚svornějším‘ vykořisťováním“ (3). Je možné a neodvratitelné, že v takových válkách se národy jednoho či druhého vojenského tábora stojící proti sobě ocitnou fakticky v porobě a pod okupací vojsk druhé válčící strany. To však nijak nemění celkový charakter války a neopravňuje to k tomu, aby ji někdo považoval za „spravedlivou“ nebo „obrannou“. Válka z let 1914–1918, vysvětloval Lenin, byla imperialistická, neboť ve skutečnosti nešlo ani o konkrétní osud vlastního národního území žádné z válčících stran, ani o jejich národní suverenitu, ale o jejich koloniální kořist, o velikost jejich vlastních oblastí útlaku a vykořisťování. Pro bohaté a vydatně zásobené imperialismy šlo o to ochránit si plody svých koloniálních loupeží a pro nové a doposud špatně zaopatřené imperialismy o to jim je vyrvat. A „úkolem socialistů není pomáhat mladšímu a silnějšímu lupiči (Německu) při olupování starších a přežraných lupičů“ (4). Těm, kteří se odvolávali na napadení Belgie v roce 1914, aby ospravedlnili své přilnutí k posvátné vlastenecké jednotě, Lenin odpověděl, že je pravda, že německá armáda vnikla na území Belgie, ale že za těchto podmínek, tj. za podmínek imperialistické války, „nelze Belgii pomoci jinak než tím, že se bude pomáhat rdousit Rakousko nebo Turecko“ (5). A dodal: „Co s tím má však společného ‚obrana vlasti‘?“ Takovou vlast lze bránit pouze podrobením jiných vlastí, tj. nejen válčících zemí, ale i utlačovaných zemí, o jejichž nadvládu se soupeřící imperialismy přetahují právě válkou.

Je nanejvýš pravda, že válečně štvavá a národně šovinistická propaganda buržoazie je umocňována samotnými důsledky této jí způsobené katastrofy: obyvatelstvo, které je vojensky okupováno a potýká se s nesčetnými útrapami a útlakem, které z toho plynou, má nevyhnutelně sklon zapomínat na odpovědnost svých vlastních vládnoucích představitelů za válku a na vykořisťovatelskou a třídně utlačovatelskou povahu státní moci, která jej povolává do boje proti agresorovi. To poskytuje revolucionářům o důvod víc, aby důrazně odsoudili historický a společenský ráz interpretování holocaustu, jemuž je vystaven celý mezinárodní proletariát.

„Kdo ospravedlňuje,“ uzavírá Lenin, „účast v této válce, ten pomáhá uchovávat imperialistický útlak národů. Kdo hlásá, že je třeba nynější obtíže vlád využít k boji za sociální revoluci, ten hájí opravdovou svobodu opravdu všech národů uskutečnitelnou jedině za socialismu“ (6).

*   *   *

Válka v letech 1914–1918 byla tedy válkou imperialistickou: německý kapitalismus, který vstoupil na mezinárodní scénu příliš pozdě na to, aby mohl mít kolonie, se zaměřil na kolonie svých sousedů; Anglie v něm viděla nebezpečného soupeře, který proniká na její trhy a kterého je třeba srazit k zemi; Francie, ačkoli se po roce 1870 částečně vyléčila z touhy po pomstě, doslova dotlačila do války vratký carský režim, který jí dlužil 10 miliard zlatých franků a mohl se z tohoto dluhu vymanit pouze zacílením na kořist v podobě Osmanské říše ocitnuvší se na pokraji zkázy.

Událo se však ve válce v letech 1939–1945 něco jiného? Není vůbec těžké rozpoznat totožné ekonomické příčiny, jediné, které mají ve výrobním systému založeném na zisku váhu. Versailleská smlouva mezi vítězi a poraženými v první světové válce posvětila „rozdělení světa“, které se svými vyděračskými a absurdními aspekty představovalo opravdovou výzvu pro jakékoli vyhlídky na trvalý klid zbraní mezi rozjitřenými imperialismy. Hitlerovo Německo se stejně jako Německo Viléma II. v rámci svého národního útvaru dusilo a vyžadovalo svůj „životní prostor“. Aby jej izolovaly a měly pod kontrolou, utkaly kolem něj Francie a Anglie síť spojenectví, která je nevyhnutelně vedla k obraně hranic států sousedících s Třetí říší, vzhledem k tomu, že ta by pro uspokojení své potřeby ekonomické expanze jakož i pro zajištění své společenské stability už déle neotálela s porušením článků smlouvy z roku 1918. Taková příležitost se naskytla v souvislosti s poměry „sudetských Němců“, německé menšiny v Československu. Nebyla to však nic víc než záminka: dvacet let jsme byli svědky politického a vojenského soustřeďování sil, které nenechávalo nikoho na pochybách o intencích proti sobě stojících koalic, jejichž státy, stejně angažované, byť na různých úrovních, ve výrobě zbraní a válečných prostředků, stejně odhodlané, byť z protichůdných důvodů – kdy jedny si chtěly uchránit, druhé si ukořistit – strhnout společenské masy do druhého světového masakru, se připravovaly na nové dělení světa mezi dobře vykrmenými imperialismy a pěkně lačnými imperialismy.

Takové řešení kapitalistických rozporů by však opět nebylo možné bez pomoci „dělnických“ stran, zrádců revoluce a socialismu; a opět muselo zastírat své skutečné příčiny a cíle pod mocnými ideologickými výmluvami. Jak již bylo řečeno, v první světové válce byla takovou výmluvou obrana práva a civilizace proti pruskému militarismu. V té druhé se to zdůvodňovalo jako obrana svobody a demokracie proti fašismu. Než však tuto argumentaci, která je stejně tak falešná jako účinná, vyvrátíme, je třeba si připomenout, že imperialistický charakter války v letech 1939–1945 uznávali, přinejmenším po určitou dobu, i ti, kteří by jinak bývali stali novými „extremisty“: totiž falešní komunisté ze stran dirigovaných Moskvou.

Ve skutečnosti ačkoli se stalinistická strana stala počínaje Lidovou frontou (Front populaire) v roce 1936 nejrozhodnějším strůjcem národní politiky neústupného postoje vůči „hitlerovské hrozbě“ a zbrojení proti ní, ačkoli využila veškerého svého vlivu na dělnické masy k jejich přimění, aby této politice obětovaly všechny své bezprostřední požadavky, tak v září 1939 neotálela odsoudit právě vypuknuvší konflikt jako pikle londýnské City zacílené nejen na hitlerovské Německo, ale i na sovětské Rusko. Tento postoj zastávala, dokud Rusko udržovalo vztah s Hitlerem ohledně rozdělení Polska, a upustila od něj teprve ve chvíli, kdy se hitlerovské Německo obrátilo proti svému spojenci a vrhlo své tankové divize do prostoru rozlehlé ruské roviny. Pro „komunisty“ plnící rozkazy z Moskvy neexistoval ani stín pochybností o tom, že se tato válka opět stává válkou „spravedlivou“ a legitimní a že nejnaléhavější povinností proletářů je položit své životy za novou obranu civilizace, tentokrát proti „nacistickému barbarství“.

Toto stručné shrnutí by již dostačovalo k tomu demonstrovat, že tyto aspekty druhé imperialistické války vůbec nic nespojuje s výše zmíněnými kritérii Lenina a že tato válka byla zcela a jednoduše formulována na základě národních a kapitalistických zájmů podvodníků v Kremlu. Existovali nicméně lidé, zarytí odpůrci Stalinova režimu a pokládající se za věrné a pevně se držící leninistického učení, kteří se přesto domnívali, že účast „dělnického“ státu v tomto konfliktu pozměnila jeho historický a společenský význam. Ruský stát ve skutečnosti již přestal být proletářským státem: předěly jeho vývoje na cestě kapitalistické degenerace se věrně odrážejí v politice „komunistických“ stran Evropy, v jejich aliancích s oportunistickými stranami sociální demokracie a s nefalšovanými buržoazními stranami, stejně jako v ruské diplomacii, která na Stalinův příkaz dala zelenou politice „národní obrany“ francouzské Lavalovy vlády a v osobě „delegáta“ Georgi Dimitrova uskutečnila svůj vstup do Společnosti národů, která byla podle Lenina „doupětem lupičů“ kapitalismu. Ale i kdyby snad bylo možné předpokládat, že ruský stát v okamžiku vyhlášení války ještě plně nedovršil svůj zpětný pád do kapitalistické formy, pouhý fakt, že se zapojil do konfliktu a vyzval světový proletariát k jeho mobilizaci v tom či onom táboře, namísto aby jej vyzval ke vzpouře proti vlastní buržoazii, by při striktním držení se Leninova nástinu stačil k tomu, demonstrovat, že už pozbyl své poslední socialistické a proletářské stopy.

Ve skutečnosti, pokud bychom jen přenesli Leninovu argumentaci do oné doby, pak bylo nemožné pomoci – nejen Belgii –, ale i Československu, Polsku, Francii a všem zemím okupovaným německou armádou jinak než tím, že se bude pomáhat Spojencům, zejména Anglii a USA rdousit jejich kolonie a země, jež vykořisťují. Je tak pravda, že Rusko, aby bylo s to zapadnout do antifašistické koalice, bylo nuceno přistoupit k likvidaci Internacionály, tj. vydat každou její sekci do rukou vlastní buržoazie, nařídit indické straně zastavit veškerou protianglickou činnost, oficiálně rozpustit americkou stranu, zatímco jemu věrná francouzská strana nevyčkala ani války, aby v roce 1937 „napomohla rdousit“ organizaci Severoafrická hvězda (Étoile Nord-Africaine) – alžírskou organizaci pod vedením Messali Hadže, kterou vláda Lidové fronty zakázala a Thorezovi stoupenci ji očerňovali jako „fašistickou“, protože bojovala proti francouzskému kolonialismu.

Ale dalo by se říci, že otázka povahy „politických režimů“ byla tématem války. Bylo by vítězství demokracie a porážka fašismu k ničemu? Na základě výše uvedených kritérií, podle nichž může být válka ze strany proletariátu schvalována pouze tehdy, pokud představuje boj proti zaostalým společenským formám, je protiklad mezi fašismem a demokracií nepřijatelný, neboť se jedná o dvě stejně buržoazní a kapitalistické formy vlády. Navíc není pravdivý. Je pravda, že antifašistická zásada vděčí za svůj úspěch u pracujících mas skutečnosti, že fašismus byl opravdu kontrarevoluční reakcí buržoazie tváří v tvář proletářské hrozbě. Avšak skutečný dělnický boj proti fašismu nemohl být než boj mezi třídami, a ne mezi státy, které všechny nastoupily cestu kapitalistického výrobního způsobu a které byly všechny podřízeny záměrům kapitálu. Ve skutečnosti, když byl fašismus víc než slovo a strašákem schopným narychlo uskutečňovat posvátnou jednotu, když italský nebo německý fašismus přistoupil k rozbíjení dělnických organizací a likvidaci jejich militantů, všechny buržoazie světa s ním otevřeně nebo pokrytecky byly ve shodě. Když si buržoazní vlády osvojily antifašistický narativ, jemuž dal vzniknout dělnický oportunismus, nešlo o nic jiného než o záminku k ospravedlnění imperialistické války. Představuje-li však fašismus historicky politickou formu kapitalismu, zhmotňuje-li hluboké aspekty ekonomické a strukturální centralizace tohoto režimu, vyznačuje-li se bezprecedentním rozšířením společenského nátlaku, policejní zvůlí a kontrolou soukromého života jednotlivců, pak je jisté, že to byl fašismus, a nikoli demokracie, kdo vyhrál válku, a že ohavné metody, které hitlerovský režim, bezesporu s evidentním obludným rozměrem, zevšeobecnil, byly zděděny „osvobozeneckými“ vládami, stejně jako zdědily přemíru přítomnosti armády USA.

Válku, jak jsme již řekli, necharakterizují ideologické prapory, kterými se ohání, ale její objektivní příčiny, které jsou v tržně-kapitalistickém výrobním systému vždy spojeny se zájmy vládnoucích tříd. „Imperialistická válka,“ řekl Lenin, „nepřestává být imperialistickou, jestliže šarlatáni nebo frázisté či šosáčtí příslušníci maloburžoazie razí líbivé ‚heslo‘ – ale přestává být takovou válkou teprve tehdy, když třída, která vede imperialistickou válku a je k ní připoutána milióny ekonomických nitek (a někdy i provazů), je opravdu svržena a když je u moci vystřídána skutečně revoluční třídou, proletariátem. Jinak se z imperialistické války – stejně jako z imperialistického, lupičského míru – nelze vymanit“.

*   *   *

Válka za svobodu a národní nezávislost má skutečný společenský obsah tehdy, když jí odpovídající ekonomický cíl má rovněž reálný základ, jak tomu bylo v předkapitalistické Evropě a jak tomu stále je v případě kolonizovaných zemí Asie či Afriky. Tam, stejně jako u nás v minulosti, znamená svoboda osvobození se od starobylého nevolnictví a nástup novodobých forem sdružené práce, národní jednotu, rozvoj vnitřního trhu a růst výrobních sil. Společenský charakter války se vždy odvozuje od charakteru ekonomických rozporů, které ji vyvolaly. Ve fázi plného kapitalismu to již nejsou nové síly mladého výrobního systému bojujícího se zastaralou státní nadstavbou, které jsou určující pro válečné konflikty mezi velmocemi, nýbrž konkurenční boj mezi dvěma monopolistickými uskupeními v rámci téhož výrobního systému. Z ní se lze vymanit nebo jí uniknout, jak říkal Lenin, pouze revolucí. Proto je alternativa „válka nebo mír“, jíž by dělnický oportunismus, komplic kapitalismu, rád podřídil postoje a jednání pracujících mas, dvojnásob falešná. Jednak proto, že mír nemůže být než dočasným usměrněním rozporů, jejichž výbuch je příčinou válečných konfliktů, anebo jinými slovy proto, že z kapitalistického míru bez třídního boje nemůže vzejít nic jiného než imperialistická válka. A také proto, že válce se nelze „vyhnout“ jinak než revolucí, vůči níž se pacifistická ideologie nesoucí se sebou sociální smír nutně obrací zády.

Čím více je kapitalismus starší, bobtnavější, přebujelý, čím více je jeho vnitřní dynamika imperativnější a neúprosnější, tím větší jsou rizika války. Čím více se rozvíjejí výrobní technické prostředky, tím utopičtější jsou snahy o dohodu mezi státy omezit využívání těchto prostředků k válečným přípravám a tím trestuhodnější je „dělnická“, „komunistická“ propaganda, která jim dodává na důvěře. Navzdory pošetilému přesvědčení, že hrozivé nebezpečí jaderné zkázy lidstva přiměje hlavy států ustoupit, nese s sebou taková horečná snaha o kvantitativní a kvalitativní zdokonalení ničivých prostředků obrovský nárůst neproduktivní části ekonomiky a masy výrobků vyřazených z trhu, jenž je stále rozhodujícím faktorem „války“ v rámci „míru“. Vzplanutí válečného konfliktu bude o to rychlejší a hrůznější, oč větší bude množství práce začleněné do válečné mašinérie a promrhané při honbě za destruktivními cíli. Tuto pravdu nemohou marxisté před dělnickou třídou skrývat: pokud se proletářské hnutí neprobere k životu, pokud nenajde sílu soupeřit o směřování společnosti s kapitalistickými třídami před vypuknutím jaderné války, pak ji nic nebude moci zastavit; žádné dohody mezi hlavami států, žádné individuální či masové protesty, ale jen obtížné znovuobnovení boje za zničení stávajících mocností. Oficiální propaganda znovu a znovu hlásá nutnost „zbrojit“, aby se zabránilo válce, anebo urgentnost „dohodnutí se“ na snížení zbrojení, aby se jí předešlo. Ve skutečnosti vlády nejsou vládci ani války, ani míru. Jsou pouze vládci, za spoluúčasti oportunistů, sociálního smíru, tj. různých prostředků, které jim umožňují bránit proletariátu v prosazení jeho vlastního řešení. Válka a mír nejsou různé cesty, jsou to dvě zastávky na téže cestě, na cestě společenské konzervace a zvěčnění kapitalismu, jíž společenské masy jako slepé stádo stále poslušně následují, obelhávány svými lídry, a docházejí dokonce i k tomu, že aplaudují těm, kteří je směrují k zlověstnému cíli. Jediné dvě skutečně protichůdné cesty jsou cesta kapitalismu a ta socialistické revoluce. Nejsou paralelní a nikdy nejdou bok po boku.

Pouze jednou v dějinách jsme byli na „rozcestí“, které otvíralo novou cestu od cesty kapitalismu. Bylo to na konci první světové války a během ruské revoluce. Jelikož proletariát uchopil moc ve velké zemi, jelikož se dělnické hnutí, zrazené svým vedením, dokázalo vzpamatovat a opustit politiku posvátné jednoty, do níž jej zavlekl oportunismus sociálních demokratů, mohli komunisté razit heslo přeměny imperialistické války v revoluční občanskou válku.

Dnes, kdy komunistické hnutí upadlo do ještě hanebnějšího marasmu než to předcházející a kdy donucovací, politická a ideologická moc státních aparátů vzrostla desetinásobně, to přesto je revoluce, co bude muset zabránit odpálení prvních řízených střel, nebo riskovat dlouhý a strašlivý krok vzad nejen proletářského hnutí, ale i celé společnosti. Proletariát, má-li zcela zneškodnit rozsévače smrti, odstavit již na zemi superdokonalá zařízení zkázy, zastavit pekelnou mašinérii, kterou buržoazie má moc jako čarodějův učeň rozpoutat, se může spolehnout jen na svou vlastní akci a sám na sebe. Vnímání této brutality jako jediné a pravé skutečnosti je první podmínkou znovuoživení proletariátu. To v žádném případě není depresivní nebo poraženecké, neboť je to klíč k zapojení oněch impozantních zdrojů energie, které se stále ještě skrývají v dělnických masách. Ty, roztříštěné a rozhárané, už ani netuší jejich existenci, avšak triumfálně je znovu objeví, až znovu nabudou své jednoty a třídní organizace.

(1) Ve francouzském originále byl použit výraz „Cité-champignons“; označuje rozsáhlé čtvrti (nazývané také městečka), které rychle vznikaly na okrajích dlouho existujících měst a poskytovaly bydlení masám námezdních dělníků určených k vykořisťování v blízkých továrnách. Jedná se o města tvořená dlouhými bloky budov, které jsou víceméně všechny stejné a mají jen velmi málo služeb, a která vyrostla jako houby po dešti zejména po druhé světové válce v souvislosti s horečnou poválečnou rekonstrukcí.

(2) Brožura Socialismus a válka (V. I. Lenin, Sebrané spisy, sv. 26, Svoboda, Praha, 1986) představuje výběr Leninových textů z roku 1915 a vyjadřuje tento pohled způsobem, který neponechává žádný prostor pro dvojznačnost: „Léta 1789–1871 zanechala hluboké stopy a revoluční reminiscence. Dokud nebyl svržen feudalismus, absolutismus a jinonárodní útlak, nemohlo být ani řeči o rozvoji proletářského boje za socialismus. Kdykoli socialisté mluvili v souvislosti s válkami tohoto období o oprávněnosti ‚obranné‘ války, měli vždycky na zřeteli právě ony cíle, které vyúsťovaly v revoluci proti středověku a nevolnictví. Socialisté vždycky chápali válku ‚obrannou‘ jako válku ‚spravedlivou‘ v tomto smyslu (jak se jednou vyjádřil W. Liebknecht) [Lenin naráží na vystoupení W. Liebknechta na erfurtském sjezdu německé sociální demokracie v roce 1891, pozn. red.]. Jedině v tomto smyslu socialisté uznávali a uznávají i dnes oprávněnost, pokrokovost a spravedlivost ‚obrany vlasti‘ nebo ‚obranné‘ války Kdyby například Maroko vypovědělo zítra válku Francii, Indie Anglii, Persie nebo Čína Rusku apod., byly by to války ‚spravedlivé‘, ‚obranné‘, bez ohledu na to, kdo zaútočil první, a každý socialista by přál vítězství utlačovaným, závislým a nerovnoprávným státům nad utlačovatelskými, otrokářskými a loupeživými ‚velmocemi‘“ (str. 332–333).

(3) Viz Socialismus a válka, str. 336

(4) Tamtéž, str. 335

(5) Tamtéž, str. 337

(6) Tamtéž, str. 338