Bordiga Amadeo :

Socialismus a „obrana národa“

( Avanti!, 21. prosince 1914 )

Mezi těmi pěkně předkládanými dogmatickými formulacemi…, které by nám jako jařmo chtěli připevnit na krk ti, kdo naštěstí pro ně i pro společnost žijí už dlouho nebo krátce mimo naše řady, patří i ta o „obraně národa“.

Toto jařmo přijalo bez pochybností mnoho našich lidí : je tak pevné a svatosvaté, že dobře činí tihle socialisté, kteří coby lidé a coby strana, jsou zcela solidární s národní buržoazií při obraně své vlasti, je-li ohrožena agresorem.

K útěše mnohých tu máme výjimku, která je nyní pevně zakotvena v naší… nudné neutralitě za každou cenu. Nuže, dovolte nám, abychom se touto otázkou zabývali trochu hlouběji, abychom překročili schematické a vnější hledisko, abychom ji prověřili analýzou pochybností a kritiky, kterou pro tentokrát použijeme my, proti Pravdě, která již dostala oficiální posvěcení… od protisocialistické koalice.

Podobně jako věřícímu člověku, který slyší rouhání, se buržoazii, nacionalistům a válkychtivým demokratům ježí vlasy na hlavě, když vidí, že i posvátnost „obranné války“ je zpochybněna. A to proto, že tento rozšířený názor se po starém kněžském způsobu ospravedlňuje citací jistého latinského přísloví nebo o jakýsi zjednodušený absurdní příměr – vim vi repellere licet – jsem-li napaden násilníkem, přistoupím na svou obranu k násilí. Tento způsob celkového řešení otázky – nedůstojný pro ony mozky, které odhalily a identifikovaly naši kolektivní chybu a hloupost – zcela opomíjí posouzení všech možných faktorů, které je třeba vzít v úvahu, chceme-li se skutečně vyhnout myšlenkovým stereotypům toho nejhrubšího dogmatismu.

Faktem je, že před několika měsíci bývalý redaktor časopisu „L’Avanti!“ poté, co otázku, kterou se zabýváme, učinil kritériem pro rozlišení socialistů od anarchistů (?!), ji z proletářského hlediska prezentoval zhruba takto : ačkoli jsou dělníci těmi, kdo nic nevlastní, a tudíž nemají co ztratit, právě oni jsou ve skutečnosti největšími oběťmi cizí invaze, protože nemohou před nepřátelskou armádou utéct, jako to mohou učinit ti, kdo mají finanční prostředky. Dělníci jsou proto více vystaveni represáliím, krutostem a útlaku ze strany nepřítele a socialistická strana nemůže tuto skutečnost ignorovat. V takovém případě je její povinností se všemi svými silami zapojit do války proti okupantům a zříci se své principiální politické opozice vůči buržoaznímu státu.

Z obecnějšího hlediska by se dalo říci, že proletariát má zájem na zachování územní celistvosti národa, aby se vyhnul tomu, že se na jeho třídní porobu navrství i útlak cizí moci. Tváří v tvář takovému nebezpečí, které představuje ohrožení již dosaženého stupně politické svobody a hospodářského blahobytu, se mají dělníci spojit s buržoazií a nastolit pauzu v třídním boji, až do doby, kdy bude garantována bezpečnost hranic…

Je pravda, že hrozba invaze vede ke sblížení zájmů všech společenských tříd daného státu a že vítězství nepřítele představuje v takovém případě pro proletariát materiální a politickou újmu ; ale taková hrozba vzhledem k ve všech zemích rozšířenému militarismu a jeho neustálému a všeobecnému rozšiřování trvale sužuje v době míru všechny proletáře a bezprostředně po přerušení diplomatických vztahů mezi dvěma nebo více buržoazními vládami se naplňuje k újmě pracujících tříd všech zemí, které vstupují do války.

V tak kritické a vyhrocené chvíli by socialistická strana měla prozkoumat, zda existuje či neexistuje naléhavá potřeba bránit národ, aby se mohla rozhodnout, zda její postoj má být naprostým souhlasem s ostatními stranami a vládou, nebo jednoznačným odporem – který může být vyjádřen velmi různými způsoby : od banální volební akce až po vyhlášení povstání dělnictva. Takovému prozkoumání brání především skutečnost, že v moderních státech je zahraniční politika přísným monopolem vládnoucích sfér a veškerá diplomatická aktivita je držena v tajnosti, dokonce je vyňata z kontroly parlamentu. Jak tedy zjistit, která z válčících buržoazií je za válku zodpovědná, když všechny vlády prohlašují, že do ní byly zataženy násilím, zatímco se snažily zajistit mír ; a to navíc v době, kdy je naléhavě nutné rozhodnout o vlastním postupu?

To však není to hlavní, o co v této věci jde. I v případě, že je jasně určen stát, který válku vyprovokoval, není mezi situacemi v různých zemích podstatný rozdíl, pokud jde o rizika a nebezpečí invaze, kterým jsou příhraniční oblasti vystaveny. Zatímco mobilizace proti sobě stojících armád probíhají s rozdílem pouhých několika hodin, zatímco není známo, které státy se spojí s agresorem či napadeným, ocitají se všechny tyto zainteresované národy v nebezpečí invaze, čelí riziku budoucího politického útlaku, všechny tyto země jsou v ohrožení a u všech jsou nakonec naplněny podmínky pro obranu národa. Když Francie a Piemont vyhlásily v roce 1859 Rakousku válku, rakouská armáda okamžitě obsadila provincii Novara. V roce 1870 se francouzský stát, jehož cílem bylo rozdrtit Prusko, brzy ocitl v podmínkách té nejvíce katastrofální obrany. Je zřejmé, že ve všech válkách mezi sousedícími státy není menší či větší nebezpečí, které hrozí různým zemím, dáno původem války, ale větší či menší výkonností vojska nebo množstvím zbraní ; a to zejména proto, že všechny armády mají vždy připraveny své mobilizační plány a strategické plány obrany a útoku, jimiž se hodlají řídit proti případným nepřátelům.

Pouze v koloniálních válkách mohou ti, kteří se chtějí řídit určitými právními normami týkajícími se užití násilí, s jistotou určit faktickou i právní existenci a původ nadvlády. Ale kupodivu jsou to právě koloniální války, které nacházejí podporu u demokratických obhájců práva na národní identitu ; neboť jsou to pak právě oni, kdo vytahují z jiné přihrádky svého vysoce vyvinutého mozečku jiný argument : totiž šíření demokratické civilizace!

Vrátíme-li se k našemu tématu, všimneme si, že na samém počátku války, poté, co jsme určili odpovědnost jednoho ze států, tváří v tvář „dějinám“ nebo „právu“ – které pro nás marxisty vždy zůstává prázdnou a zbytečnou abstrakcí –, při uplatňování této rozdílnosti v odpovědnostech buržoazií na různé povinnosti socialistických proletářů podle toho, zda patří k státu napadenému, nebo ke státu útočícímu, bylo dosaženo pouze toho, že na proletariát a socialistickou stranu státu, který chtěl válku, dopadly důsledky hanebné politiky jejich vlastních vládnoucích tříd, že jsou nuceny podnikat protiválečné akce, zatímco proletáři druhého státu jsou oprávněni pod vedením socialistického ministra války napochodovat do řad státní armády, aby bránili vlast a v případě potřeby s hrdinským zápalem překročili její ohrožené hranice…

To jsou důsledky, k nimž nás logicky dovedla absurdní koncepce socialistické legitimity obranné války. Přejdeme-li od teorie k praxi, vedlo toto omezení antimilitaristické činnosti proletariátu k selhání proletářské Internacionály tváří v tvář evropské válce. Doplňme na okraj, že mluvíme-li o protiválečné akci socialistické strany, omezujeme se na odkaz na minimální snahu o zachování třídní politické opozice vůči státu i v době války, přičemž další akce závisí na momentálních možnostech.

Ideální metodou je souběžně probíhající antimilitaristická činnost ; ale právě tato souběžnost byla narušena zhoubnou a účelovou výhradou o „národní obraně“, na kterou se, ať už právem či neprávem, vždy hravě odvolávají a padají v omyl ty socialistické strany, které jsou momentálně pro válku. Na druhou stranu je absurdní předpokládat, že politická nebo revoluční opozice, kterou různé socialistické strany uskutečňují na základě své vlastní síly nebo průpravy, nezpůsobí posun v pravděpodobnosti vojenského úspěchu bojujících stran. A jelikož pravděpodobnost vítězství určitého státu, ať už napadeného nebo útočícího, bude záviset na jeho vojenské síle a na větším či menším rozvoji socialistických tendencí v řadách proletariátu, je jisté, že socialistická strana, která energicky vystupuje proti buržoazii vlastního národa, bez ohledu na svou politicko-diplomatickou odpovědnost, zvyšuje šance na vojenskou porážku, nepřátelskou invazi a na budoucí politický útlak.

V každém případě se tedy socialistická strana ocitá na rozcestí : buď obětovat na oltář vlasti svou vlastní svébytnost a do značné míry i svou budoucnost, nebo oslabit národ, k němuž patří, tím, že bude pokračovat bez skrupulí ve své specifické činnosti.

Tváří v tvář této odpovědnosti, jejíž závažnost vůbec nezávisí na příslovečném chápání obrany nebo útoku, by socialismus nikdy neměl váhat, jestli se nemá zcela popřít.

Ale podle výše zmíněné mussolinské teorie, formulované v dosud nepodezřelém okamžiku, a podle dalších velmi modních úvah, by taková zrada socialistické strany tváří v tvář nepříteli měla vyústit v krvavou proletářskou oběť. To je onen nechvalně známý způsob formulace problematiky, který mnohé socialisty klame.

Především nechápeme, jak by buržoazií vytvořená válečná situace mohla nevyústit v krvavou oběť z řad proletariátu, a nevěříme, že by slzy matek zabitých vojáků byly méně bolestné při pomyšlení, že padli při invazi cizí země. Každá socialistická činnost má za následek útrapy proletariátu. Náš program je programem negace, jehož cílem není učinit současné instituce spravedlivými a užitečnými, ale rozbít jejich neustálé mučivé rozpory pod náporem revolučního vzepětí. Proletariát vykoupí krev svých dětí cenou své vlastní krve ; a socialismus nemůže najít jiný způsob, jak překonat špínu a hanebnost kapitalistického světa. Nebude se zdát celá současná doba odborových požadavků, které se uskutečňují metodou stávky, v níž se dělníci odsuzují k hladu a bídě, aby si vymohli relativní zvýšení blahobytu, lidem budoucnosti absurdní? Tyto rozpory leží v jádru režimu, proti němuž bojujeme, a nutně se odrážejí v celém našem boji, který vejde do dějin jako hrdinské, ale bolestné martyrium, v němž konflikty namířené proti zájmům vládnoucí třídy vždy končí masakrem utlačovaných, stávkujících, fízlů, proletářů, kteří se stali vojáky pod tou či onou buržoazní vlajkou.

Dilema a rozcestí, před kterým stojí socialistická strana, se podobá Shakespearovu „být či nebýt“.

V žádném případě, bez popření sebe sama, nemůže socialismus rezignovat na soudržnost národa. To je společné a opěvované všemi ostatními stranami vždy, když je vlast ohrožena, byť i chybou nebo z vlastní vůle vlády státu. Ale taková soudržnost nám nemůže a nesmí být vlastní, i kdyby příčinou hrůzného válečného jevu byl proradný čin nepřátelských vlád, třebas i za klamavé spoluúčasti jejich obyvatelstva.

Oběť, kterou přináší jiné strany, je zcela odlišná od té, která se vyžaduje od nás. Ty ostatní mají za cíl soudržnost a sociální smír ve svých pokryteckých ideologiích, které maskují skryté sklony vládnoucích menšin udržet si výsady útlaku. My jsme naproti tomu stranou otevřeného společenského střetu, deklarovaného boje mezi třídami, a odvádět socialismus z tohoto bojiště pod floskulemi přejatými z druhé strany znamená pohřbívat jej.

Máme za to, že ti, kdo se předhánějí v nalézání styčné plochy mezi socialismem a národnostními problémy, budou nuceni dojít k závěru, že jediným myslitelným historický poslaní, které mají národnosti ustavené ve státních útvarech, je nacionalismus, pro nějž je určitý národ, a to vždy ten stejný, tím, kdo má vždy pravdu ; a má ji tím větší, čím větší je jeho ozbrojená síla a čím menší jsou jeho vnitřní třídní rozpory.

V každém případě lze jistě konstatovat, že nejméně šťastné, nejméně marxistické, nejméně socialistické řešení problému vztahu socialismu a národnosti je to, které je vulgárně vyjádřeno heslem „ obrana národa“.