Back - Home - Back to Publication catalogue - Back to Czech Page - Back to Statements - Back to Texts and Theses - Back to Themes

---

 

Předmluva – Strana a třída 1

(Z předmluvy ke španělskému vydání z roku 1974)

 

 

V tomto prvním svazku najdete „Teze o úloze komunistické strany v proletářské revoluci“ schválené na II. kongresu Třetí internacionály v roce 1920, doplněné našimi komentáři, a také dva texty komunistické levice Itálie (1) zabývající se stejným tématem, jež byly publikovány v roce 1921, kdy byla celá Komunistická strana Itálie v souladu s postoji levice, tedy texty Strana a třída a Strana a třídní akce.

Naprostý soulad mezi těmito texty – deklaracemi a nástroji boje – je zřejmý i těm, kteří nevědí, že představitel komunistické levice Itálie vyjádřil druhému kongresu Komunistické internacionály bezvýhradnou podporu svého proudu. Těmto textům je společné potvrzení prvořadé úlohy strany nejen při přípravě a uskutečnění revolučního dobytí moci, ale také při vykonávání proletářské diktatury – jelikož válka mezi třídami, spíše než aby po revoluci polevila, se zostřuje a šíří se v celosvětovém rozsahu. Všechny zmíněné texty odsuzují proudy nejrůznějšího původu a rázu, které – jak uvidíme později – odmítají právě onu roli strany. Tímto odsouzením se komunistická levice Itálie staví do jedné řady s boji Marxe a Engelse proti proudhonismu a jejímu následníkovi, bakuninismu, tj. typickým a opakujícím se projevům oněch hybridních „polotříd“, jež působí přímo proti směřování objektivního historického vývoje kapitalistického výrobního způsobu, a v důsledku toho i proti nutnosti jeho revolučního překonání. Všechny uznávají – v souladu s vymezením povahy a úlohy strany – nezbytnost přísné centralizace a odmítají jak autonomii místních stranických organizací, tak i požadavek bezprostředních forem dělnického hnutí (odborů, továrních rad, družstev atd.) na politickou neutralitu, to znamená na „nezávislost na jakékoli politické straně“. Ve vymezení pojmů strana a třída a souběžně s tím i úkolů strany jakožto organizovaného vedení třídy jdou však texty levice dále. Vycházejíce ze stručné a výstižné formulace v Manifestu komunistické strany, potvrzují a rozvíjejí pojetí, že třída skutečně existuje jako třída teprve tehdy, když dala za vznik straně, tedy když se z pouhé statistické množiny jednotlivců, které spojuje totožnost nebo podobnost jejich postavení ve výrobním procesu, stane jednotnou silou směřující ke konečnému cíli a vědomou si dějinné cesty, která k němu vede, a to jen potud, pokud v sobě vyjádřila stranu: „organizování proletářů v třídu – praví Manifest –, a tím v politickou stranu“. Několik měsíců před II. světovým kongresem shrnula abstencionistická komunistická frakce Italské socialistické strany (2) toto pojetí do následující formulace: „Rozhodný revoluční boj proletariátu proti moci buržoaznímu státu (…) je konfliktem celé proletářské třídy proti celé buržoazní třídě. Jeho nástrojem je třídní politická strana, komunistická strana, která provádí uvědomělou organizaci proletářského předvoje, uvědomujícího si nutnost sjednotit svou činnost, a to v prostoru – vysoko nad specifickými zájmy skupin, kategorií či národností – a v čase – tím, že konečnému výsledku boje podřizuje dílčí výdobytky a vítězství, které nezasahují podstatu struktury buržoazní společnosti. Tudíž teprve organizováním se v politickou stranu se proletariát ustavuje v třídu bojující za své vlastní osvobození“, anebo bychom mohli s Marxem dodat, že je třídou už ne ve vztahu ke kapitálu, ale „třídou sama pro sebe“ (Bída filozofie).

V tomto smyslu, shodně s bolševiky, od té doby levice preferovala definovat stranu nikoli jako „část“ (dokonce ani jako předvoj) dělnické třídy, ale jako její „orgán“: tato definice je mnohem vhodnější, protože nepřipouští statistický způsob výkladu strany a protože ji charakterizuje jako sílu, která slučuje v jedno nesčetné revoluční popudy vyvolané materiálními životními podmínkami pracovní síly v kapitalistické společnosti, a jako reálnou formu ustavení proletariátu v třídu a posléze ve vládnoucí třídu skrze dobytí moci a výkon diktatury nad poraženou třídou. Nešlo zde o akademické hnidopišství či terminologické nuance. Důležitost tohoto rozlišování nebyla tehdy, když celá Internacionála utvářela jednolité čelo teoretického a praktického boje, zjevná, ale vyvstala až později, když nastal útlum světové revoluční vlny a oportunismus začal pronikat do mezinárodního vrcholového vedení komunistické revoluce a byl napaden mocný základ tezí o úloze strany. Nejprve bylo předesíláno, že strana jakožto „část“ dělnické třídy již nemá být vymezena svou historickou trajektorií – to znamená svým programem, svou strategií, svým pojetím taktických a organizačních problémů –, nýbrž svým společenským zřetelem s ohledem na její „proletářské“ složení v mechanickém a statickém smyslu slova (3); poté bylo stanoveno, že strana se má jakožto „část“ přizpůsobovat změnám v „celku“, okolnostmi podmíněným reakcím proletariátu na výkyvy třídního boje, čímž postupně opouštěla svá principiální pozice. Na jedné straně se tedy utíkalo k „workeristické“ představě, kterou Teze z roku 1920 odsoudily s odmítnutím její formulace: „strana musí nabýt proletářského charakteru“; a dále pak podřízení strany skutečné či domnělé „vůli mas“, byť by byla dočasně ovlivněna negativními situacemi v reakčním smyslu, přestože Teze z roku 1920 odhalovaly v takové politice prapůvod kapitulace stran Druhé internacionály před třídním nepřítelem a jeho imperialistickou válkou.

Zdůrazněme znovu, že takto neuvažoval Lenin a slavná stará bolševická garda, jak je patrné z každé řádky Tezí, avšak naléhání levice na to, aby teoretické pojmy i konkrétní hesla byly definovány co nejjasněji (byť za cenu rizika jistého schematismu) s cílem vyhnout se jakémukoli nedorozumění a překroucení, poukazuje na další aspekt, jehož se v rámci Internacionály neustále dovolávala: že formulace či prostředky užívané stranou nejsou „neutrální“. Tyto reálné síly, které podmiňují samotnou stranu, byť se mohou zdát být bez následků, ve skutečnosti mohou být faktorem jejího přesného směřování, nebo naopak mohou být faktorem jejího vzdalování se od programu, od všeobecných zájmů třídy a v důsledku toho i od její dějinné role.

Teze z roku 1920 vymezily tuto roli odlišením strany od ostatních, nutných, leč podružných forem dělnického hnutí v tom smyslu, že strana má vědomí dějinného poslání proletariátu a „celkovou vizi“ cesty, kterou se musí toto poslání ubírat skrze různé a často i protikladné zvraty tohoto gigantického boje. Z tohoto pojetí Teze odvozovaly soubor organizačních pravidel založených – za naprostého konsensu komunistické levice Itálie – na kritériích maximální centralizace stranického aparátu. Bylo nutné tato pravidla vymezit a kodifikovat tato kritéria; avšak pro levici to nedostačovalo k tomu, abychom „měli stranu, jakou potřebujeme“. Centralizace a disciplína nejsou ničím jiným než druhou tváří jedinečnosti a neměnnosti programu: již roky bojuje levice za to, aby teorie a program světové strany proletariátu byly stanoveny jednoznačně a neměnně, a aby byly kodifikovány ony významné taktické eventuality, o nichž musí mít strana ponětí předem (4) a jejichž řešení, známé a závazné pro všechny, nemůže a nesmí být ponecháno náhodě nebo na libovolnosti národních, místních, specifických či osobních „variant“. Ctění dialektické vazby mezi ústředními a okrajovými orgány strany, mezi „lídry“ a „řadovými militanty“, mezi minulými, současnými a budoucími generacemi komunistického hnutí, mezi mezinárodními a „národními“ sekcemi je klíčem k centralizaci a disciplíně: nejsou mechanické nebo vnější, ale představují spíše živoucí projev reálné síly, síly strany, která postupuje jako jeden celek směrem k jedinému cíli (5). Uvolnit programové nastavení, nechat otevřené možnosti výběru lokální „varianty“ taktických prostředků, učinit získání nezbytného vlivu strany na nejširší vrstvy dělnické třídy závislým na použití „nepředvídaných“ prostředků, které nejsou v dokonalém souladu se strategickými cíli hnutí (jak se začalo dít v roce 1922, přičemž toto nebezpečí byla levice schopna vycítit již v roce 1921), vede pouze k destrukci samotných základů skutečné centralizace a disciplíny. Stačí udělat ještě jeden krok a nezbude nic jiného – ke sjednocení roztříštěných členů světové strany, která už není homogenní z programového a taktického hlediska – než uplatnit čistě formálně a zvnějšku „byrokratickou“ disciplínu, založenou na věcných sankcích represivního státního aparátu: už tu nebude disciplína, ale disciplinární teror nad stranou; nikoli centralizace, ale stalinistický režim. K vedení proletářské revoluce není zapotřebí jen tak nějaká strana, jejíž přísná disciplína ji činí schopnou jakékoli věci, nýbrž centralizovaná a disciplinovaná strana, v centru i v řadové struktuře strany, ctící, bránící a uskutečňující kodifikovaný plán boje. Trockij ve svých Poučeních o Pařížské komuně (1920) neříká nic jiného než toto: „Pouze s pomocí strany, která se opírá o celou svou historickou minulost, která teoreticky předvídá průběh vývoje a všechny jeho následné etapy a která z něj vyvozuje nejsprávnější formy jednání v kterémkoli daném okamžiku, pouze s pomocí takové strany se proletariát bude moci oprostit od nutnosti začínat vždy od znovu své vlastní dějiny, své vlastní váhání, svou vlastní nerozhodnost a své vlastní chyby“. Tato schopnost předvídavosti, která podmiňuje schopnost za všech okolností směřovat k cíli, bez váhání, bez pokusů a pochybení, bez návratu k minulým chybám – a tím s maximální centralizací a disciplínou – učinila z ruské strany významnou sílu. A bylo povinností levice, aby to bolševikům samotným připomněla.

 

*      *      *

 

Tyto fundamentální teze z roku 1920, vypracované proto, aby vůči všem těmto problémům co nejjasněji odlišily komunistický postoj od postoje revizionistů, a to jak na pravici (sociálních demokratů a dělnických reformistů), tak i na levici (revolučních reformistů, syndikalistů a anarchistů), si zachovávají veškerý svůj historický význam, a tím spíše dnes, kdy je maloburžoazní oportunismus široce rozšířen všude. Teze z roku 1920 jakožto nástroj boje, nástroj teoretického sporu a politického střetu jsou zcela v souladu s velkou marxistickou tradicí, jak si brzy ukážeme. Rok po rozcupování proudhonismu – společného základu všech pozdějších variant maloburžoazního a gradualistického socialismu – nastiňuje Manifest z roku 1848, ještě než ve své závěrečné části zformuluje podrobnou kritiku všech odlišujících se „škol“ a tendencí, znovu v grandiózní syntéze postupné etapy, jimiž proletariát dialekticky prochází na strastiplné cestě své třídní organizace: od stadia, v němž tvoří „dělníci masu rozptýlenou po celé zemi a roztříštěnou konkurencí“, ke stadiu, v němž „vlastním výsledkem jejich bojů“ (na rozdíl od jejich „bezprostředního úspěchu“) je, že se „četné místní boje, které mají všude stejný charakter, slily v národní (a pak ‚mezinárodní‘), v třídní boj“; tudíž od ekonomických bojů a spontánních agitací k otevřenému třídnímu boji („každý třídní boj je však boj politický“) a poté k „organizování proletářů v třídu, a tím v politickou stranu“. Už je zřejmé, že kontinuita od Manifestu z roku 1848 po Teze z roku 1920 je nepřerušená: zavržení veškerého individualismu a lokalismu, stejně jako veškerého apolitičnosti a nestranickosti, konstatování, že proletariát skutečně vystupuje jako dějinná třída teprve tehdy, když se konstituuje v třídní politickou stranu. Je pozoruhodné, že Manifest nemluví o „diktatuře“, ačkoli tato myšlenka je implicitně obsažena ve formulaci „panující třída“, která předpokládá „ovládanou“ třídu, a ve formulaci „despotickými zásahy do vlastnického práva a buržoazních výrobních vztahů“, k nimž se politická moc vítězného proletariátu musí uchýlit jako k „prostředku k převratu v celém způsobu výroby“, i když se zpočátku tato opatření „zdají ekonomicky nedostatečná a neudržitelná“. Zásada „diktatury proletariátu“ se upřesnila v průběhu velkých bojů v letech 1848–1849 a v letech následujících (6). Ještě před proslulým dopisem Weydemeyerovi z roku 1852, který Lenin převzal ve Státu a revoluci jako klíč k marxistickému učení o státu, obsahuje ustanovení Světové společnosti revolučních komunistů, vypracované Marxem v dubnu 1850, ve svém prvním článku tuto stručnou a výstižnou formulaci „cílem společnosti je svržení všech privilegovaných tříd a podřízení těchto tříd diktatuře proletariátu permanentní revolucí až do uskutečnění komunismu“, formulaci, která obsahuje dvě neoddělitelné koncepce: nutnost násilného a diktátorského uchopení moci – nikoli jako cílového bodu, ale jako východiska stále intenzivnějšího a rozšířenějšího třídního boje v prostoru a čase –, a proto nutnost centralizujícího a řídícího orgánu: politické strany (7). Je pravda, že druhé pojetí není explicitně formulováno. Ale bude, po dlouhém polemickém boji nejen proti reformistům a gradualistům, ale i proti anarchistům. Na konci této doby, na kongresu Mezinárodního dělnického sdružení (Haag, 1872), doplnil Marx stanovy z roku 1864 o klíčový článek IX: „proti této kolektivní moci majetných tříd může dělnická třída působit jako třída jen tehdy, jestliže se sama konstituuje ve zvláštní politickou stranu, která stojí proti všem starým stranám vytvořeným majetnými třídami“. Dále upřesňuje: „toto konstituování dělnické třídy v politickou stranu je nezbytné, aby bylo zajištěno vítězství sociální revoluce a jejího konečného cíle – odstranění tříd“. (V dokonalém souladu s tímto postojem se v Tezích z roku 1920 praví: „Potřeba politické strany proletariátu zmizí teprve s úplným zrušením tříd“) (8).

V roce 1873 se Engels k této otázce vrátil v dopise italským sekcím Internacionály, stále ovlivněným bakuninovskými antietatistickými a antistranickými představami. Formulace je jednoznačná: „Revoluce je jistě nejautoritativnější věc, jaká jen existuje; je to akt, jímž jedna část obyvatelstva vnucuje svou vůli druhé části puškami, bodáky a děly, to jest prostředky neobyčejně autoritativními; a jestliže vítězná strana nechce přijít o plody svého boje, musí udržovat své panství strachem, který nahánějí reakcionářům její zbraně. Byla by se Pařížská komuna udržela třeba jen jediný den, kdyby se nebyla opírala o autoritu ozbrojeného lidu proti buržoazii?“. A z toho Engels vyvozuje: „Tedy jedno z dvojího: buď antiautoritáři sami nevědí, co mluví, a pak jen šíří zmatek, anebo vědí, a pak zrazují hnutí proletariátu. V obou případech slouží reakci“ (O autoritě) (9). Sled vzestupných etap je Marxem a Engelsem zachycen s takovými jasnými obrysy, že potvrzení, která dodaly boje sto padesátileté historie, nemohla než ještě výrazněji vyniknout. Nejprve místní, rozptýlené a v jeden celek neuspořádané boje, vyvolané bezprostředními životními podmínkami námezdních dělníků; poté přerod a centralizace ve všeobecné třídní boje, národní a mezinárodní, a tím i v politické boje; konstituování proletářské třídy v třídu skrze orgán této centralizace, politickou stranu; konstituování proletářské třídy ve vládnoucí třídu skrze násilnou revoluci a udržení této nadvlády rudým terorem pod řízením strany; nakonec vymizení proletariátu jakožto třídy a veškerého třídního rozdělení ve společnosti, a tím i vymizení politické strany, s uskutečněním úplného komunismu.

 

*      *      *

  

Další dva texty obsažené v této brožuře, Strana a třída a Strana a třídní akce, byly publikovány v časopise Rassegna Comunista, časopisu „Komunistické strany Itálie, sekce Komunistické internacionály“, a to v čísle 2 (15. dubna) a čísle 4 (31. května). Autorem byl Amadeo Bordiga a vyjadřovaly naprostou shodu a dokonalý soulad strany založené v Livornu v lednu 1921 s Tezemi o roli komunistické strany v proletářské revoluci Komunistické internacionály, jež jsou zde zveřejněny jako první text.

V první z nich, Strana a třída, je jasně řečeno, že politická strana proletářské třídy může ve svých řadách zahrnovat pouze část samotné třídy, tudíž nikoli její většinu; většina jakožto pojem odkazuje na statistické či sociologické pojetí společnosti a jejích složek, tudíž nikoli dialektické. Dialektická metoda totiž nevnímá dějiny jako jakýsi snímek, ale „film odvíjející se v jeho postupných scénách; třídu je třeba hledat a rozeznávat ve výrazných rysech tohoto pohybu“. Pojetí třídy je tedy dynamické, nikoli statické. Všichni si pamatujeme slavné pasáže z Marxova a Engelsova Manifestu, které konstatují, že každý třídní boj je politickým bojem a že organizování proletářů v třídu je reálně organizováním proletářů v politickou stranu. Z toho vyplývá, že pojetí třídy vede přímo k pojetí politické strany. Třída podle marxismu není pouhým souhrnem jedinců nacházejících se v obdobných společenských poměrech, ani tříděním jedinců zasazených do určitých funkcí ve společnosti, do pevně určených skupin v ekonomickém, společenském, politickém a ideologickém smyslu. Třída – termín latinského původu classis, tj. loďstvo, válečná námořní eskadra, který si marxismus osvojil – bezprostředně vyžaduje „hnutí a boj“, „soubor jednotek, které jednají společně, jdou stejným směrem, čelí stejnému nepříteli “ (10). Proto když mluvíme o proletářské třídě v marxistickém významu, mluvíme ve skutečnosti o dějinném hnutí lidských skupin spojených stejnými ekonomickými a společenskými podmínkami námezdních pracujících, bojujících proti námezdní práci, a tím i proti buržoazní třídní nadvládě, která je těmto podmínkám podrobuje.

Jde o dějinné hnutí, jehož si je vědoma jen část – a v obdobích nepříznivých pro revoluční boj jen velmi malá část – obrovské proletářské třídy; ta představuje fyzickou základnu revoluční komunistické strany. V době, kdy tyto texty vznikaly, používala komunistická levice Itálie při polemice s názorem, podle něhož by třídní strana, má-li mít rozhodující vliv a být schopna zvítězit v boji proti buržoazním silám, měla v sobě pojímat většinu proletářské třídy, termíny část a zlomek (nepatrná část) třídy zaměnitelně. Protože však termín „zlomek-frakce“ (ital. frazione), užitý v politickém smyslu, odkazuje spíše přímo k pojmu zlomu-roztržky neboli rozkolu než k aritmetickému pojení, preferujeme v tomto případě termín část, protože proletáři tvořící třídní stranu se neoddělují od proletářské třídy ve snaze stát se něčím jiným; jsou to stále proletáři, avšak proletáři, kteří získali „zvláštní schopnost porozumět dějinnému výhledu“ a kteří se ujímají úkolu „vnášet“ tento „dějinný výhled“ do své vlastní třídy, tedy poučení z minulých třídních bojů, které je schopna vyvodit pouze strana a tím ji připravit na revoluční třídní boj. Bez okolků se zdůrazňuje, že „strana žije, když existuje doktrína a způsob jednání. Strana je školou politického myšlení, a tudíž i organizací boje. První charakteristika je faktem uvědomění, druhá je faktem vůle, přesněji řečeno snahy směřovat k určitému konečnému cíli“. A pouze v třídní straně, politické straně proletariátu, lze tyto dvě charakteristiky nalézt zhuštěné. Rozvoj kapitalistické společnosti fakticky znamená nejen technické inovace a hospodářský rozvoj, ale také rozvoj vykořisťování námezdní práce kapitálem, a tím posilování společenské a politické nadvlády buržoazní třídy a stupňování útlaku na třídu námezdních pracujících, a to ve všech zemích. Tentýž kapitalistický vývoj kumuluje faktory ekonomické a společenské krize, prohlubuje společenské rozpory a fakticky vytváří permanentní podloží pro boj mezi vykořisťovanými třídami a třídou vykořisťovatelů. Dějiny třídního boje proletariátu však ukázaly a stále ukazují, že pouze třídní strana – třebaže sestává pouze z části třídy – může dát „jednotu akce a hnutí“ celé třídě, „neboť spojuje ty elementy, mimo meze kategorií a lokalit, které jsou vnímavé k třídě a reprezentují ji“. A proto „třída implikuje stranu, protože aby mohla existovat a vystupovat v dějinách, musí mít kritickou doktrínu dějin a cíl, kterého v nich chce dosáhnout“.

Text rozhodně kritizuje klasický odklon reformismu a reformistických tendencí vzešlých ze syndikalismu a parlamentní sociální demokracie, které vedly k pádu Druhé internacionály tváří v tvář první světové válce. Stručně řečeno, sociálnědemokratická a workeristická degenerace třídní strany transformovala dělnické strany z „nejvyspělejší části dělnické třídy“ v „její mechanické vyjádření ve volebním a korporativním systému, kde se stejná důležitost a vliv přikládá i vrstvám, které jsou nejméně uvědomělé a nejvíce podléhající egoistickým nárokům proletářské třídy samotné“. Marxistům je dobře známo, že buržoazie má veškerý zájem na tom, aby byla „akce proletariátu omezená na bezprostřední ekonomické požadavky, které jsou nastolovány jednotlivými odvětvími zvlášť“, neboť takto „pomáhá tak zabezpečit status quo a vyhnout se formování nebezpečného 'politického' uvědomění – to jest jediného uvědomění, které je revoluční, neboť míří na zranitelné místo nepřítele, na držení moci“. Jak marxisté vědí, pojmy většina a právo většiny na převahu nad menšinou, přeneseny do politické roviny, nadále zachovávají voličskou buržoazní demokracii. Buržoazie fakticky propaguje a podporuje „konzultace s masami, neboť ví, že odpověď většiny bude vždy ve prospěch privilegované třídy a ochotně jí bude přenechávat právo vládnout a nadále pokračovat ve vykořisťování“.

V textu nechybí kritika pojetí, která si nárokují vyřešit prostřednictvím organizační formy dávný problém protikladu mezi omezenými a postupnými výdobytky a maximální realizací revolučního programu, a prosazuje se zde skutečné pojetí, podle něhož revoluce není otázkou organizačních forem. Této teoretické jasnosti neuniká skutečnost, že „třída má původ v bezprostřední homogenitě ekonomických podmínek, které se nám jeví jako prvotní hnací síla tendence zničit a překročit současný způsob výroby“, jen aby znovu zdůraznila, že „aby se však třída mohla tohoto velkého úkolu ujmout, musí mít své vlastní smýšlení, svou vlastní kritickou metodu, svou vlastní vůli směřující k přesně vymezeným cílům určeným výzkumem a kritikou a svou vlastní organizaci boje, která s maximální efektivitou svádí dohromady a využívá její kolektivní snahy a oběti. To vše tvoří stranu“.

Ve druhém textu Strana a třídní akce, který je úzce spjat s textem prvním, jsou rozpracovány historické úkoly námezdní třídy na její revoluční cestě před a po násilném dobytí politické moci. Zdůrazňuje se, že vzhledem k historickým zkušenostem s bojem proletářské třídy za obranu svých životních podmínek a za své osvobození z kapitalistického vykořisťování potřebuje sám proletariát politické vedení své třídní strany nejen jako vedení revoluční přípravy, strategické vedení revoluce a jako orgán uskutečňující třídní diktaturu po dobytí politické moci, ale také pro samotný obranný boj na bezprostředním terénu: bez vedení strany není proletářská třída sama, dosud organizovaná v bezprostředních obranných organizacích, s to zcela se vymanit z ideologického a materiálního vlivu buržoazní vládnoucí třídy; nevyhnutelně zůstává zajatcem individuálních a skupinových zájmů, tedy zajatcem soupeření mezi proletáři podněcovaného vládnoucí buržoazní třídou a omlouvaného oportunistickými proudy. To nevylučuje rozhodující význam ekonomických organizací pro obranu proletariátu, přičemž uznáváme, že jsou-li takové organizace organizovány pro třídní boj, a nikoli pro třídní spolupráci, pak představují prvořadou funkci pro sjednocování širokých proletářských mas a jejich „školení se“ v boji proti buržoazním zájmům, tedy proti všemu, co zachovává a posiluje vykořisťování námezdní práce. Současně si je třídní strana vědoma skutečnosti, že instinktivní boj proti podmínkám bídy a nouze, v nichž žijí v kapitalistickém vykořisťovatelském režimu, nebude nikdy stačit k tomu, aby proletáři učinili kvalitativní skok od boje na ekonomickém terénu k boji, a to nejen na obecně politickém terénu, nýbrž na revolučním terénu; tj. na terén otevřené a totální třídní konfrontace, jejímž cílem je uchopení politické moci, zničení buržoazního státu, nastolení diktatury proletariátu, revoluční válka proti všem snahám o vnitřní i vnější znovuobnovení nadvlády buržoazie a celosvětové rozšíření proletářské revoluce.

V tomto textu se uvádí, že proletariát jako jediná revoluční třída v moderní buržoazní společnosti je a bude schopen se vypořádat s problémy své revoluce a diktatury v první řadě prostřednictvím své třídní strany a že tato strana je nepostradatelným orgánem pro jejich zvládnutí, jak nade vší pochybnost demonstrovala Říjnová revoluce 1917 a první roky třídní diktatury bolševické strany Lenina.

Nejenže proletariát potřebuje revoluční přípravu, aby se jeho bezprostřední obranný boj mohl přetavit v revoluční politický boj, ale potřebuje také třídní stranu. Samotné dějiny třídních bojů a mezinárodního komunistického hnutí ukázaly, že je to právě strana, kdo nejlépe zastupuje dějinný cíl proletářské revoluce a kdo je nejlépe připraven vést proletariát v revoluci a za třídní diktatury: a je to právě tato strana, která dlouho před revolucí začala „tvořit soubor své doktríny a svých zkušeností“. Dočteme se totiž, že „nezbytný úkol strany je tedy vyjádřen dvojím způsobem, totiž nejprve jako faktor vědomí a poté jako faktor vůle. První vyúsťuje v teoretickou koncepci revolučního procesu, která musí být sdílena všemi jejími stoupenci; druhý s sebou nese jasnou disciplínu, která zajišťuje koordinaci, a tím i úspěch činnosti“. To vše by nemělo být vykládáno tak, jako by existence třídní strany postačovala k zaručení úspěchu proletářského třídního boje; jako by třídní hnutí bylo determinováno stupňovitým a postupujícím vývojem směrem k revoluci a uchopení politické moci. Tvrdit, že vedení třídní strany je nepostradatelné pro boj proletariátu za osvobození od námezdní práce, a tedy od kapitalistického režimu a kapitalistického výrobního způsobu, neznamená tvrdit, že toto vedení bude postačovat k zaručení úspěchu v třídním boji. Existuje mnoho faktorů, které přispívají k úspěchu revolučního hnutí, ale faktor třídní strany, teoreticky pevné a zocelené v třídních bitvách vedených v průběhu času, nemůže chybět. „Revoluční krize“ může vyvěrat pouze ze společenských krizí, v nichž se vyhrocují ekonomické, společenské a politické rozpory společnosti, které uvádějí všechny třídy a společenské vrstvy do bouřlivého pohybu. Proletářské masy jsou za krizí režimu, takřka vždy zapříčiněných válkou, vrhány na všechny strany; běda však třídní straně, podlehne-li přesvědčení, že samotné rozpory a samotná krize buržoazní společnosti samy vyjasní situaci a přivodí, že se znesvářené třídy automaticky postaví proti sobě. Celé dosavadní dějiny ukazují, že kapitalismus, a tedy i buržoazní vládnoucí třída, reaguje během svých krizí desateronásobným zmnožením svých sil společenské konzervace a mobilizací všech ekonomických, společenských a politických sil na obranu této společnosti. Na příkladu krachu stran Druhé internacionály tváří v tvář první imperialistické válce, kdy sociální demokraté přešli do tábora sociálpatriotismu a sociál-imperialismu, se ukazuje, že navzdory krizi buržoazního režimu vliv oportunistických tendencí a tendencí třídní spolupráce, jež působí jako sabotér proletářského třídního boje, na proletariát dlouho přetrvává. Tudíž o důvod víc, aby se třídní strana dlouze připravovala na svůj primární úkol: vést proletariát v revoluci a za třídní diktatury, čerpajíc veškerá ponaučení z dějin třídních bojů a zejména z porážek proletariátu a komunistického hnutí. Marxismus, jak by zdůraznila komunistická levice Itálie, je spíše teorií kontrarevolucí než revolucí.

V textu je sice evidentní historická důležitost nedávného ustavení Třetí internacionály, přesto zde zaznívá potřeba naprosto nekompromisně hodnotit strany a subjekty, které se k ní – v důsledku vítězné ruské revoluce a růstu revolučního hnutí v mezinárodním měřítku – připojily nebo se o to snaží. Tak jako již v roce 1920, kdy komunistická levice Itálie naléhala na větší přísnost a nesmlouvavost podmínek pro přistoupení ke Komunistické internacionále, tak v roce 1921 a v dalších letech bude naléhat zdůrazňováním toho, že Komunistická internacionála by měla „pohlížet s krajní nedůvěrou na všechny skupiny a jednotlivce, které k ní přistupují s teoretickými a taktickými výhradami“. V textu se zdůrazňuje, že masy, o něž sváděly boj s početně velkými či malými stranami, a to souběžně i s jejich teoretickým, programovým a taktickým smýšlením, „nikdy nenajdou jistějšího obránce svého třídního vědomí a své moci, než když předešlé jednání strany prokázaly kontinuitu jejího směřování k revolučním cílům, a to dokonce i bez podpory mas či v určitých nepříznivých chvílích proti nim. Podporu mas lze získat jistě pouze bojem proti jejich oportunistickým vůdcům. To znamená, že tam, kde mají nekomunistické strany stále vliv na masy, je třeba získat si masy rozložením organizační sítě těchto stran a integrací jejich proletářských složek do pevné a jednoznačně vymezené organizace komunistické strany“. Mimořádně důležitá je pasáž, ve které se zdůrazňuje nepostradatelná vlastnost třídní strany, aby byla z hlediska revoluční perspektivy spolehlivá: musí jí předcházet historie, v níž je prokazatelná kontinuita jejího směřování k revolučnímu cíli, a to dokonce i bez podpory mas či v určitých nepříznivých chvílích proti nim. Kontinuita jednání směřujícího k revolučnímu cíli, to je ústřední bod, nepostradatelná vlastnost, kterou musí třídní strana mít a kterou je i ve fázích nepříznivých pro třídní hnutí a revoluční boj povinna bránit, byť by tato obrana musela probíhat bez hnutí mas či třeba proti nim. Je tomu tak proto, že na masy vždy působí mocné faktory společenské konzervace, které lze konkretizovat jak materiálně v ekonomickém a společenském tlaku buržoazní vládnoucí třídy, tak v ideologickém vlivu, který vládnoucí třída vykonává na základě ekonomických faktorů, a který přiměl Engelse prohlásit, že na ideologické úrovni masy smýšlejí v souladu s vládnoucí ideologií, tedy ideologií buržoazie.

Jedním z životně důležitých úkolů revolučních komunistů, a tedy i třídní strany, je boj za obranu za jakýchkoli okolností její teoretické, programové, politické a organizační kontinuity; komunistická levice Itálie to prokazovala v dějinném průběhu revolučního komunistického hnutí; během jeho vzestupných období a zejména v obdobích jeho porážek a degenerace.

Boj na obranu revolučního marxismu, tj. kontinuity revolučního komunistického hnutí v čase a prostoru jak z hlediska jeho teorie, tak z hlediska jeho praktické činnosti, patří k třídním bitvám, které, aby dostála svým úkolům, musí třídní strana neustále svádět v každé situaci, za všech historických okolností a proti každému protivníkovi, ať už očividnému či skrytému. Varování, která komunistická levice Itálie vyslovovala od počátků Komunistické internacionály ohledně otázky taktických norem, nekompromisně platných na mezinárodní úrovni, jimiž se musely pod hrozbou vyloučení z Internacionály řídit všechny přistupující strany, nebyla náhodná: vyplývaly z tuhého a soustavného třídního boje na obranu marxismu vedeného uvnitř Socialistické strany proti zednářství, proti kulturalistickým úchylkám, proti syndikalistickým a anarchistickým tendencím, proti antiklerikálním, nicméně zároveň liberálně-buržoazním postojům a v dokonalém souladu s Leninovou taktikou revolučního defétismu, i navzdory tomu, že s ním neměla přímý kontakt, proti pacifismu a šovinismu hned od italsko‑turecké války za dobytí Libye a pak proti samotné národní buržoazii a proti buržoazii kterékoli země v první imperialistické světové válce.

Právě kontinuita těchto třídních bitev v čase a prostoru učinila z proudu komunistické levice Itálie nejkonzistentnější a nejpevnější oporu boje na obranu revolučního marxismu; jeho boj proti každému kompromisu, byť malému, na taktické a organizační úrovni (proti politické jednotné frontě, proti přidružování se k Internacionále stran považovaných za „sympatizující“, proti zavádějícím formulacím „dělnické vlády“ nebo, což je ještě horší, „dělnicko-rolnické vlády“, proti účelovým praktikám na organizačním a taktickém poli přijímaných za účelem „akcelerace“ revolučního postupu nebo „dobytí většiny“ mas – včetně „parlamentarismu“ – a samozřejmě i proti jakékoli kapitulaci demokratickým iluzím jak v politicko-taktické, tak v organizační oblasti) posílil politický proud, který se ukázal být ve všeobecném a globálním úpadku mezinárodního komunistického hnutí jediným, který měl možnost a teoretickou sílu navázat na onu niť v čase, aniž by ztratil orientaci, aniž by ztratil kurz, tedy schopnost pokračovat v práci na obnově marxismu po jeho totálním zničení stalinismem a jeho mnoha následnými variantami; a pokračovat v úkolu obnovy revolučního orgánu par excellence, třídní strany, která by bez teoretického znovunastolení marxismu nikdy nemohla a nikdy nespatří světlo světa. V článku z roku 1921, kterým se zde zabýváme, se ke konci uvádí: „Strany ani revoluce nelze vytvářet; strany a revoluce jsou vedeny spojením v jeden celek všech užitečných mezinárodních revolučních zkušeností, aby se zajistila co největší šance na vítězství proletariátu v boji, který je nevyhnutelným vyústěním dějinné epochy, v níž žijeme“.

Zásadní charakteristikou Komunistické internacionály, a tím i mezinárodní komunistické strany, je sjednocení přínosných mezinárodních revolučních zkušeností; což od začátku vylučuje, aby revoluční zkušenost nabytá v určité zemi působením revoluční komunistické strany v dané zemi – a to i v Rusku v roce 1917, kde bolševická strana dovedla proletariát k vítěznému dobytí politické moci nastolením a výkonem třídní diktatury – byla automaticky vůdčí praxí pro všechny ostatní země a strany. Vzhledem k nerovnoměrnému vývoji kapitalismu v různých zemích světa a vzhledem k nevyhnutelně nerovnoměrnému vývoji třídního hnutí proletariátu a formování komunistických stran v různých zemích se stalo zcela nutné sjednotit veškerou činnost komunistických stran přidružených k Internacionále směrem k jedinému společnému cíli: revolučnímu dobytí politické moci a nastolení diktatury proletariátu ve všech zemích, dokonce i v těch se zaostalým kapitalismem, pokud to obecné podmínky dovolovaly – jako tomu bylo v carském Rusku –, využít co nejlépe všech revolučních zkušeností, které se v minulosti i současnosti odehrály na mezinárodní úrovni, a propojit je do organického souboru tezí, který by sloužil jako všeobecné vodítko pro všechny národní sekce Internacionály. Takový byl a je smysl ponaučení, která komunistická levice Itálie vyvodila již tehdy a podtrhla je ve svých tezích z období po druhé světové válce při práci na obnově teorie a znovuustavení revoluční komunistické strany, tj. v tezích, které jsou obsahem dalších brožur následujících po této věnované tématu „Strana a třída“.

Boj proti veškeré oportunistické degeneraci byl a je součástí této složité třídní bitvy. Jak ukázaly dějiny mezinárodního proletářského hnutí a dějiny třídních bojů ve všech zemích, a zejména ve vyspělých kapitalistických zemích, oportunismus je jedním z nejzákeřnějších a nejúpornějších nepřátel proletariátu. Bere na sebe masku neustále se měnící formy a pozvolna se přizpůsobuje rozmanitým situacím, za nichž buržoazní moc demonstruje svou naléhavou nutnost dominance a nadřazenosti nejen v hranicích vlastního státu, ale i v mezinárodním měřítku. Ačkoli pokaždé mění svoji tvář, sleduje oportunismus vždy stejný cíl: udržet široké proletářské masy pod třídní nadvládou buržoazie, a to jakýmikoli prostředky; především však neustálým přiživováním konkurence mezi proletáři a spoléháním na to, že se panující buržoazie odvděčí za jeho služby společenskými a individuálními výsadami, ba zajde tak daleko, že jej v poměrech výjimečného společenského pnutí povolá do vlády, jako se to stalo v případě Noskeho a Scheidemanna v letech 1918–1919. Až na to, že toto povolání do vlády mělo za účel konfrontovat bezprostřední nebezpečí proletářského rudého náporu a zlikvidovat revoluční vůdce, kteří tehdy v Německu nesli jména Rosa Luxemburgová, Karl Liebknecht, Leo Jogiches.

Boj proti oportunismu jde ruku v ruce s bojem proti panující buržoazii; nejen proto, že oportunistické proudy na proletariát mají škodlivý dopad, neboť využívají vlivu jeho ekonomicky a profesně nejprivilegovanějších vrstev (ona pověstná Engelsova „dělnická aristokracie“) k držení masy proletářů ve stavu společenské podřízenosti, ale také proto, že buržoazie využívá oportunisty jako hlídací psy, a když nadejde čas, jako své slouhy proti proletariátu.

Degenerace, které charakterizovaly pád kdysi revolučních komunistických stran do role užitečných idiotů pro zachování buržoazního režimu a tyranů proti proletariátu, kterak předvedli stalinisté, jež fyzicky zlikvidovali starou bolševickou gardu a statisíce proletářů houževnatě se držících revoluční perspektivy iniciované Leninem, jsou jedním z výsledků lítého třídního boje, který panující buržoazie všech zemí neustále vede proti proletářům, kteří vědí, že osvobození se od námezdní práce nelze nikdy dosáhnout demokratickými a parlamentními prostředky, ani domnělým vyčerpáním se buržoazních sebezáchovných sil způsobeným jejich vlastními rozpory v jakémsi progresivním společenském rozkladu, a už vůbec nikoliv mírumilovnými prostředky. Vládnoucí buržoazie je úhlavním nepřítelem proletariátu; ovšem její setrvání a odolávání v čase – navzdory všem ekonomickým a společenským znamením, která názorně ukazují, že kapitalismus nebude s to překonat své krize, nýbrž že je předurčen k jejich stále většímu prohlubování – závisí rovněž na úspěchu oportunistických proudů mezi proletářskými masami.

Boj proti všem oportunistickým úchylkám je tudíž stejně životně důležitý jako boj proti vládnoucí buržoazii; oportunisté, kteří jsou fyzicky i společensky v blízkosti proletariátu a téměř vždy z něj pocházejí, představují permanentní infekci, jíž se proletariát zbaví jedině tehdy, když se rozejde s praktikami a postoji, které vedou k politice třídní spolupráce, a místo toho si osvojí praktiky a postoje třídního charakteru. Boj se vyhrává bojem a třídní boje připravují proletariát na vítězství pouze tehdy, jsou-li vedeny třídními prostředky a metodami, a to jak na bezprostředním, tak na obecně politickém terénu. A právě pro tento výsledek je nezbytná třídní strana: samotnou revoluci předchází dlouhé období příprav, bezprostředních bojů, epizodických a místních bojů, v nichž proletáři získávají zkušenosti, učí se poznávat a rozlišovat různé nepřátele a za opravdové spojence považovat pouze ostatní proletáře bez ohledu na jejich kategorii, profesi, pohlaví nebo národnost, jelikož bojují na třídním terénu.

 

---

 

(1) Adjektivum „italský“, při odkazování na proud levice Komunistické strany Itálie, není míněno v nacionalistickém smyslu slova, ale je chápáno v internacionalistickém politickém smyslu, neboť všechny teoretické základy, principy, hlavní politické a taktické linie, organizační kritéria a praktické konání v různých oblastech intervence odpovídaly internacionalistickému pohledu a přístupu, které jsou charakteristické pro marxismus a které tento proud, zformovaný v Itálii, následoval, praktikoval a bránil po celou dobu svého dějinného trvání. Není náhodou, že strana, založená v roce 1921, se jmenovala Komunistická strana Itálie – sekce Komunistické internacionály. Svůj název změnila na Italskou komunistickou stranu, když se vzdala svého internacionalistického náhledu a přístupu v teorii i praxi.

(2) Viz svazek In difesa della continuità del programma comunista, s. 9–23, nebo francouzské vydání Défense de la continuité du program communiste, s. 9–26.

(3) Již dříve, v roce 1921, v období před III. kongresem Internacionály, reagovala levice na snahu hodnotit účinnost a schopnost vlivu strany nikoliv již na základě pevné kontinuity jejích programových pozic a praktické akce a pevné disciplíny její organizace (v čemž spočívá její skutečná síla), ale na základě kvantitativního a mechanického měřítka spočívajícího v počtu členů nebo, což je ještě horší, v dosažení získání „většiny“ dělnické třídy. (Viz text Strana a třídní akce).

4) Příkladem takového přesnějšího vymezení a „kodifikace“ taktiky strany během významných dějinných okamžiků jsou Římské teze (italsky Tesi di Roma, 1922), které byly publikovány opětovně v již výše zmiňovaném svazku.

(5) Je třeba poznamenat, že v tom levice spatřuje i řešení složitého problému organizačního fungování strany v její nezbytné vertikální a hierarchické struktuře: řešení, které formule „demokratického centralismu“ sama o sobě nebyla a není schopna poskytnout. „Záruka“ – v mezích, v nichž lze takovou záruku poskytnout – řádného fungování centralizované organizace strany již nespočívá v „náhodě“ při volbě vyšších orgánů orgány nižšími nebo v demokratické konzultaci se základnou coby běžné a platné praxi, nýbrž v mimořádném a jednotném rázu pouta, které dialekticky spojuje „centrum“ a „základnu“ v programu známém všem a v jeho „uzavřených“ taktických implikacích, jež oba zavazují přesahujíce hranice prostoru a času. To je smysl „organického centralismu“, který levice teoretizovala od roku 1921 (jak je vidět v textu Il principio democratico), kde „disciplína“ a „důvěra“ v centrum strany vyplývá z toho, že je nepostradatelným technickým orgánem pro jednotné a konstantní uplatňování pevných norem známých základně, a nikoliv depozitářem nadřazené „moudrosti“ a ani schopnosti „objevovat“ originální řešení „nových“ problémů.

(6) Připomeňme si velkolepé volání listu Neue Rheinische Zeitung po potlačení povstání ve Vídni 7. listopadu 1848: „Bezvýsledné masakry po červnových a říjnových dnech, nekonečné oběti po únoru a březnu, sám kanibalismus kontrarevoluce přesvědčí národy, že existuje jen jeden prostředek, jak zkrátit, zjednodušit a zkoncentrovat vražedné smrtelné křeče staré společnosti a krvavé porodní bolesti nové společnosti, jen jeden prostředek – revoluční terorismus“.

(7) Stejná myšlenka se v jiné podobě znovu objevuje v Třídních bojích ve Francii (III: Následky 13. června 1849, 1850): „proletariát (…) seskupuje se (…) stále víc kolem revolučního socialismu, kolem komunismu, pro který sama buržoazie vynalezla jméno Blanqui. Tento socialismus je vyhlášením permanentnosti revoluce, je to třídní diktatura proletariátu jako nutný průchozí stupeň k odstranění třídních rozdílů vůbec, k odstranění všech výrobních vztahů, na nichž tyto rozdíly spočívají, k odstranění všech společenských vztahů, jež těmto výrobním vztahům odpovídají, k převratu všech idejí, jež z těchto společenských vztahů vyplývají“. A Marx v Kritice Gothajského programu z 5. května 1875 zdůraznil: „Mezi kapitalistickou a komunistickou společností leží období revoluční přeměny jedné společnosti v druhou. Tomu odpovídá také politické přechodné období, v němž stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu“.

(8) Marxistická teorie je jednolitým celkem a zůstává jím od svého vzniku až do definitivního vítězství; od dějin očekává toliko to, že bude uplatňována se stále větší přísností, a tak se její neměnné rysy lépe vtisknou do programu třídní strany. Abychom tuto neměnnost opět stvrdili, připomeňme si, že Marx ve svém projevu k sedmému výročí založení První internacionály (1871) spojil princip diktatury proletariátu, a tedy i teroru, s požadavkem centralizovaného vedení proletariátu v třídním boji přetaveném v lítou bitvu v celosvětovém měřítku: „Ale než bude možné takovou změnu provést [tj. provést socialistickou přeměnu], bude nutná diktatura proletariátu, a její první podmínkou je proletářská armáda. Dělnická třída si bude muset dobýt právo na své osvobození na bojišti. Úkolem Internacionály je organizovat a sdružovat síly dělnictva pro nadcházející boj“. Tento problém bude postaven před bolševiky v historicko-materiálním kontextu a právě na základě neměnné linie marxistické doktríny se zrodí Rudá armáda, což vyvolá rozhořčené křiky reformistů a anarchistů.

(9) Dne 18. prosince 1889 Engels se svou obvyklou jasností potvrdil G. Trierovi: „Jsme zajedno v tom, že proletariát nemůže vybojovat politickou moc – jedinou cestu k nové společnosti – bez násilné revoluce. Má-li mít proletariát v rozhodující chvíli dost síly k vítězství, je třeba – a toto stanovisko jsme s Marxem hájili od roku 1847 –, aby vytvořil samostatnou stranu, která by byla odlišná od všech ostatních a stála proti nim a která by byla uvědomělou třídní stranou“.

(10) Viz článek ze série „Sul filo del tempo“ s názvem Danza di Fantocci: dalla Coscienza alla Cultura, uveřejněný v „Il programma comunista“, č. 12, 1953; později zahrnut do sborníku strany s názvem Classe, Partito, Stato nella teoria marxista, květen 1972.

 

 

Mezinárodní komunistická strana

www.pcint.org