Back - Home - Back to Publication catalogue - Back to Czech Page - Back to Statements - Back to Texts and Theses - Back to Themes

---

 

Teze z našeho pohledu, tehdy a nyní

(Z Il programma comunista, č. 19, 1965)

 

 

Teze, které předložil Zinovjev, měly za hlavní cíl odlišit pozici marxistických komunistů od pozice revizionistů na pravici: reformistů, sociálních demokratů, labouristů, a revizionistů na levici: revolučních syndikalistů, anarchistů; a v tomto smyslu zůstávají z historického hlediska klíčové, tím spíše dnes, kdy se všude rozšířil širší maloburžoazní oportunismus.

První teze s cílem stanovit, že revoluční politická strana nemůže být ztotožněna s celou dělnickou třídou jako takovou, používá známou formulaci, námi opakovaně označovanou za nedokonalou, že strana je částí nebo zlomkem dělnické třídy. Takto zúžená formulace svádí k mylnému výkladu, že dělníci, kteří jsou členy strany, a dělníci ostatní mají rovnocennou váhu: to představovalo nebezpečí, ale rozhodně to nebylo smýšlení Zinovjeva ani sjezdu.

Druhá teze jasně říká, že před dobytím moci je strana s to organizovat ve svých řadách pouze menšinu dělnické třídy. Aby všichni dělníci mohli vstoupiti do strany, bylo by nutné, aby vítězná revoluce odstranila všechny zhoubné vlivy buržoazie: tisk, školu, parlament, církev, státní správu.

Třetí teze objasňuje pojmy strana a třída tím, že ukazuje, kterak by se nikdy neměly zaměňovat. Menševickou myšlenkou bylo, že strana by měla vždy následovat převládající tendenci mezi pracujícími a například nevznášet politickou kritiku vůči carovi, nýbrž pouze ekonomickou kritiku vůči průmyslníkům. Formulace je velmi uspokojivá: úkolem proletářské strany musí být za takového stavu věcí reagovat proti náladám většiny dělníků a navzdory všemu hájit dějinné zájmy proletariátu. Toto je více než jasné stanovisko, ačkoli bychom očekávali, že bude řečeno, že teprve se zrodem revoluční strany lze hovořit o tom, že proletariát existuje historicky jako třída, že strana je třídním orgánem proletariátu.

Čtvrtá teze je namířena proti pomýlenosti anarchistů, kteří po krachu Druhé internacionály prohlašovali, že stranická forma historicky selhala. Co selhalo byly zrádcovské socialisticko-nacionální strany, avšak rodila se v žáru ohně revoluční strana diktatury.

Pátá teze jasně říká, že proletářská revoluce není realizovatelná bez existence formální strany. Potvrzuje se princip centralizace samotného stranického orgánu, čímž se kritizují metody Průmyslových dělníků světa (Industrial Workers of the World–IWW), tedy tříštění na malé místní a odborové orgány. Připomíná se menševická myšlenka tzv. dělnického shromáždění stojícího nad stranou (žluťáčtí „workeristé“). Podobně je kritizována prázdná formule „levých“ Komunistů Německa (Komunistické dělnické strany Německa-KAPD), která tvrdila, že není stranou v tradičním smyslu slova; a tento postoj je označen za naprosto reakcionářský. Co se týče vad syndikalismu, konstatuje se, že generální stávka jakožto pasivní akt je nedostatečná, ale že je zapotřebí ozbrojeného povstání, jehož orgán je politický, centralizovaný a disciplinovaný. Sami revoluční syndikalisté hovoří o rozhodné menšině: právě takovou je pouze strana.

Šestá teze říká, že úkolem strany je systematická práce v šířeji pojatých orgánech, jako jsou odbory, a v dalších, ještě specifičtějších formách, jako byly tedhy výbory kampaně „Ruce pryč od Ruska“. Přičemž se má zato, že taková práce se má připravovat uvnitř strany a že nikdy nepodřizuje její organizaci autoritě externích organizací.

Sedmá teze se týká zásadní způsobu jednání odmítajícího bojkot žluťáckých odborových organizací (vedených reformisty a, jak se v textu přiznává, i křesťanských). Nejde o čistě terminologickou záležitost, nicméně není od věci připomenout, že pro italské socialisty byly republikánské dělnické komory (camere del lavoro) v regionu Romagna žluťácké a katolické organizace bílé, do nichž se nevstupovalo, nýbrž se z nich snažili vyrvat své proletářské přívržence, aby je svedli do rudých organizací. Smysl této teze, objasněné právě v tezích o odborech, spočívá v tom, že tváří v tvář odborovým organizacím vedeným pravicovými socialisty se nekáže dělníkům vystoupení z nich, ale uskutečňuje se vnitřní ovládnutí.

Osmá teze je pozoruhodná svým odsouzením slavného rozdělení na tři formy a jejich významové rovnocennosti: strana-odbory-družstva; toto rozdělení se v různých podobách (včetně rovného vztahu mezi stranou a odborovou konfederací a obdobně) rozmohlo ve staré Internacionále a rovněž v Itálii před válkou a po ní. Pro Zinovjeva je nová trojice v jasném pořadí dle důležitosti: strana-sověty-odbory. Sověty jsou sice novou historickou formou přechodného státu, ale nepřeválcovávají stranu ani jí neubírají její vedoucí úlohu. Pozoruhodné je také odsouzení další formule KAPD, která prohlašuje, že strana se musí stále více přizpůsobit myšlence sovětů a nabýt proletářského charakteru. Chybná a reakční je myšlenka, že strana se musí vtělit do sovětů a nechat se jimi nahradit. Jak vždy tvrdil Lenin, existuje historická možnost, že se sověty podlehnou vlivu buržoazie a oportunistů, a v takovém případě strana uchopí moc proti nim.

Devátá teze opakuje, že strana má po dobytí moci významné funkce.

Desátá teze tyto funkce vyjmenovává jako boj nejen proti buržoazii, ale i proti socialistům (potlačení těchto stran a všech, kdo se staví proti komunistické straně). Strana organizuje rudou armádu, bojuje proti všem omezeným vizím jedné továrny, které rozbíjejí jednotu proletariátu, proti regionálnímu „patriotismu“ a lokalismu, které podkopávají jednotu diktátorského státu.

Dle jedenácté teze strana nevymizí dříve, než vymizejí třídy (než bude uskutečněna úplná komunistická společnost). Teprve až komunismus přestane být cílem a celá dělnická třída bude komunistická, bude se strana moci rozpustit v nitru pracující třídy. Přesnější je Marxova formulace, která mluví o lidstvu, neboť proletariát s úplným rozvinutím komunistické společnosti ruší spolu s ostatními třídami zejména sám sebe. Strana bude mít svou funkci, dokud nebudou vymýceny všechny zhoubné tradice třídních společností.

Třináctá teze potvrzuje koncepty centralizace, železné disciplíny a armádního typu v průběhu občanské války.

Čtrnáctá teze formuluje demokratický centralismus takto: vyšší orgány jsou voleny nižšími – povinná podřízenost každého orgánu nadřízenému – centrum s plnými pravomocemi, nezpochybnitelnými v období mezi sjezdy. My zde pouze zdůrazníme to, že dle organického centralismu v podání levice by sjezdy samy neměly posuzovat práce centra a o výběru řídicích osob, nýbrž o otázkách směřování, a to v souladu s neměnnou historickou doktrínou světové strany. V každém případě nemá vlastní rys teze nic společného s demokraticko-volební koncepcí.

Patnáctá teze předjímá pozastavení vnitřních demokratických jistot v období ilegálních bojů.

Teze šestnáct vytyčuje zcela zásadní koncepci, podle níž je jakákoli autonomie pouhým ústupkem maloburžoaznímu anarchismu.

Sedmnáctá teze zakotvuje skloubení legální a ilegální činnosti a kontrolu ze strany stranického centra – byť by mělo ilegální strukturu – nad eventuální parlamentní skupinou.

Osmnáctá teze požaduje, aby síť komunistických buněk v odborech a dalších tělesech byla všude podřízena komunistické straně. Levice bude po právu bojovat proti organizaci na základě buněk, které měly být dle bolševizace následujících let nikoliv převodovými orgány strany, ale jejím vlastním základem.

Devatenáctá teze ukládá, aby strana existovala shodně ve městech i na venkově, a to v souladu s tradicí italského hnutí silně založeného na proslulých venkovských pomocných dělnících, nijak méně významných bratrech průmyslového proletariátu.

Další teze, kterou v následujících letech hájila levice, stále věrná svému původu, praví, že v každé zemi musí být strana a v každé zemi musí existovat pouze jedna strana, což vylučovalo nejednoznačnou formuli ohledně sympatizujících stran. Závěr teze, kde se požaduje, aby ve všech nestranických organizacích existovala buňka komunistické strany, vylučuje, jak to levice vždy prosazovala, že je přípustné provádět infiltraci do jiných stran. Teze končí stvrzením spojení s masami, vždy zastávaným levicí, a zavržením jak sektářství tak i absence zásad.

 

 

Mezinárodní komunistická strana

www.pcint.org