Back - Home - Back to Publication catalogue - Back to Czech Page - Back to Statements - Back to Texts and Theses - Back to Themes

---

 

Teze o roli komunistické strany v proletářské revoluci

Přijaté na II. kongresu Komunistické internacionály v roce 1920

(„Rassegna Comunista“, č. 4, 31. května 1921. Vydáno v angličtině v „Communist Program“, č. 2, březen 1976. Přeloženo z „Protokoll des II Weltkongresses der Kommunistischen Internationale“, Hamburg, 1921.)

 

 

Před světovým proletariátem stojí rozhodující boje. Epocha, v níž nyní žijeme, je epochou neskrývaných občanských válek. Blíží se rozhodující hodina. Prakticky ve všech zemích, kde existuje významné dělnické hnutí, čelí dělnická třída se zbraní v ruce řadě tvrdých bojů.

Nyní více než kdy jindy potřebuje pracující třída silnou organizaci. Musí neúnavně pracovat na tom, aby se na tento rozhodující boj připravila a neztratila ani jednu drahocennou hodinu.

Kdyby v době Pařížské komuny (1871) měla dělnická třída disciplinovanou komunistickou stranu, byť malou, bylo by první hrdinné povstání francouzského proletariátu mnohem silnější a bylo by možné se vyhnout mnoha chybám a slabostem. Boje, před kterými proletariát nyní stojí za jiné historické situace, budou mnohem osudovější než roku 1871.

Druhý světový kongres Komunistické internacionály proto obrací pozornost revolučních dělníků celého světa k následujícímu:

1. Komunistická strana je částí dělnické třídy, a to tou nejvyspělejší, nejvíce třídně uvědomělou, a tedy i nejvíce revoluční částí. Procesem přirozené selekce je komunistická strana tvořena nejlepšími, nejvíce třídně uvědomělými, nejoddanějšími a nejprozíravějšími dělníky. Komunistická strana nemá jiné zájmy než jsou zájmy dělnické třídy jako celku. Komunistická strana se od dělnické třídy jako celku liší tím, že má jasnou představu o celé dějinné trajektorii dělnické třídy v její celistvosti a že na každém kroku této cesty usilovně hájí zájmy nikoliv jednotlivých skupin nebo profesí, ale dělnické třídy jako celku. Komunistická strana je organizační a politickou pákou, kterou nejvyspělejší část dělnické třídy používá k navedení proletářských a poloproletářských mas na správnou cestu.

2. Dokud se proletariát nechopí státní moci, jednou provždy neupevní svou vládu a nezabezpečí ji proti znovuobnovení buržoazního režimu, bude mít komunistická strana ve svých organizovaných řadách jen menšinu dělníků. Před uchopením moci a v přechodném období může komunistická strana za příznivých okolností uplatňovat nesporný ideologický a politický vliv na všechny proletářské a poloproletářské vrstvy obyvatelstva, nemůže je však všechny organizačně sjednotit ve svých řadách. Teprve poté, co diktatura proletariátu zbaví buržoazii takových mocných prostředků uplatňování vlivu, jako jsou tisk, školy, parlament, církev, správní aparát atd., teprve poté, co bude všem zřejmá konečná porážka buržoazního řádu, teprve tehdy začnou všichni nebo prakticky všichni dělníci vstupovat do řad komunistické strany.

3. Je třeba ostře rozlišovat mezi pojmy strana a třída. Členové „křesťanských“ a liberálních odborů v Německu, Anglii a dalších zemích jsou nepochybně součástí dělnické třídy. I více či méně početné skupiny dělníků, kteří stále následují Scheidemanna, Gomperse a jim podobné, jsou nepochybně součástí dělnické třídy. Za určitých historických okolností je docela dobře možné, že dělnická třída zahrnuje i velmi početné reakční elementy. Úkolem komunismu není přizpůsobovat se těmto zaostalým částem dělnické třídy, ale pozvednout celou dělnickou třídu na úroveň jejího komunistického předvoje. Záměna těchto dvou pojmů – strany a třídy – může vést k největším omylům a zmatkům. Je například jasné, že navzdory náladám a předsudkům určité části dělnické třídy během imperialistické války měla dělnická strana proti těmto náladám a předsudkům za každou cenu bojovat tím, že bude hájit historické zájmy proletariátu, což vyžadovalo, aby proletářská strana vyhlásila této válce válku.

Proto po vypuknutí imperialistické války v roce 1914 strany sociál-zrádců ve všech zemích, když podporovaly buržoazii svých „vlastních“ zemí, vždy zdůvodňovaly, že jednají v souladu s vůlí dělnické třídy. Zapomínaly však, že i kdyby tomu tak bylo, úkolem proletářské strany musí být za takového stavu věcí vystoupit proti náladám většiny dělníků a navzdory všemu hájit dějinné zájmy proletariátu. Podobně na počátku tohoto století odmítali tehdejší ruští menševici (tzv. ekonomisté) otevřený politický boj proti carismu s odůvodněním, že dělnická třída jako celek ještě nedozrála k pochopení nutnosti politického boje.

Obdobně pravé křídlo německých nezávislých vždy, když jedná nerozhodně a neadekvátně, poukazuje na „vůli mas“, aniž by chápalo, že strana existuje právě proto, aby masy vedla a ukazovala jim cestu.

4. Komunistická internacionála neochvějně lpí na přesvědčení, že selhání starých „sociálně demokratických“ stran Druhé internacionály by v žádném případě nemělo být představováno jako krach proletářských stran obecně. Epocha bezprostředního boje za diktaturu proletariátu dává vzniknout nové světové straně proletariátu, komunistické straně.

5. Komunistická internacionála rozhodně odmítá názor, že proletariát může realizovat svou revoluci, aniž by měl vlastní nezávislou politickou stranu. Každý třídní boj je politickým bojem. Cílem tohoto boje, který se nevyhnutelně mění v občanskou válku, je dobytí politické moci. Politickou moc nelze uchopit, organizovat a řídit jinak než prostřednictvím politické strany. Pouze pokud má proletariát v čele stranu organizovanou a se zkušenostmi, která má jasně definované cíle a praktický program okamžitých opatření jak pro oblast domácí, tak zahraniční politiky, pak dobytí politické moci nenastane jako náhodná a dočasná epizoda, nýbrž jako výchozí bod pro trvalé komunistické strukturování společnosti budované proletariátem.

Tento třídní boj vyžaduje stejně tak centralizaci a jednotné řízení nejrůznějších forem proletářského hnutí (odbory, družstva, tovární rady, vzdělávací činnost, volby atd.). Takovým koordinačním a řídícím centrem může být pouze politická strana. Odmítnutí vytvořit a posílit takovou stranu a podřídit se jí znamená odmítnutí jednoty ve vedení různých bojových sil proletariátu působících na různých bojištích. Třídní boj proletariátu potřebuje intenzivní agitaci, která osvětluje různé fáze boje z jednoho výlučeného hlediska a obrací pozornost proletariátu v každém daném okamžiku k jednoznačným úkolům, jež má celá třída vykonat. Toho nelze dosáhnout bez centralizovaného politického aparátu, tj. bez politické strany.

Propaganda vedená revolučními syndikalisty a přívrženci Průmyslových dělníků světa (Industrial Workers of the World–IWW) proti nutnosti nezávislé dělnické strany proto objektivně napomáhala a napomáhá leda k podpoře buržoazie a kontrarevolučních „sociálních demokratů“. Ve své propagandě proti komunistické straně, kterou chtějí nahradit výhradně odbory nebo beztvarými „všeobecnými“ dělnickými svazy, mají syndikalisté a IWW blízko k nepokrytým oportunistům.

Po porážce revoluce v roce 1905 ruští menševici dlouhá léta prosazovali myšlenku tzv. dělnického shromáždění, které mělo nahradit revoluční stranu dělnické třídy. Žluťáčtí „workeristé“ všeho druhu v Anglii a Americe kážou dělníkům vytvářet beztvaré dělnické svazy nebo nejasná, čistě parlamentní sdružení, která mají nahradit politickou stranu, a současně s tím prosazují veskrze buržoazní politiku. Revoluční syndikalisté a IWW dychtí bojovat proti diktatuře buržoazie, ale nevědí jak. Nechápou, že bez nezávislé politické strany je dělnická třída tělem bez hlavy.

Revoluční syndikalismus a metody IWW značí krok vpřed pouze ve srovnání se starou, zatuchlou, kontrarevoluční ideologií Druhé internacionály. Ve srovnání s revolučním marxismem, tj. s komunismem, však syndikalismus a metody IWW jsou krokem zpět. Prohlášení „levých“ Komunistů Německa (Komunistické dělnické strany Německa–KAPD) na jejich dubnovém ustavujícím sjezdu, že sice zakládají stranu, avšak která „není stranou v tradičním smyslu slova“, je ideologickou kapitulací před těmito reakčními názory syndikalismu a metodami IWW.

Dělnická třída nemůže zvítězit nad buržoazií pouze generální stávkou, taktikou „založených rukou“. Proletariát se musí uchýlit k ozbrojenému povstání. Ten, kdo to pochopil, musí také pochopit, že organizovaná politická strana je nepostradatelná, že beztvaré dělnické svazy nestačí.

Revoluční syndikalisté často hovoří o velké roli, kterou může sehrát odhodlaná revoluční menšina. Skutečně odhodlaná menšina dělnické třídy, menšina, která je komunistická, která chce jednat, která má program, která si klade za cíl organizovat boj mas – právě takovou je komunistická strana.

6. Nejdůležitějším úkolem opravdové komunistické strany je udržovat stále co nejužší kontakt s nejširšími masami proletariátu. Za tímto účelem mohou a mají komunisté působit i ve sdruženích, která přestože nejsou stranickými organizacemi, pokrývají svým členstvem velké zástupy proletářů, jako jsou sdružení válečných invalidů v různých zemích, výbory kampaně „Ruce pryč od Ruska“ v Anglii, spolky proletářských nájemníků atd. Zvláště důležitý je ruský příklad takzvaných „bezpartijních“ dělnických a rolnických shromáždění. Tyto shromáždění jsou organizovány prakticky v každém městě, v každém dělnické čtvrti a také na venkově. Voleb do těchto shromáždění se účastní nejširší masy i zaostalých dělníků. Na pořad jednání se dostávají nejnaléhavější otázky – zásobování potravinami, bydlení, vojenská situace, školství, současné politické úkoly atd. Komunisté vyvíjejí na tyto „bezpartijní“ shromáždění nejaktivnější vliv, a činí tak pro stranu s největším úspěchem.

Komunisté považují za svůj nejdůležitější úkol systematicky provádět organizační a osvětovou práci v těchto širších organizacích pracujících. Aby to však mohli zdárně dělat, aby bylo zabráněno nepřátelům revolučního proletariátu zmocnit se těchto širokých dělnických organizací, musí mít třídně uvědomělí komunističtí dělníci svou vlastní nezávislou pevně semknutou komunistickou stranu, která vždy jedná organizovaně a která je schopna za každého zvratu situace a bez ohledu na to, jakou formu hnutí nabývá, sledovat všeobecné zájmy komunismu.

7. Komunisté se v žádném případě nevyhýbají masovým dělnickým organizacím, které mají nestranický – politicky neutrální – charakter, a to i tehdy, když mají vyloženě reakční charakter (žluťácké nebo křesťanské odbory apod.); nezdráhají se jich účastnit a využívat je. Komunistická strana uvnitř těchto organizací neustále provádí svou propagandu a neúnavně přesvědčuje dělníky, že myšlenka bezpartijnosti jakožto principu je mezi dělníky záměrně podporována buržoazií a jejími lokaji, aby je odklonila od organizovaného boje za socialismus.

8. Staré „klasické“ rozdělení dělnického hnutí na tři formy – stranu, odbory a družstvo – je zjevně zastaralé. Proletářská revoluce v Rusku dala vzniknout základní formě proletářské diktatury, sovětům. Nové dělení, ke kterému se všude blížíme, je: 1. strana, 2. dělnické rady (sověty), 3. sdružení výrobců (odborové svazy). Ale jak rady, tak revoluční svazy musí být neustále a systematicky vedeny stranou proletariátu, tedy komunistickou stranou. Organizovaný předvoj dělnické třídy, komunistická strana, která musí řídit boje celé dělnické třídy v ekonomické a politické oblasti jakož i v oblasti osvěty, musí být živoucím duchem v odborech a dělnických radách, stejně jako v každém jiném druhu proletářské organizace.

Vznik sovětů jakožto historické základní formy diktatury proletariátu nijak nesnižuje vedoucí úlohu komunistické strany v proletářské revoluci. Když němečtí „leví“ komunisté říkají (viz jejich výzva německému proletariátu ze 14. dubna 1920, podepsaná „Komunistickou dělnickou stranou Německa–KAPD“), že „i strana se stále více přizpůsobuje myšlence sovětů a nabývá proletářského charakteru“ (Kommunistische Arbeiterzeitung, č. 54), je to zmatené vyjádření myšlenky, že komunistická strana se má vtělit do sovětů a že sověty mohou nahradit komunistickou stranu. Tato myšlenka je v zásadě chybná a reakční.

V dějinách ruské revoluce bylo období, kdy sověty stály proti proletářské straně a podporovaly politiku agentů buržoazie. Totéž platilo pro Německo. To samé je možné i v jiných zemích.

Aby sověty mohly splnit své dějinné poslání, je nezbytná silná komunistická strana, strana, která se sovětům nikterak prostě „přizpůsobuje“, ale dokáže zajistit, že se sověty nebudou „přizpůsobovat“ buržoazii a bělogvardějské sociální demokracii, strana, která prostřednictvím svých frakcí v sovětech docílí toho, že ji budou následovat.

Kdo navrhuje, aby se komunistická strana „přizpůsobila“ sovětům, kdo v takovém přizpůsobení vidí posílení „proletářského charakteru“ strany, prokazuje straně i sovětům velmi pochybnou službu a nepochopil význam strany ani sovětů. Čím silnější stranu v kterékoli zemi vytvoříme, tím dříve zvítězí „myšlenka sovětů“. Mnozí „nezávislí“ a dokonce i pravicoví socialisté dnes „myšlence sovětů“ poskytují verbální podporu. Zabránit těmto živlům v překrucování myšlenky sovětů budeme schopni jen tehdy, budeme-li mít silnou komunistickou stranu, která bude schopna rozhodujícím způsobem ovlivňovat politiku sovětů a vést je.

9. Komunistická strana je pro dělnickou třídu nutností nejen před převzetím moci, nejen během převzetí moci, ale i poté, co moc přejde do rukou dělnické třídy. Dějiny Ruské komunistické strany, která je u moci již téměř tři roky, ukazují, že role komunistické strany po převzetí moci dělnickou třídou se nesnižuje, ale naopak nesmírně vzrůstá.

10. Nazítří po dobytí moci proletariátem zůstává jeho strana stejně jako dříve pouze částí dělnické třídy – ale je to právě ta část dělnické třídy, která zorganizovala vítězství. Po dvě desetiletí v Rusku a několik let v Německu bojovala komunistická strana nejen proti buržoazii, ale i proti těm „socialistům“, kteří jsou agenty buržoazie v řadách proletariátu; přijala do svých řad nejodhodlanější, nejprozíravější a nejvíce třídně uvědomělé bojovníky dělnické třídy. Pouze pokud existuje takováto disciplinovaná organizace nejlepší části dělnické třídy, je možné překonat všechny obtíže, před kterými bude stát diktatura dělnické třídy nazítří po vítězství. Při organizování nové proletářské Rudé armády, při skutečném ničení buržoazního státního aparátu a jeho nahrazování zárodky nového proletářského státního aparátu, při potírání úzkoprsých profesních tendencí existujícími mezi jednotlivými skupinami dělníků, při boji proti lokálnímu a regionálnímu „patriotismu“, při razení cesty k utváření nové pracovní disciplíny – při všech těchto aktivitách má rozhodující slovo komunistická strana. Její členové musí svým vlastním příkladem inspirovat a vést většinu dělnické třídy.

11. Potřeba politické strany proletariátu zmizí teprve s úplným zrušením tříd. Je možné, že na cestě k tomuto konečnému vítězství komunismu se historický význam tří základních forem dnešní proletářské organizace (strana, sověty, odbory výrobců) změní a že postupně vykrystalizuje jediný typ dělnické organizace. Komunistická strana však se zcela rozplyne v dělnické třídě teprve tehdy, až komunismus přestane být cílem, za který je třeba bojovat, a až se celá dělnická třída stane komunistickou.

12. Druhý sjezd Komunistické internacionály nejen potvrzuje dějinné poslání komunistické strany obecně, ale naznačuje mezinárodnímu proletariátu, byť jen v hrubých obrysech, jakou komunistickou stranu potřebujeme.

13. Komunistická internacionála je toho názoru, že zejména v období diktatury proletariátu musí být komunistická strana postavena na základech neochvějného proletářského centralismu. Aby mohla komunistická strana zdárně vést dělnickou třídu v těžké a dlouhotrvající občanské válce, musí ve vlastních řadách zavést železnou vojenskou disciplínu. Zkušenosti Komunistické strany, která po tři roky vedla dělnickou třídu v ruské občanské válce, ukázaly, že bez nejpřísnější disciplíny, bez úplné centralizace a bez plné soudružské důvěry všech stranických organizací ve stranické centrum je vítězství pracujících nemožné.

14. Komunistická strana musí být budována na základě demokratického centralismu. Základními principy demokratického centralismu je, že vyšší stranické orgány musí být voleny nižšími, že všechny pokyny vyšších orgánů jsou pro ty nižší kategoricky a nutně závazné; a že musí existovat silné stranické centrum, jehož autorita je všeobecně a nezpochybnitelně uznávána pro všechny vedoucí stranické soudruhy v období mezi sjezdy.

15. Řada komunistických stran v Evropě a Americe byla v důsledku „stavu obležení“, který buržoazie vyhlásila proti komunistům, nucena vést ilegální život. Je třeba mít na paměti, že za takové situace princip volitelnosti nemůže být striktně dodržován a že vedoucím stranickým orgánům musí být přiznáno právo kooptovat do těchto orgánů nové členy, jak se to svého času dělo v Rusku. Za „stavu obležení“ není komunistická strana schopna uplatňovat demokratické referendum o každé závažné otázce (jak to navrhovala skupina amerických komunistů); místo toho musí svému ústřednímu orgánu poskytnout právo přijímat v naléhavých případech důležitá rozhodnutí týkající se všech členů strany.

16. V současné době prosazování široké „autonomie“ pro místní stranické organizace pouze oslabuje řady komunistické strany, podkopává její akceschopnost a nahrává maloburžoazním, anarchistickým a rozkladným tendencím.

17. V zemích, kde je stále u moci buržoazie nebo kontrarevoluční sociální demokracie, se komunistické strany musí naučit systematicky kombinovat legální a ilegální činnost. Legální činnost musí být vždy pod účinnou kontrolou ilegální strany. Komunistické parlamentní frakce v centrálních i místních vládních institucích musí být zcela pod kontrolou strany bez ohledu na to, jedná-li v danou dobu strana legálně či ilegálně. Poslanci, kteří se odmítnou jakýmkoli způsobem podřídit straně, musí být ze strany vyloučeni.

Legální tisk (noviny a vydavatelství) musí být zcela a bezpodmínečně podřízen celé straně a jejímu ústřednímu výboru. V tomto bodě nejsou přípustné žádné ústupky.

18. Základem veškeré organizační činnosti komunistické strany musí být vytváření komunistických buněk všude tam, kde se nacházejí proletáři a poloproletáři, a to i v malém počtu. V každém sovětu, v každé odborové organizaci, v každém družstvu, v každé továrně, v každé radě nájemníků, všude tam, kde jsou byť jen tři lidé sympatizující s komunismem, musí být okamžitě zformována komunistická buňka. Jedině pevná organizace komunistů dává předvoji dělnické třídy možnost stát se vedením celé třídy. Všechny buňky komunistické strany pracující v bezpartijních organizacích musí být bezvýhradně podřízeny stranické organizaci jako celku, a to bez ohledu na to, zda strana v danou chvíli operuje legálně či ilegálně. Komunistické buňky všeho druhu musí operovat navzájem v přísně hierarchickém uspořádání dle co možná nejpřesnějšího klíče.

19. Téměř všude vzniká komunistická strana jako městská strana, strana průmyslových dělníků žijících převážně ve městech. Aby bylo dosaženo co nejsnazšího a nejrychlejšího vítězství dělnické třídy, musí se komunistická strana stát stranou nejen měst, ale i venkova. Komunistická strana musí přenést svou propagandu a organizační práci mezi zemědělské dělníky a malé a střední rolníky. Komunistická strana musí věnovat zvláštní pozornost organizování komunistických buněk na venkově.

 

*      *      *

 

Mezinárodní organizace proletariátu může být silná pouze tehdy, pokud se zde formulované pojetí role komunistické strany pevně uchytí ve všech zemích, kde komunisté žijí a bojují. Komunistická internacionála zve na svůj kongres každý odborový svaz, který uznává její zásady a je připraven rozejít se se žluťáčkou odborovou internacionálou. Komunistická internacionála zorganizuje mezinárodní sekci rudých odborů, které uznávají komunistické zásady. Komunistická internacionála neodmítne součinnost s jakoukoli bezpartijní dělnickou organizací, která je ochotna vést seriózní revoluční boj proti buržoazii. Zároveň však nikdy nepřestane Komunistická internacionála zdůrazňovat dělníkům celého světa, že:

 

1. komunistická strana je hlavní a prvořadou zbraní pro osvobození dělnické třídy. Nyní musíme mít v každé zemi nikoli pouhé skupiny nebo tendence, ale komunistickou stranu;

2. v každé zemi musí existovat pouze jedna komunistická strana;

3. komunistická strana musí být postavena na principu nejpřísnější centralizace a v epoše občanské války v jejích řadách musí panovat vojenská disciplína;

4. všude, kde se nachází tucet proletářů nebo poloproletářů, musí mít komunistická strana svou organizovanou buňku;

5. v každé nestranické organizaci musí existovat buňka komunistické strany, která je straně přísně podřízena;

6. přestože komunistická strana pevně a neústupně zastává program a revoluční taktiku komunismu, musí být vždy v co nejužším spojení s širokými dělnickými organizacemi a musí se vyvarovat jak sektářství, tak i absence zásad.

 

 

Mezinárodní komunistická strana

www.pcint.org